John McGahern – Mezi ženami

220. 09. 2003 – LENKA PENKALOVÁ (LN)

Když se druhý román Johna McGaherna The Dark (Temnota) dostal roku 1965 na seznam libri prohibiti, stala se z dosud neznámého irského spisovatele populární osobnost. Katolický establishment tak paradoxně knize udělal tu nejlepší reklamu. Ačkoli se dublinský arcibiskup postaral o to, aby McGahern přišel o práci učitele, odmítl se pranýřovaný autor stát maskotem sdružení protestujících proti anachronickému cenzurnímu zákonu, využívanému především církví, a odešel raději do Anglie, kde se několik let živil na stavbách. Posílil tak řady literárních exulantů, mezi něž patřil kdysi i James Joyce a Samuel Beckett. Irsko ze svého středu vypudilo další nepohodlný hlas. Zákaz šíření McGahernova románu, který některé šokoval otevřeným popisem sexuálního zneužívání hlavního hrdiny vlastním otcem a nakonec i knězem, skončil až v roce 1972. Příběh chlapce, který hledá únik z tísnivého prostředí rodiny a přemýšlí o kněžské dráze, ale není nijak skandální, spíše tragický. McGahern se narodil v roce 1934 v Dublinu a vyrůstal v městečku na severozápadě Irska, v kraji Leitrim, kde se odehrává většina jeho próz. Matka zemřela, když mu bylo deset, o Johna a jeho šest mladších sourozenců se pak staral otec. Mnoho motivů z autorova dětství obsahuje jeho prvotina The Barracks (Kasárna, 1963). Emocionálně vypjatý příběh umírající ženy a jejího tyranského manžela, který evokuje bezútěšnou atmosféru Irska 40. let, je ale podle McGaherna autobiografický jen zčásti. Jakmile se prý při psaní příliš přiblíží skutečným událostem, začne se jeho text hroutit a ztrácet energii. V 70. letech vydal McGahern další dva romány – The Leavetaking (Loučení, 1975) a The Pornographer (Autor pornografií, 1980) – i dvě sbírky povídek. Teprve následující počin ho proslavil i mimo Irsko: román Mezi ženami (1990), posléze nominovaný na Bookerovu cenu. Každá jeho další kniha je očekávána jako velká událost, tím spíš, že McGahern čtenáře i kritiky, kteří ho přijímají s nadšením a úctou jako žijícího klasika, rád napíná. Na poslední román That They May Face the Rising Sun (Směrem k vycházejícímu slunci, 2001) je nechal čekat přes deset let.

Minové pole na ostrově bezpečí

Román Mezi ženami McGahern pojal jako rodinný portrét, na němž si uzurpuje největší prostor Moran, sedlák, vdovec s pěti dětmi, kterého lidé považují za uzavřeného podivína a divouse. V Moranově stínu stojí tři dcery – Maggie, Sheila a Mona – a benjamínek Michael. Později k nim přibude ještě Rose, žena ve středních letech, s níž se Moran ožení po zralé úvaze a opatrných námluvách. Pole, dům a lidi v něm, to je celý Moranův svět, ostrov bezpečí, který hodlá hájit přede vším a přede všemi. Moran se s nikým nepřátelí, bydlí na okraji vsi a kontakt s vnějším světem pro život nepotřebuje, důležitý je pro něj jen domov a rodina. Moran je v domě svrchovaným vládcem, který vyžaduje úctu a poslušnost. Děti se musejí otci ve všem podvolovat, jinak riskují hádku nebo výprask. Ale vyhýbat se roztržkám není jednoduché, protože Moran je náladový (měnil se nevyzpytatelněji než příliv) a výbuchy vzteku přicházejí nečekaně, často bez zjevné příčiny. Dům je jako minové pole, kde se všichni učí kličkovat a odkud nikdy docela neuniknou. Moranova přítomnost je zdrojem stálého napětí. Jeho dcery i Rose se snaží předcházet konfliktům, ustupují mu až po samu mez zachování vlastní důstojnosti, nikdy si nedovolí prosadit svůj názor proti jeho, jsou vděčné za každý okamžik, kdy má jejich „taťka“ dobrou náladu, a milují ho, jakkoli se to může zdát nepochopitelné. V jejich životě je otec vždycky ten první a rodina musí držet pohromadě – pro tenhle pocit sounáležitosti byly ochotné vydržet cokoli.

