Miguel Sousa Tavares – Rovník

ONDŘEJ HORÁK – 15.7.2006 (LN)

Rozsáhlý román Miguela Sousy Tavarese odehrávající se na začátku 20. století na afrických ostrovech a líčící soumrak kolonizačního úsilí se stal v Portugalsku bestsellerem. V poměrně krátkém čase byl přeložen i do češtiny a vyšel jako třetí svazek edice Transatlantika nakladatelství Garamond.

Jedno z poděkování v závěru historického románu Rovník zní následovně: „Děkuji Francisku Xavieru Manterovi, díky jehož dlouhodobé posedlosti Ostrovem svatého Tomáše a Princovým ostrovem jsem zatoužil ta místa poznat a který mi před pár lety věnoval knihu o Svatém Tomáši, jež mě inspirovala k napsání tohoto příběhu. Je to důkaz, že darovat příteli knihu není nikdy zbytečné.“ V roce 2003 tak portugalský autor debutoval v jednapadesáti letech jako romanopisec.

Miguel Sousa Tavares (*1952) si v Portugalsku vydobyl věhlas již předtím jako novinář a cestovatel. Knižně vydal například reportáž Sahara, republika písku, cestopis Jih, politické fejetony ve svazcích Nomád v oáze a Ztracené roky a soubor povídek Nenechám tě zemřít, Davide Crockette. S úspěchem románu Rovník (který má být i zfilmován) se však v Portugalsku za poslední dva roky nemůže měřit žádná jiná kniha.

Český překlad navíc vyšel v příhodném načasování. Kdy jindy než o prázdninách si číst o tom, jak na plese v africké kolonii mají všichni spořádaně předepsaný společenský oblek, zpod něhož se řine ještě více potu, než je v tamních zeměpisných šířkách obvyklé.

Figur jak na orloji

Nálepka historický román by mohla od knihy leckoho lehce odradit. V případě Rovníku však nejde ani o historický román klasického střihu, ani o dnes moderní zatraktivňování tohoto žánru detektivní zápletkou.

Sousa Tavares sice nešetří různými výčty (například zasedacího pořádku při rozličných společenských akcích), ale jinak je vypravěčem veskrze moderním, který vstupuje na začátku kapitol do situací přímo a teprve následně osvětluje příčiny a celkové pozadí. Z historických románů Rovníku zůstala objemnost – netrpí však rozvleklostí, naopak se zdá, že se autorovi tímto způsobem povedlo velmi dobře evokovat pomalé prožívání času před sto lety.

Hlavní postavou románu je Luís Bernardo Valenta. „V sedmatřiceti letech zůstával svobodný a vedl tak prostopášný život, jaký mu dovolovaly okolnosti a původ – několik sboristek a baletek s nevalnou pověstí, příležitostné známosti s prodavačkami z Dolního města, dvě nebo tři počestné vdané ženy z lepší společnosti a jedna proslulá a pomlouvaná německá sopranistka, která hostovala tři měsíce v Divadle svatého Karla a u níž nebyl jediným návštěvníkem. Milostným dobrodružstvím podléhal stejně náruživě jako melancholii.“ Tento výrazný hrdina, kolem něhož se točí celý příběh a který postupně prochází špalírem vedlejších postav („figur jak na orloji,“ řekl by možná Cimrman), je dalším přihlášením se k tradici (historického) románu.

Útěk ve službě vlasti

Luís Bernardo Valenta si čtenáře získá nejen světskými slabostmi, ale i neústupností svých postojů. Není totiž jen rozmařile mudrujícím nepraktou. O situaci v koloniích napsal coby vystudovaný právník nejprve několik článků. Na základě těchto Luísových názorů jej jednoho dne roku 1905 pozve do své rezidence portugalský král a nabídne mu místo guvernéra v africké kolonii Ostrov svatého Tomáše a Princův ostrov. Luís místo přijímá, neboť služba vlasti je pro něj něčím, co nelze odmítnout. Na tři roky tedy odjíždí kamsi do Afriky, přičemž ukončuje krátké milostné vzplanutí k Matildě, sestřenici svého přítele.

