Antonio Tabucchi – Jak tvrdí Pereira

11.03.2006 – ALICE FLEMROVÁ (LN)

Třebaže současnou italskou literaturu si většina českých čtenářů spojuje především se jménem Umberta Eca, ani Antonio Tabucchi už pro nás není neznámý autor. K jeho pěti dosud přeloženým knížkám nyní přibyl slavný román Jak tvrdí Pereira.

Nedávno penzionovaný profesor portugalské literatury Antonio Tabucchi (* 1943) literárně debutoval v roce 1975 historickým románem Piazza d’Italia, v němž jednoznačně deklaroval své sympatie s menšinami, se slabými a poraženými. Renomé talentovaného a neotřelého vypravěče si získal především povídkovými soubory z osmdesátých let, za všechny připomeňme Pohled z druhé strany (1981), který před několika dny vyšel v nakladatelství Argo – v češtině se dále objevily Tabucchiho prózy Sny o snech (1994), Rekviem (1998), Indické nokturno (2002) a Ztracená hlava Damascena Monteira (2004).

Literární labužníci oceňovali Tabucchiho schopnost psát o tajemstvích a rébusech ukrytých pod slupkou zdánlivě banální všednodennosti, jeho talent pro rafinovanou hru se čtenářem, polapeným do jemného přediva snových příběhů, které nevedou k rozuzlení. Tabucchi se však odmítl zabydlet v pohodlné škatulce mimořádného povídkáře pro „čtenářskou elitu“ a v roce 1994 vydal početnějšímu čtenářstvu přístupný román Jak tvrdí Pereira.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tím zradil svou poetiku, při hlubším zkoumání však zjišťujeme, že se v Pereirovi objevují všechna konstantní témata autorovy tvorby a že téma odporu vůči aroganci moci najdeme v jejích kořenech.

Hrdina, který našel svého autora

V čem spočívala ona údajná zrada? Po celé řadě nesnadno uchopitelných příběhů, obestřených rouškou tajemství, napsal Tabucchi přímočarý příběh o vnitřním přerodu hlavního hrdiny. Hrdiny tápajícího mezi dimenzemi života a smrti, reality a fikce, váhajícího mezi rozumem a citem. Ano, když román zredukujeme na fabuli, dostáváme skutečně jen nikterak originální příběh starého intelektuála, který rezignoval na aktuální život a hrouží se do vlastního světa reflexí o smrti a vzpomínek, ale setkání s několika mladými lidmi jej přivede k procitnutí a k rozhodnému aktu vzpoury proti mocenské zvůli.

Narativní text ale není jen fabule, jinak by se Tabucchiho Pereira příliš nelišil od Drdova Vyššího principu. Nesmírně důležitou roli hraje fakt, jak je příběh vyprávěn a jaký k němu jeho vypravěč zaujal postoj. Tabucchiho vypravěč omezil svou roli na pouhého zapisovatele orálního vyprávění, jehož autorem je protagonista románu novinář Pereira. Takže se nabízí otázka: proč? Proč nenechal Pereiru, aby „se vyprávěl“ sám? A proč tradiční er-formu neustále prokládá upozorněním, že tohle tvrdí Pereira, on sám nemůže jeho slova ani vyvrátit, ani potvrdit, a tedy se od vyprávěného jaksi distancuje. Formálně brilantní vyprávění, rytmicky členěné opakováním věty „jak tvrdí Pereira“, tak dostává typicky tabucchiovskou nejednoznačnost: čtenář se musí rozhodnout, bude-li Pereirovým tvrzením věřit. A autor navíc získal prostor pro ironický nadhled, který je nepřítelem laciného patosu.

Krátce po vydání románu vyšel v deníku Il Gazzettino článek – později byl připojen jako dodatek k textu -, v němž Tabucchi čtenářům vysvětlil genezi svého hrdiny. A dozvídáme se, že Pereira je pirandellovská postava, která hledala a našla svého autora. Stejně jako v případě Pirandellových figur ani u něj není zcela jasné, odkud přichází. Z fikce, nebo reality? Tabucchi naznačuje, že Pereira v sobě slučuje obě dimenze. Vztah reality a fikce byl pro italského spisovatele a dramatika Luigiho Pirandella zásadní téma a Tabucchi je v tomto ohledu jeho originálním pokračovatelem. Své sny, fantazie a představy, vycházející velice často z četby, ukotvuje v realitě vlastní empirické zkušenosti. A tak se zpočátku bezejmenný přízrak postupně zhmotnil do postavy starého obézního novináře Pereiry, který rozmlouvá s fotografií své zemřelé ženy, má rád francouzské katolické spisovatele, omelety a přeslazenou citronádu, často přemýšlí o smrti a vlastní život je pro něj už jen vzpomínka.

