Pavlos Matesis – Psí matka

14.10.2006 – LUCIE DRAHOŇOVSKÁ (MF)

Stará řecká žena vzpomíná a hodně si vymýšlí ve vynikajícím románu Psí matka, jehož dramatizaci zvažuje Pavel Kohout.

Bylo nebylo. I tak by se daly charakterizovat vzpomínky hlavní hrdinky úspěšného románu Psí matka z pera předního řeckého prozaika a dramatika Pavlose Matesise (1931). Bývalá herečka, třiašedesátiletá Rubíni Meskarisová, je totiž nejen strhující vypravěčkou, ale i zručnou fabulátorkou. V jejím nespoutaném vyprávění se střídají upovídané anekdoty a dramatické epizody. Jejich prostřednictvím nás stárnoucí žena zavádí do místa svého velkého zklamání – do provinčního městečka Epálxis nedaleko Atén.

Hlavně přežít

Dětství jedenáctileté dívky je tvrdě poznamenáno německo-italskou okupací během druhé světové války. Rubíni přežívá tato krutá léta společně s matkou a dvěma bratry v nuzném domku s hliněnou podlahou a děravou střechou. Malá renta, kterou dostávají po otci, jenž se ve válečném víru ztratil kdesi na albánské frontě, je jen chabou podporou. Po měsíci nesnesitelného hladomoru, v němž se živí pouze jedlou trávou a kávovými zrny, učiní matka poslední krok a prodává svoje tělo. A tak lze díky balíčkům s potravinami od italského karabiniéra, k němuž matka nečekaně pocítí hlubokou náklonnost, přečkat válku.
Radost z osvobození však záhy vystřídá traumatizující zážitek, když je matka spolu s několika dalšími ženami veřejně pranýřována jako kolaborantka. Zatímco se matka následkem veřejné potupy halí do celoživotního mlčení, jež poruší jen krátce před svou smrtí, Rubíni se v očích sousedů stává „psí dcerou“, na což reaguje tělesnou i duševní retardací. Přestože z rodiště záhy odcházejí a zařizují si novou existenci v Aténách, provází Rubíni toto prokletí do konce jejího života.

Herečka němých rolí

Aby mu unikla, převypráví si biografii podle svého a vytváří si ideální svět, jenž je zúžený, praktický a dětinsky naivní. Jedinou skutečnou Rubíninou láskou je divadlo, které jí učarovalo již v dětství. Vášnivá, leč neúspěšná herečka ztvárňuje pouze němé a mrtvé, komplexy však rozhodně netrpí. Bezvýznamné role jí zajistí malý důchod ve stáří a nějak přežít – o to přece celý život jde. Sama k tomu říká: „Celý život jsem musela někomu lichotit, abych přežila – a podařilo se.“ A její vztah k vlasti? O tom si myslí své: „Kašlu na to, že je národ poražen. Je to poprvé, co se mu to přihodilo? … Řecko je přece jako matka Boží: žádný z nás ji nikdy neuvidí. Jen blázni a podvodníci. Naproti tomu moje vejce v ledničce, tak ty vidět můžu.“
Obdobně pragmaticky smýšlejí i další ženské protagonistky románu, kterým Matesis věnuje hlavní pozornost. Tyto vesměs jednoduché, ale velmi srdnaté sousedky zůstanou stejně jako Rubínina matka samy. Nezbývá jim nic jiného než nést jako hrdé karyatidy tíhu války na svých bedrech. Přitom se nebojí ničeho a často prokazují nemalou vynalézavost, aby jejich děti přežily. Z řecké vlajky jim šijí spodní prádlo a není-li nazbyt, nasytí je třeba i oblíbeným papouškem či mešním chlebem.
Neváhají ani v otázkách odboje. V něm se například angažuje sedminásobná matka, prostořeká paní Kanello, která pravidelně zásobuje partyzány ručními granáty ukrytými v košíku pod bramborami. Nebo žena divadelního principála Adriana, jež se po manželově smrti se vší vervou ujme vedení souboru a v jeho kulisách pašuje odbojáře přes německou blokádu.

Pasažéři dějin

O tom všem nechává Matesis svoji Rubíni vypravovat tak, jak se jí to právě hodí: jednou plnou obdivu, jindy opovržení a na jiném místě zase důvěrného spiklenectví. Nejčastěji však převažuje hrdost. Stejně samozřejmě hrdinka používá vzletné fráze i vulgarity a nezřídka i šibeniční humor. Zatímco matka oněmí, snílkovská Rubíni si pomocí slov vytváří jakousi ochrannou bariéru před brutalitou okolního světa. Jeho oběťmi jsou podle Matesise především prostí lidé, pasažéři dějin, tedy i Rubíni.
Autor, který stojí na jejich straně, odhaluje Rubíninu bezmeznou lásku k matce, stejně jako její překvapivý životní postoj: „Nejlepší je, aby se člověk vůbec nenarodil, ale ještě lepší je, aby ze zemského povrchu co možná nejrychleji zmizel.“ V neposlední řadě pak jeho commedia dell’arte předkládá spisovatelův osobitý pohled na tíživou kapitolu novodobých řeckých dějin.
Pavel Kohout se Matesisovým „mimořádným románem, který rozehrává v čtenáři všechny struny, zasahuje rozum a cit“, inspiroval do té míry, že se rozhodl pro jeho dramatizaci. A tak se tedy nejen čtenáři této prvotřídní prózy, ale i příznivci divadelního umění mají zcela určitě na co těšit.

Pavlos Matesis: Psí matka. Přeložila Soňa Dorňáková-Stamou. Host 2006, 182 stran, doporučená cena 189 korun.