John Irving – Dokud tě nenajdu

Hana Ulmanová – 09.09.2006 (MF)

Asi žádný román se slavnému Američanovi Johnu Irvingovi nepsal tak obtížně – psal totiž o sobě, o své pravé identitě, otci i pohlavním zneužívání.

Prozatím poslední a nejdelší román Johna Irvinga (1942) provázela v USA víc než obvyklá publicita. Autor poprvé veřejně prohlásil, že se vlastně narodil jako John Wallace Blunt. Součástí rozvodového řízení rodičů, kteří žili odděleně, byla dohoda z roku 1944, že otec k němu nebude mít přístup. Teprve v roce 2001 Irvinga kontaktovalo dítě z otcova druhého manželství, aby mu sdělilo, že jeho biologický otec před pěti lety zemřel. Spisovatel přiznal, že když mu bylo jedenáct let, zneužívala ho žena kolem dvaceti – on ji však měl svým způsobem rád a dokázal tehdy udržet tajemství.

Skvělý marketing?

Jak se Irvinga motivy dané prózy až nečekaně osobně dotýkaly, stávalo se psaní obtížnějším a obtížnějším -upadl do deprese a musel vyhledat lékařskou pomoc, načež se rozhodl již téměř hotové dílo převést z první do třetí osoby. Rázem se tak vyhrotily extrémní reakce: je autorova zpověď součástí skvěle načasovaného PR (jeho současná žena je zároveň jeho literární agentkou), nebo nám čtenářům vrhá, jak prohlásil významný britský prozaik Julian Barnes (jehož manželka je Irvingovou literární agentkou ve Spojeném království), jiné světlo na celou jeho dosavadní tvorbu plnou dysfunkčních rodin a groteskního sexu?
A jako by kontroverzí nebylo dost, rozporně vyznívají i dosavadní recenze titulu Dokud tě nenajdu. Od kritiků si vysloužil jak bezmeznou chválu coby nejlepší rozsáhlý román posledních let (San Francisco Chronicle), tak zdrcující odsouzení coby naprostý propadák. Washington Post opožděně navrhuje radikální škrty -vše se prý točí kolem penisu hrdiny románu Jacka Burnse. Michiko Kakutani z The New York Times zdůrazňuje, že zejména při líčení pohlavního zneužívání uvízl Irving mezi realismem a metaforou. Jasněji než kdy předtím se potvrzují autorova slova, že příběhy začíná koncipovat s odhadem, kdo budou oběti, že je dobrým přepisovačem v tom slova smyslu, že neustále přepracovává stejné či obdobné postupy, motivy a epizody, a konečně že pro větší efekt si zápletky promýšlí od konce po začátek.

Ztráta nevinnosti

Přiblížit veškeré zákruty skoro devítisetstránkového svazku je nemožné. V centru stojí ztráta nevinnosti v dětství, kdy jsou jak Jack, tak jeho věrná kamarádka Emma pohlavně zneužíváni, což je poznamená na celý život: zatímco Jack není schopen upřímného vztahu a vše jen hraje, načež se stane hercem-celebritou, Emma trpí vaginismem a zemře jako profesně úspěšná, leč nešťastná žena při souloži. Jack však není pouze obětí vilné paní Machado a bujných dívek na internátu – psychicky ho týrala, aniž si to tehdy uvědomoval, též vlastní matka, která mu namluvila, že před ním utíká jeho otec.
Druhým motivem tudíž je hledání nejen onoho otce, ale i skutečné minulosti. Co do epizod se objevují staré známé typu zápasení v tělocvičně (zřetelný autobiografický prvek uplatněný již v Garpovi), ale i ty dosud neotřelé (třeba předávání Oscarů), přímo se to však hemží hlavně Jackovými erotickými avantýrami. Jako celek i jako izolované výjevy však postrádají jakýkoli hlubší smysl: zdaleka nezdůvodňují hrdinovo chování nebo povahu a Jack jako postava nevzbuzuje ani v závěrečné rádoby jímavé scéně žádné emoce -a určitě ne soucit.

Řetězce kuriozit

Irving i tentokrát vyniká podrobným líčením jednotlivých měst, zemí a kultur, jimiž Jack Burns prochází -od Kanady přes evropské severské státy a holandský Amsterdam včetně vykřičené čtvrti až po Los Angeles s Hollywoodem a švýcarský Curych. Do sebemenšího detailu vykresluje jak různé styly tetování a jejich vývoj, posedlost matky Alice (sám Irving si nechal na pravé předloktí vytetovat zápasnickou žíněnku), tak četné varhany, a tudíž také kostely, což je zase úchylka otce Williama.
Na principy anglické epické prózy 19. století a svého oblíbence Charlese Dickense autor dále navazuje tím, jak pracuje s náznaky věcí budoucích (často umístěnými v závorkách). Nechybí ani příběh v příběhu, zastoupený především dějem Emmina druhého románu o „podivně normálním“ páru z Iowy ve městě andělů, a excentrická je snad každá z desítek postav, které se byť jen okrajově mihnou. Vše je dokonale zvládnuto řemeslně, avšak jedním dechem je třeba dodat: nic nového pod sluncem, a navíc tu mnohé zavání samoúčelností.
Co se české verze týče, na tak mohutný objem a v tak krátkém čase podali Libuše a Luboš Trávníčkovi obdivuhodný výkon. Určitou monotónnost vyčítat nelze, neboť zrovna tak působí originál, a jen občas trénované oko pozná, že má před sebou překlad z angličtiny – ve větách typu „To její knírek musel způsobit, že Jack zadržel dech“ by nezaškodilo uvolnit slovosled a syntax vůbec. Vzácné jsou drobné chyby v reáliích, poněkud ruší pouze systematicky používaný výraz „sexuální zneužívání“, když je zažité zneužívání pohlavní.
Závěrem: John Irving, ironií osudu pocházející z bašty puritánství -Nové Anglie, se rozhodující měrou zasloužil o to, že dnes rozličné sexuální praktiky a jejich otevřené popisy bereme jako normu. Co do obliby se stal Dickensem své generace – čte se jako málokterý americký seriózní spisovatel. Mrazivost morální vize Světa podle Garpa (1978) však nepřekonal ani Pravidly moštárny (1985) a Modlitbou za Owena Meanyho (1989), dvěma romány, které sám označuje za politické. A jeho ostatní prózy včetně té v pořadí jedenácté prostě postrádají nosné téma. Zaryté fanoušky pobaví řetězce a trsy kuriozit spolehlivě a vždy, jenže náročnějším jedincům už mají sotva co říct.

John Irving: Dokud tě nenajdu. Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi. Euromedia Group – Odeon, Praha 2006, 880 stran, doporučená cena 349 korun

Loading

Scroll to Top