Walker Percy – Věčný divák

20.06.2000 – HANA ULMANOVÁ (MF)

Walker Percy je snad jediným význačným spisovatelem amerického Jihu, s jehož prózami se český čtenář dosud neměl šanci seznámit. Třebaže se nezabývá palčivou minulostí onoho specifického koutu Spojených států natolik jako monstrózní William Faulkner, podstatná část děje jeho románů se odehrává právě v New Orleansu a okolí. Percy časově nastoupil sice až po takzvané druhé vlně jižanské renesance, kam spadají Eudora Weltyová, Flannery O’Connorová, Carson McCullersová, Tennessee Williams či Truman Capote, ovšem v základním tématu se s nimi potkává. Je jím hledání lásky. Na rozdíl od jejich hrdinů však Percyho postavy lásku vesměs nacházejí – díky své mimořádné touze a schopnosti milovat. Fakt, že Percy je u nás představen prvotinou, románem z roku 1961 nazvaným Věčný divák, nutno uvítat. Je to dílo, o němž jiný výtečný americký spisovatel Warren Miller prohlásil, že je jakousi verzí Salingerova „majstrštyku“ Kdo chytá v žitě pro dospělé.

Porota, jež v roce 1962 Věčnému divákovi přisoudila Národní knižní cenu, své rozhodnutí odůvodnila mimo jiné výrokem, že v tomhle díle se s hrůzou pozná každý, nebo alespoň skoro každý Američan. Radost z překladatelského počinu – po němž by mohly následovat i další Percyho vrcholné prózy, přinejmenším Poslední gentleman, Láska v rozvalinách a Lancelot – trochu kazí nepříliš přesný překlad titulu. Věčný divák nezní špatně, ale ve srovnání s originálem The Moviegoer se vytratil pro interpretaci důležitý aspekt biografu. Ústřední postavou je totiž jeden z posledních potomků tradiční aristokratické rodiny, mladý muž Jack Bolling, jenž své dny kromě flirtování se sekretářkami tráví po biografech, ponořen v umělém světě stříbrného plátna. Jak sám říká: „Když sleduji film, třeba i špatný, připadám si skutečně docela šťastný.“ Sám si je této pofidérnosti stále více vědom a přiznává: „Kdybych si nepromluvil s majitelem kina nebo pokladní, cítil bych se ztracený, neměl bych, metafyzicky řečeno, půdu pod nohama… Člověku hrozí, že se vysmekne z prostoru a času.“ Do svého vědomí nám Jack dává nahlížet v rozmezí těch několika dnů, kdy začíná niterně toužit po naplnění své pozemské existence. Třebaže si jeho mysl pohrává s klamnou povahou zdání, se sněním s otevřenýma očima či se svého druhu halucinacemi, nabývá zpověď neobyčejného ponoru a bolestné, palčivé ostrosti. Kromě toho je tu skvěle vykresleno hned několik typů jižanské dámy. Pravou „lady“ patrně zůstává pouze Jackova teta žijící v luxusní čtvrti a obklopená patřičně se chovajícími černošskými služebnými duchy, zatímco její nevlastní dcera Kate je nevyrovnanou neurotickou troskou.

Jackova matka zastupuje typ životaschopný a životadárný zároveň – po smrti svého muže z „lepší rodiny“ se znovu provdala a pokračuje ve své pouti radostně obtěžkaná mnoha ustavičně hladovými dětmi z druhého manželství. Motiv smrti se v knize opakovaně připomíná a podmalovává zdánlivou marnost veškerého snažení; kupříkladu už na první straně vzpomíná hlavní hrdina na den, kdy mu zemřel starší bratr Scott, též Katiny stavy absolutních chmur do jisté míry tkvějí v autonehodě, při níž se jí před očima zabil snoubenec. Atmosféru zmaru a tušení nevyhnutelného konce umocňují nejrůznější projevy toho, co zejména jižanští kritici nazývají moderní vulgaritou – nad Jackem se vinou někdejšího zranění vznáší přízrak války, neworleanská předměstí ani zdaleka nemají šarm historicky a architektonicky cenné a zajímavé Francouzské čtvrti, hypermoderní biografy stojí uprostřed budoucích nákupních komplexů. Z každého koutu čiší všednost; spokojeni jsou snad pouze ti, kterým nevadí konzumní bydlo.

Jak ostatně praví výše Jackova teta: „Naše civilizace jako jediná v dějinách povýšila průměrnost na národní ideál.“ Jackův zápas je tudíž cestou proti proudu, bojem se sebou, ale i proti všem. Román končí epilogem, v němž Jack prozradí, že s Kate uzavřel sňatek. S dvojicí se loučíme před nemocnicí, v níž před chvílí zemřel Jackův nevlastní bratříček Lonnie, zosobňující upřímné katolictví a symbolizující nemohoucí tělesné bytí odkázané na druhé, čímž se pro své okolí stává jakýmsi morálním zrcadlem. Jack hovoří ke své ženě a stále opakuje táž slova, aby ji uklidnil; jako by oním rituálem získávaly jeho věty větší moc a sílu. A v tomto momentě je vhodné vrátit se zpět k mottu, za něž si Walker Percy vybral úryvek ze spisu svého oblíbeného filozofa, z Kierkegaardovy Nemoci k smrti: „… typickou vlastností zoufalství je právě to, že si svou zoufalost neuvědomuje.“ Třicetiletý Jack Bolling si své zoufalství procítil jako málokdo, a právě díky tomu se ho dokázal zbavit.

Walker Percy: Věčný divák. Překlad Jana Línková. Prostor, Praha 2000, 256 stran, náklad neuveden, cena 279 korun.