Ian McEwan – Sobota

10. června 2006 – ALENA DVOŘÁKOVÁ (LN)

Z díla britského prozaika Iana McEwana (*1948) vyšel v poslední době česky román Pokání (2003), povídky První láska, poslední pomazání (2004) a již počtvrté Betonová zahrada (2005). Pouhý rok po anglickém vydání nyní dostáváme do rukou i jeho román Sobota.

Ian McEwan dává v Sobotě románovou formu (sebe)vědomí Henryho Perowna v době od časného rána 15. února 2003 do časného rána následující neděle. Perowne přichází k sobě a ke slovu, až když už je napůl ven z vyhřáté manželské postele v ložnici honosného domu ve středu Londýna. Jako nadmíru vytížený neurochirurg má před sebou (aspoň si to myslí) den zaslouženého volna. Jeho sobota bude ale jiná než ty předešlé, krizová. Při pohledu z okna mu z hvězdného nebe nad hlavou začne před očima padat hořící letadlo jako kometa. Ze zkázného nebeského úkazu se vyklube nevinná nehoda, Perowne v něm ale dřív vycítí osudové znamení: útok na vše, co je mu drahé. Jeho pocit ohrožení neplyne jen z událostí doby, té v románu nedávno minulé (11. září 2001) i té nadcházející (válka v Iráku). Spíš je příznakem hrdinova postavení.

Byl jednou jeden král

Perowne neschází na volné prostranství náměstí, kde se obyčejní lidé rozpomínají na své nenaplněné niterné potřeby. Hledí na ně z výšky svého paláce. Ve světě, kde každý něco postrádá, jemu ke štěstí zdá se nic nechybí. McEwan mu ostatně připsal vše, co si smrtelník na začátku století může přát: milující Rosalindu, jejíž lásku Perowne opětuje, aniž by o to usiloval; dvě dokonalé děti, kytaristu Thea a básnířku Daisy; vášeň pro skvěle placenou práci; a luxus plynoucí ze společného příjmu manželů a Rosalindina rodinného zázemí. Perowne má vše a tak se také (skoro) cítí: jako král, příslušník panské „rasy“. Královský ideál žití vystihuje slovy hladké svádění (effortless seduction). Kolem krále se svět samovolně pořádá tak, aby učinil zadost jeho potřebám. V náhle se zvrhlém řádu světa Perowne stane před otázkou, jakou pravo/mocí si své všechno udržet. Z krále, jenž si musí přízeň na druhých vymáhat, je tyran: svůdnost nahradí úsilí a síla. Jak zajistit, aby se vládcovo právo nestalo bezprávím, jakkoliv zákonem požehnaným?

Zpět k Perownově sobotě. Rozhovory s dětmi, milování se ženou, drobná, ale klíčová nehoda při cestě na squash, prohraný zápas, nákup, návštěva dementní matky, návrat domů a příprava večeře, u níž se má sejít celá rodina. Kruh sobotních událostí podmalovává demonstrace proti válce v Iráku, jež se toho památného dne sunula od Embankmentu do Hyde Parku. Čas odměřují vstupy televizního zpravodajství, jimiž se vine story spatřeného letadla. Tempo hrdinova dne je ale dáno zvnitřku, prožíváním a sebereflexí. Záhy se i Perownův vnitřní monolog začne zpronevěřovat královskému ideálu. Nenucené svádění střídá snaha přemoci pocit ohrožení: své výdobytky si nejen podržet, ale hlavně ospravedlnit. A tak si Perowne v duchu přehrává pře se skutečnými i imaginárními oponenty -o hodnotě vědy a poezie, rozumu a víry, míru a války, a tak dál.

Happyend jménem zákona

Střet vědy a básnictví vystupuje do popředí už proto, že čteme román: nejsme na neutrální půdě. McEwan jej povyšuje na spor vědecké racionality s iracionalitou náboženské víry, civilizace s úpadkem a svobody s totalitou. Jde mu tedy o hodně.

„Nedávno jsem zkusil číst Shakespeara a připadalo mi to tak nesnesitelně nudné, že se mi z toho udělalo až nevolno. … Naproti tomu romány … mi již léta zaručují skvělý odpočinek a působí velké potěšení, a často za to všem romanopiscům žehnám. … Líbí se mi všechny, pokud jsou jen trochu dobré a hlavně když nekončí nešťastně – proti tomu by měl být zákon.“ Perowne se na Darwina a jeho zde citovanou Autobiografii paradoxně odvolává ve snaze ospravedlnit svou nechuť nejen k verši, ale i k románům. Pravda, těch se šťastným koncem mezi klasiky, jež otci ordinuje dcera, není mnoho. McEwan jako by Perownovu marnou snahu zamilovat si poezii ironizoval již volbou jmen odkazujících k Shakespearově Marné lásky snaze. Mezi romány, jež hrdina zavrhuje jako kýč, zařadil i jeden vlastní: hrdinův odsudek je dílem jím odsouzeného romanopisce. Tatáž ironie vrcholí v dějovém zvratu ke konci díla: život a čest Perownovi zachrání poezie zastoupená básní zapomenutého viktoriánce. Naposledy se tu směje autor, ne hrdina.