To, co se jeví jako úctyhodná služba rodné zemi, je tedy neméně útěkem před vztahem s vdanou ženou, jehož řešení by bylo složité a Luíse by velmi zavázalo – svázalo. O hlavní postavě Rovníku by se dalo slovy Fráni Šrámka říct, že muž má touhu rozsévače, ale nezajímá ho, že žena má úrodný klín. V tomto směru je Luís postavou velmi současnou, ba archetypální. Touha obstát ve svěřeném státním úkolu, to ano, ale udělat cokoliv pro základ státu (rodinu), to nikoliv. A zároveň: dotýkat se ženských těl, jejichž krása brzy pomine, a současně si vydobýt nesmrtelnost velkými činy v kolonii.

Kauza kakao

Luís není vyslán do maličké portugalské kolonie pouze jako guvernér, ale především jako ten, kdo připraví půdu pro příjezd britského konzula. Konzul má napsat do Londýna zprávu o tom, zda na ostrůvcích přetrvává otrocká práce. Britové, sami kolonialisté, přitom využívají práva silnějšího a vyhrožují Portugalsku, že na kakao a kávu – mimochodem zboží nejvyšší kvality – z Ostrova svatého Tomáše v případě negativního výsledku uvalí embargo. Jde tedy o obehraný model: mocnost ve jménu lidských práv pokrytecky šikanuje menší stát, ale sama si dělá, co se jí zlíbí.

Nový guvernér se úkolu zhošťuje s plným nasazením. Objíždí jednotlivé plantáže. Přitom ho sužuje úmorné podnebí a leckdy i nepřátelské chování jejich správců. Luís také postrádá lisabonský společenský život a ženy. Kráse své mladé služky se dokáže ubránit, pouze podvakráte stráví noc s jednou majitelkou menší plantáže.

Brzy mu však společnost začne dělat jeho protihráč – britský konzul David Jameson a jeho mladá manželka Ann. Přijeli z Indie, kde mladý Skot dosáhl rychle vysokého postavení, a ještě našel krásnou ženu. Indická pohádka však má i vady na kráse: David se při sexuálních eskapádách se zástupy poddajných palácových dívek nakazil pohlavní nemocí a je neplodný. Když se ještě ke všemu dostane kvůli své lehkomyslnosti do finančních problémů, jeho velkolepá kariéra v Indii ztroskotá. A tak mu nezbývá než přijmout místo na jakýchsi ostrůvcích u Afriky. Ann odplouvá s ním, nicméně David je nyní ve vztahu evidentně tím, kdo tahá za kratší konec.

Blufuj jako Evropan

Luíse vždy přitahovaly osudové ženy, silné osobnosti. Navíc on je (pravděpodobně) plodný a na ostrůvcích není za trest, takže může kdykoliv odejít. S Davidem se sblíží, když si každý den oplácejí pozvání na večeři, ale později začne také jeho vztah s Ann. V té chvíli má David v ruce svůj poslední „trumf“ – on je přece tím, kdo bude psát závěrečnou zprávu do Londýna.

V zásadě však jde jen o volbu mezi dvěma špatnými možnostmi: buďto budou mít nad angolskými nevolníky dovezenými na Svatý Tomáš větší moc Portugalci, anebo Angličané, kteří je vyhlášením sankcí vůči portugalské kolonii připraví o úmornou a špatně placenou práci.

Ačkoliv i dnes Evropané disponují určitou vychytralostí, postupné opouštění afrických kolonií svědčí o dlouhodobém oslabování jejich pozic. Evropa se stává jakýmsi přešlechtěným kulturním skanzenem, na nějž se z jedné strany tlačí Američané, z druhé strany Asijci. Přitom Afrika a její obyvatelé (a také rodáci) zůstávají stále do značné míry stranou.

Rovník Miguela Sousy Tavarese je tedy víc než velmi dobře zkomponovaný a stylisticky zvládnutý román, protože vynáší na světlo mnohé nedořešené problémy minulosti (současnosti). Po jeho přečtení lze zaslechnout i „výsměch dějin“: Jedním z hlavních britských odběratelů svatotomášského kakaa je firma Cadbury, o jejímž zboží se nedávno objevila zpráva, že obsahuje vzácný typ salmonely. Přitom před sto lety obětoval „truchlivý bůh“ Luís Bernardo Valenta naprosto vše tomu, aby se tyto čokolády nepřestaly vyrábět ze svatotomášského kakaa.

Miguel Sousa Tavares: Rovník. Přeložila Lada Weissová Vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2006. 494 stran.

Scroll to Top