Yann Martel – Pí a jeho život

22. 05. 2004 – Jan Děkanovský (LN)

Překvapivým držitelem Bookerovy ceny se v roce 2002 stal kanadský prozaik Yann Martel (1963). Pozoruhodný příběh, který oslovil porotu do té míry, že dala jeho autorovi přednost před renomovanějšími spisovateli, se vydal na vítězné tažení světem.

Prestiž literární Bookerovy ceny, která je určena autorům pocházejícím z Britského společenství, logicky vyplývá z rozšíření angličtiny v dnešním světě. Toto ocenění přineslo Yannu Martelovi – podobně jako jeho předchůdcům – automaticky zájem nakladatelů po celém světě. Příběh indického chlapce s podivným jménem si záhy našel cestu k mnoha čtenářům a z jeho autora se stala literární celebrita, jejíž účast na nejrůznějších festivalech si pořadatelé nechtějí nechat ujít. Yann Martel ostatně navštívil loni v dubnu i Českou republiku jako host Festivalu spisovatelů. Trosečnický příběh chlapce a bengálského tygra v záchranném člunu, potácejícím se nekonečnými pláněmi Tichého oceánu, je Martelovou třetí knihou a druhým románem. Půvabný obrázek Andyho Bridge na přebalu knihy může vzbudit u čtenáře dojem, že je čeká lehký, příjemný, snad i idylický zážitek. Věci se však mají trochu jinak – naštěstí pro čtenáře.

Buddhista, křesťan a muslim jménem Pí

Příběh začíná zprostředkovaně – skrze starce, s nímž se autor údajně setkal v indickém Puduččéri, kde hledal inspiraci pro svou další knihu. Znám příběh, po kterém uvěříte v Boha, tvrdí stařec a odkáže mladého spisovatele přímo na aktéra tohoto tajemného příběhu. Je jím Piscine Molitor Patél, naturalizovaný Kanaďan, muž s vysokoškolskými tituly ze zoologie a teologie. Román, který autor podle Piscinova vyprávění sepsal, je pojat coby promluva v první osobě. Martel totiž koncipuje román jako mystifikaci: Piscinovo vyprávění prokládá vlastními postřehy o jeho osobě a zdání autenticity příběhu posiluje například i přesným datováním celé události. Stěží uvěřitelná historie začíná v Puduččéri. Piscine – kvůli neustálému komolení svého jména přezdívaný Pí – vyrůstá v zoologické zahradě, kterou vlastní jeho otec. Podivuhodný zvířecí svět tak chlapec může sledovat z mnohem bližšího pohledu než řadoví návštěvníci. A pohled je to fascinující. Martel nám ústy Pí vypráví o zvířatech úžasné věci. Přitom vyvrací mnohé předsudky a klamné představy, které lidé o svých spoluobyvatelích na této planetě chovají. Pí instinktivně tuší, že vnímat tento úžasný svět pouze očima pánů Mendela a Darwina nestačí a že chápat život jen jako výsledek spleti genetických vztahů a bojů o přežití znamená nemístně zjednodušovat. Pí se rozhodne hledat Boha a najde ho ve všech třech náboženstvích, která má na dosah ruky. Z vnímavého chlapce se tak stane přesvědčený a praktikující buddhista, křesťan i muslim. Vytržením z úsměvného a bezmála idylického vyznění této části vyprávění je pouze pochmurná instruktáž, během níž otec seznamuje své dva syny s latentní nebezpečností chovanců zoo. Děsivý útok tygra na kozu, jemuž jsou oba chlapci nuceni přihlížet, se stává temnou ouverturou následujících událostí.

Neúnosně rozmanitý spolek

Autor si v první části románu dokonale připravil půdu pro rozehrání strhujícího a dramatického příběhu v části druhé. Piscinem samým zvolená přezdívka Pí – tedy označení Ludolfova iracionálního čísla, s jehož pomocí lze v matematice řešit racionální úlohy – trefně charakterizuje jejího nositele i nadcházející události. Znalosti života zvířat i hluboká víra se stanou důležitými nástroji v životní zkoušce, která Piscina čeká. Rodina se rozhodne rozprodat své chovance a se zbytkem zvířat přesídlit do daleké Kanady. Japonská nákladní loď, na níž všichni cestují, se ale v bouři potopí. V záchranném člunu se shodou okolností ocitnou v nerovném společenství hyena, orangutaní samička, zebra se zlomenou nohou, krysa, bengálský tygr a Pí. Záhy se ke slovu dostanou instinkty a neúnosně rozmanitý spolek tvorů si začne hledat potřebnou společenskou stabilitu. Takhle eufemisticky ale Martel zabíjení na člunu nelíčí. V jeho (respektive Piscinově) podání nejsme ušetřeni žádných podrobností hrůzných skonů. Peklo ničivé bouře se po ztišení změní v krvavé, nelítostné a nevyhnutelné vraždění. Smrt potká nebohou zebru i orangutanku, která se mohla svou příbuzností člověku stát pro Pí blízkým tvorem. Zasloužená odplata potká i hyenu, chovající se přesně v duchu pověsti, která ji předchází. Nepřežije ani krysa a na člunu zůstane jen Pí s Richardem Parkerem. Tygrem, před nímž ho kdysi otec tak sugestivně varoval. Pí stráví na moři nekonečných dvě stě dvacet sedm dní. Během té doby projde děsivými zkouškami a je nucen klesnout až ke dnu lidské důstojnosti. Musí zmobilizovat všechny fyzické i mentální síly; současně i znalosti o svém spolutrosečníkovi. Kombinací cirkusové drezury a zvířecího chování – svou část člunu si značkuje stejně jako zvíře – se Piscinovi podaří udržet si tygra od těla. Musí se postarat i o jeho krmení úlovky ryb jsou přitom tak nedostatečné. Ambivalence jeho vztahu k Richardu Parkerovi však postupem času nabývá na zřetelnosti. Dvoumetrákový predátor už není jen smrtelným nebezpečím, ale i živým společníkem v nekonečných útrapách.