Jakou sílu má ale autorská ironie, jež nepřesahuje neplodný rozvrh kategorií hrdinova myšlení? Na jedné straně mužnost, racionalita, věda, rozum, morální komplexita. Na straně druhé ženskost, iracionalita, básnictví, víra, černobílé vidění v politice. Není spor vědy s básnictvím nakonec zástupný? To podstatné prozrazují nikoliv argumenty, ale předpoklady hrdinova/autorova smýšlení: Perowne není hrdina začátku nového století, za něhož je vydáván, ale sklonku století minulého. Jak se pozná kultura konce století? Jako nejpravděpodobnější se hrdinovi jeví to, čeho se nejvíc obává: odtud potřeba šťastných konců. Své državy – víru, že je ztělesněním dobra, a vše dobré mu po právu náleží – již nedokáže přijmout jako fakt. Štěstí je neospravedlnitelné privilegium, jež si musí ospravedlnit. Rozumem si dokázat rozumnost rozumu, jeho sílu! Jinak by nemohl na ochranu svého majestátu s čistým svědomím zabíjet uzurpátory, zde muže odsouzené genetickým defektem ke zločinu či otrocké existenci. Nebo je aspoň pro dobro všech dát zavřít: když ne do vězení, tak do prvotřídního blázince. Další znak úpadku: výjimka (genetický determinismus) se vydává za pravidlo.

Perownovo kouzlo je v tom, že tento odborník na příčiny duševních hnutí neví, co činí. Ví to McEwan? I autor tu zrazuje jakýsi ideál. Zprvu sice jeho styl působí jako ukázka královského svádění: próza koketuje s poezií, oslňuje zvládnutím tempa a tónu i precizností. A přesto svůdná melodie nesvede zastřít dunivou ozvěnu urputné snahy čtenáře obalamutit. Svět velkých románů – u Joyce, Woolfové, Bellowa, na něž se McEwan odvolává – je svébytnější než jednotlivec se sebebohatším vědomím. Přesahuje jej a obtéká, ohromuje a pohlcuje. Působí závratě hrdinům i čtenářům, ať už jako autor dva roky sledovali při práci neurochirurga a mistrně zvládli kdejaký žargon, nebo ne. Naproti tomu Perownův svět jako by byl vyšší mocí znásilněn, aby byl po vůli jeho znalostem neurofyziologie, sociobiologie, evoluční teorie. Struktura jeho vědomí, toť příliš často jakési tydlidý tamty DUM: popis skutečnosti, zobecňující sebereflexe, úderný závěr; popis, zobecnění, závěr.

Joyce či Bellow (o odbornících na teror, jako Conrad či Dostojevskij, ani nemluvě) nás s odvahou vpravdě šílenou vystavují chaosu světa. Při četbě Soboty jako by vás autor šněroval do svěrací kazajky. Perownův sklon vidět ve vědění jistotu hrozí myšlenkovou uzavřeností cizí básnictví i vědě. Tento dojem nezvrátí ani závěr románu, kde to Perowne vezme „na sál“ přes náměstí. McEwan převádí spor o povaze moci, dobra a zla v moderním světě na otázku odpuštění, a nadobro ztrácí románovou půdu pod nohama. Co na tom, že Perownova láskyplná benevolence není než projev nadřazenosti pána nad otrokem, sladší než pomsta? Hrdina už se nemusí ospravedlňovat: znásilněním románu v pohádku se šťastným koncem to za něj učinil autor. Čeká požehnání? Marná snaha.

Překlad

Ze srovnání překladu s originálem (částí 1, 2 a 5, tj. asi 59 % textu) plyne, že překlad má vážné nedostatky. Aniž to Marie Válková tušila, nepřekládala z konečné, ale z pracovní verze textu, jež se od anglického knižního vydání v detailech liší. (Tímto jí děkuji za vstřícnost, s jakou mi pomohla věc objasnit.) Nemajíc její výchozí text k ruce, netuším, v jaké míře jdou odchylky na vrub této nešťastné okolnosti. I bez ohledu na rozdílnost předloh však překlad dál trpí řadou přehmatů gramatických, idiomatických a kulturních. Alespoň jediný příklad. Hořící letadlo zjevivší se Perownovi na londýnském nebi zalétne za Post Office Tower na úrovni nejníže umístěných talířů mikrovlnných rádiových antén (at the level of the lowest microwave dishes). V překladu vpluje „za Post Office Tower, na úroveň těch nejlacinějších hotových jídel určených k ohřevu v mikrovlnce“ (s. 19).

Na prvních stech stránkách překladu jsou desítky omylů, vynechávek a nepřesností. To nejcennější na českém vydání je tak doslov Petra Matouška, který vřele doporučuji, ač s ním vždy nesouhlasím. Dá-li mi čtenář za pravdu, že jediné, čím McEwanova Saturday vyniká, je svůdnost prózy, bude Sobotou zklamán.

Ian McEwan: Sobota. Přeložila Marie Válková. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2006. 256 stran.