Pereirovo vyprávění začíná jednoho „nádherného letního dne, plného slunce a větru, kdy se Lisabon třpytil“. Jediným mráčkem na jasném nebi je skutečnost, že se píše rok 1938, v sousedním Španělsku zuří občanská válka a v Portugalsku se nevybíravým způsobem upevňuje pravicový diktátorský režim Antónia de Oliveiry Salazara.

Jak nezmeškat schůzku s osudem

Nic z toho však Pereiru zpočátku neznepokojuje, jeho hlavní starostí je otázka vzkříšení těla, protože se mu nechce vláčet s sebou na věčnosti i své špeky. Nepřerušovaná linka jeho příběhu je vystavěna podle principu bildungsromanu a Pereira prochází proměnou, opouští svou bezpečnou ulitu vedoucího kulturní rubriky údajně apolitického listu. Setkává se s mladým Franceskem Monteirem Rossim, kterého pověří psaním nekrologů slavných spisovatelů, aby byly k dispozici v případě jejich náhlého skonu. Monteiro Rossi se na rozdíl od Pereiry o smrt nezajímá, má rád život a také krásnou dívku Martu, zapálenou komunistku. Při psaní se řídí důvody srdce, a ty jak známo nevyhovují rétorice žádného režimu. Pereira, aniž ví proč, jak sám zdůrazňuje, podléhá mladíkovu vlivu a začíná si uvědomovat, že se na iberském nebi stahují hrozivá mračna.

Dalším zásadním impulsem je pro něj seznámení s mladým lékařem Cardosem, který ho zasvětí do teorie „konfederace duší řízené jedním dominantním já“. Dobrý katolík Pereira se pokouší vyrovnat s faktem, že v něm jeho různá „já“ svádějí bitvu o nadvládu. Hledání vlastní identity je ostatně dalším z Tabucchiho oblíbených motivů a je u něj propojeno s tématem jedincovy minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pereira nachází své minulé „já“ při pohledu na Monteira Rossiho, kdy se ho zároveň zmocňuje pocit označovaný portugalským výrazem saudade, jejž Tabucchi v jednom rozhovoru definoval jako „stesk po něčem, čím jsme nemohli být“.

Nostalgie je věrným společníkem Tabucchiho hrdinů, kteří jsou – jako ostatně každý člověk – neustále stavěni před nutnost volby a jejichž rozhodnutí často způsobí, že zmeškají schůzku s osudem. V tomto smyslu je Pereira výjimkou. Jeho nové dominantní „já“ se ujímá vlády a nedovolí mu, aby promarnil šanci otevřeně se postavit na odpor sílícímu režimu. Pereira se zachová hrdinsky, ale je to jen náhodný hrdina, slušný, ale bojácný člověk, který se chopil nabízené příležitosti. Jeho vyprávění končí a my nevíme, která z jeho duší se v budoucnu prosadí.

(Ne)svoboda tisku

Tabucchi, proslulý mimo jiné i nesmírným kvantem literatury, z níž ve své tvorbě čerpá a implicitně cituje, v tomto románu znázorňuje vztah literatury a života prostřednictvím nekrologů, které píše Monteiro Rossi, a povídek, které Pereira překládá z francouzštiny pro svou kulturní přílohu. Tento vztah je nahlížen hlavně prismatem cenzury a interpretace literárních textů v různých dobových a politických kontextech. Za zmínku stojí, že román se sám stal předmětem politické kontextualizace. Vyšel v roce 1994, po prvním volebním vítězství současného italského premiéra Silvia Berlusconiho. Jím ovládaná periodika okamžitě Tabucchiho osočila z toho, že text je skrytou výzvou pro italské intelektuály ke vzpouře. Tabucchi přitom román začal psát dávno před tím a výkřiky „potrefené husy“ mu jen připomněly, že nepříznivý vítr, který vál onoho „nádherného letního dne“ roku 1938, zatím neustal.

Kvalitu románu Jak tvrdí Pereira potvrzují četné literární ceny i jeho čtenářská obliba. Jeho filmová adaptace stojí za zhlédnutí jen díky nezapomenutelnému Marcellu Mastroiannimu v hlavní roli a skvělé hudbě Ennia Morriconeho, již vřele doporučuji jako soundtrack k výtečné četbě, kterou román v citlivém překladu Kateřiny Vinšové nabízí.

Antonio Tabucchi: Jak tvrdí Pereira. Přeložila Kateřina Vinšová. Vydal Barrister & Principal, Brno 2005, 137 stran.