Smutek, bolest, vytrvalost

Mnozí kritici srovnávají Martelovu prózu s jediným románem Edgara Allana Poea Příběhy Arthura Gordona Pyma. Zřejmá shoda tématu spolu s totožným jménem jednoho z trosečníků – Richarda Parkera – však Yannu Martelovi nebrání, aby se od Pymových dobrodružství distancoval. Snad kvůli příliš častému srovnávání, které záhy omrzí; Martel se v každém případě o Poeově opusu nevyjadřuje zrovna s nadšením. Podobnosti nicméně oběma dílům upřít nelze. I Martelovo líčení plavby Pacifikem se stává přehlídkou hrůz a ohavností. Poe, píšící své dílo takříkajíc na kšeft, však využíval makabrózních prvků coby svérázných groteskních ornamentů – Martelovy hrůzy proti tomu logicky vyplývají ze situace, a navíc je vyvažuje vyobrazení drsné krásy oceánu i neuhasínající naděje. Autor je líčí s naturalistickou precizností i strohou, ale působivou poetičností. Sugestivní vyprávění přece jen graduje dvěma fantaskními historkami v Poeově duchu. Setkání dočasně osleplého Pí se stejně postiženým trosečníkem z jiného člunu nemá tygří vinou dlouhého trvání – čtenář (stejně jako Pí) si beztak není jistý, zda nešlo o pouhý přelud. Objevení podivuhodného ostrova, který tvoří gigantický shluk neznámých řas, se stává poslední zkouškou na cestě k záchraně. Rajská zahrada se sladkou vodou a nespočetnou kolonií surikat – drobných, lasičce podobných hlodavců – se v noci mění v obrovský vražedný organismus. Hororová epizoda snad může být variací na četné historky námořnické latiny. Pí si ale uvědomí, že živoření v relativním pohodlí ostrova není souměřitelné se sebemizivější nadějí na záchranu, a oba cestovatelé se znovu vydávají na cestu. Zbytek tohoto příběhu je jen samý smutek, bolest a vytrvalost, vypráví Pí. Ale život mě nechtěl opustit. (…) Čím víc jste na dně, tím výš chce vyletět vaše mysl. Bylo jen přirozené, že jsem se ve svém zoufalství, nouzi a samotě, pod tlakem neustálého utrpení, obrátil k Bohu.

Nepropásnout ten lepší příběh

Přidržíme-li se ještě paralely s Poeovým námořnickým dobrodružstvím, můžeme závěr Martelova románu chápat jako uplatnění zásady, kterou Poe pregnantně formuloval ve slavné eseji Filozofie básnické skladby. Konec musí podle Poea svým efektem přebít všechny předchozí efekty, a není-li to možné, měl by následovat – tak jako v případě Příběhů Arthura Gordona Pyma – otevřený konec. Piscinův příběh šťastným přistáním u mexických břehů nekončí. Do nemocnice se za ním vydávají dva japonští vyšetřovatelé lodních katastrof, ale příběhu, který jim Pí vypráví, nevěří. Vyprávěním se přece ze všeho stává příběh, říká Pí. Možná v angličtině. V japonštině má v sobě slovo příběh prvek tvořivosti a invence. My nechceme žádnou tvořivost, namítají vyšetřovatelé. Pí jim tedy příběh převypráví jinak: bez imaginace, ale se stejně děsivým vražděním a požíráním. Jen místo zvířat v tomto příběhu vystupují lidé. Který z příběhů je tedy ten pravý ? Svět přece není jen takový, jaký je. Je i takový, jaký jej vidíme a chápeme, uvažuje Yann Martel skrze Piscina. Člověku, který zůstane věrný jen svému rozumu, se až do konce nedostane představivosti a propásne ten lepší příběh. Je tedy na čtenáři, aby si sám vybral.

Yann Martel: Pí a jeho život. Přeložili Lucie a Martin Mikolajkovi. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2004. 352 strany.