Nesmrtelnost v Great Medow

Moranovy ženy jsou jako ryby chycené v síti. Jediný, kdo se dokázal vymknout kontrole, je Luke, nejstarší syn, který utekl do Londýna (bez dovolení!), odmítá se s otcem stýkat a je trhlinou rodinné pospolitosti, která nebezpečně hrozí rozšířením. Dny ve vesnici Great Meadow ubíhají jeden za druhým. Moran chodí z pole na pole, kontroluje ploty, seká dřevo a jeho ženy se starají o dům, vaří a uklízejí, mírní ostří hádek. Před spaním spolu celá rodina pravidelně pokleká k dlouhé večerní modlitbě. Koloběh zemědělských prací a svátků a denní domácí rutina se mění jen s ročním obdobím. Na tom, jakou náladu má Moran, závisí nálada v domě, mezi jehož zdmi se individualita rozplývá. Poddávat se sjednocující síle klanu může být někdy úlevné, někdy je to ale vyčerpávající, protože stejně nikdy nebude po boji úplně. Jako první odchází z domova dcera Maggie, odjíždí do Londýna, aby se stala zdravotní sestrou. Po zkouškách dostanou práci v Dublinu i Sheila a Mona. Dům je najednou prázdný, je to stále „křehčí ochrana proti všemu, co zuří za jeho zdmi“. Jak se rodina rozpadá, tenčí se i Moranova síla, jako by po částech odumíral i on sám. Vypadal jako člověk, kterému se přetrhla nit myšlenek a zbyla jen nicneříkající prázdnota. Po roztržce s otcem nakonec zběhne do Anglie i nejmladší Michael a Moranova rodina, vlastně on sám v rozšířeném vydání, se pomalu rozkližuje. I když už mají Moranovy děti vlastní rodiny, do Great Meadow se pravidelně vracejí. Překročením prahu z nich spadne všechno sebevědomí, kterým oplývají „tam venku“, a nechají se zase ovládat svým pánovitým, nevypočitatelným, zuřivým otcem, vracejí se nazpět v čase. Jedině u Morana se ale mohou vrátit samy k sobě, dcery se v jeho stínu, mezi zdmi jeho domu cítily nesmrtelné… Při každé návštěvě Great Meadow znovu dosáhly celistvosti.

Tresť obyčejnosti

Román Mezi ženami je jaksi obyčejný, soustředí se na popis všedních dní, jejich banalitu zkoumá pečlivě a se zájmem a trpělivě sleduje drobná domácí dramata, která náhle začínají být zajímavá, ba vzrušující. Čas ubíhá jinak, přetavuje jeden rok v druhý, ale protože nedochází k ničemu převratnému, nemá se oč opřít, aby se posunul vpřed. Celý příběh se odehraje během zhruba dvaceti let, ale jen z náznaků a Moranova vyprávění o akcích jeho partyzánského oddílu během irské občanské války lze tento časový úsek odhadnout. Velká historie se odehrává jinde, Great Meadow žije uzavřeno samo do sebe. Přesto, nebo právě proto, je román obrazem Irska, které jako by se scvrklo do jedné vesnice, do jedné rodiny a jejích osudů. McGahern rýsuje svůj román s důrazem na přesnou charakteristiku postav, důležité jsou i ty, které se příběhem jen mihnou a jako sbor podkreslují jeho hlavní linii. Text se vrství v kruzích, skládá sloky k repeticím, pomalu se litanicky posouvá vpřed v neměnném rytmu. Dny, roční období, roky navazují jako části růžence, který jednou skončí, jakkoli by mohl pokračovat donekonečna. Styl vyprávění je jednoduchý, slova nás vedou přímo k příběhu, jazyk je pracovní nástroj, funkční a bez ozdob. To, o čem se mluví a jak se o tom mluví, tvoří dokonalou jednotu. Konečná podoba McGahernových knih je podstatně ovlivněna i stylem jeho psaní, své texty osekává až na dřeň a jejich finální podobu destiluje z mnohonásobně rozsáhlejšího celku. Kniha Mezi ženami, která má v originále 200 stran, vznikla redakčním krácením z původních 1200 stránek. Portrét Morana jako manžela a otce se završuje jeho smrtí. Bezohledný, obávaný, panovačný otec a surový, necitelný manžel, který se někdy mění v neodolatelně šarmantního muže, vytvořil místo, kam se jeho děti vracejí pro porozumění, potvrzení své uplývající existence. Moran, zdroj veškerého strachu a bolesti, slábne a mizí, ale jeho ženy – najednou silnější než on – vší silou drží svého tyrana při životě. Nakonec ho přece musejí pustit; Moran umírá a dětem, do jejichž životů se tak hluboko zadřel, adresuje svá poslední slova: Ticho buďte!

John McGahern: Mezi ženami. Přeložila Dominika Křesťanová. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2003, 216 stran.