Gabriel García Márquez – Zpověď trosečníka

03.07.2004 – Markéta Kořená (LN)

Loni vyšel český překlad prvního dílu vzpomínek Gabriela Garcíi Márqueze Žít, abych mohl vyprávět. Podstatnou část v nich zabírá líčení autorových začátků v bogotském deníku El Espectador. Právě na jeho stranách vycházela roku 1955 na pokračování Márquezova reportáž o námořníku, který přežil deset dní na záchranném prámu. Trosečník po několika měsících slávy upadl v zapomnění, zato z reportéra se stal slavný spisovatel a z jeho juvenilní reportáže další položka díla světového klasika.

Nečetl jsem tento příběh patnáct let. Připadá mi celkem hodný otištění, ale dost dobře jsem nepochopil, nač ho vydávat. Deprimuje mě pomyšlení, že se nakladatelé ani tak nezajímají o hodnotu textu jako o jméno, jímž je podepsán a které je k mé značné lítosti jménem jednoho módního autora… Když Márquez v 70. letech takto svrchovaně uvedl první knižní vydání Zpovědi trosečníka, podařilo se mu geniálně vystihnout paradox slávy, který koneckonců stál i u zrodu příběhu námořníka Luise Alejandra Velaska.

Z hrdiny hrdinou

27. února 1955 došlo na kolumbijském torpédoborci Caldas k neštěstí, při němž zmizelo ve vlnách Karibiku osm námořníků. Dle oficiálních informací diktátorské vlády generála Pinilly se tak stalo následkem bouře. Ve skutečnosti byl příčinou smrti sedmi námořníků náklad pašovaného zboží (ledničky, pračky, rádia, televize), které při silném větru a vlnobití převážilo loď na bok a znemožnilo manévrování. Tato pravda ovšem vyšla najevo až s uveřejněním Márquezovy reportáže, rekonstruující na základě Velaskova vyprávění (on jediný přežil) celou událost: Bylo jasné, že příběh, stejně jako torpédoborec, nese špatně upevněný morální a politický náklad, který jsme nepředvídali. V okamžiku, kdy se stal námořník literárním hrdinou, přišel ovšem o aureolu hrdiny národního. Navzdory nátlaku a výhrůžkám mocných ze svého příběhu neodvolal ani řádku, takže rázem přišel nejen o všechny výhody plynoucí z oficiálního hrdinství, ale i o své místo u námořnictva. Na první pohled se zdá, že trosečník opět ztroskotal… Ale co vlastně může ještě ohrozit člověka, který silou vůle, naděje a neuhasitelné touhy žít přemohl smrt? Márquezovy knihy jsou fascinující mimo jiné tím, že v nich není místo pro náhodu – něco tak vulgárního by magický vypravěč do svých příběhů nevpustil; fascinace skutečností plnou tajemných znamení a předpovědí mu ukládá přísnou kázeň, která nesmí být porušena tímto moderním výdobytkem morální lenosti, usilujícím spojit pravdu a lež. A právě tato perspektiva skýtá při četbě „žurnalistické reportáže“ o námořníku Velaskovi zvláštní požitek: Márquez zde totiž pracuje s minimem literárních prostředků udržujících v jeho románech či povídkách rovnováhu mezi realitou a snem – její přirozenou součástí. Když popisuje svého námořníka jako mladíka s výjimečným citem pro vypravěčské umění, smyslem pro detail, ohromující pamětí, schopností syntézy a nezbytným humorným nadhledem, jako by Márquez čtenáře ujišťoval, že jeho podíl na textu je vlastně minimální, že i on sám je zaskočen výsledkem: Byl to příběh natolik podrobný a napínavý, že se mi z literárního hlediska jevilo problematické jen to, jak dosáhnout, aby mu čtenář uvěřil. Nejlépe tak, že hrdina sám vyprávění ukončí lehce ironickou poznámkou na adresu případných pochybovačů: Někteří lidé říkají, že jsem si tenhle příběh vyfantazíroval, že je to smyšlenka. Já se jich ptám: A co jsem teda těch deset dní na moři dělal? Zdánlivě banální trik, jehož nakonec pro větší přesvědčivost využije, je ve skutečnosti rafinovaný kompoziční tah – vždyť právě rozvržení celého příběhu je jedním z nejúčinnějších stylových prostředků, které má Márquez-reportér k dispozici.

Přežít, abych mohl vyprávět

Kniha Zpověď trosečníka respektuje novinovou podobu textu: má čtrnáct kapitol členěných většinou do tří částí, jejichž názvy plnily zřejmě původně funkci mezititulků; navíc je tu jen úvod nazvaný Příběh tohoto příběhu, v němž Márquez rekapituluje okolnosti neštěstí, své setkání s námořníkem Velaskem a dramatické dozvuky zveřejnění reportáže. První, co člověka po jejím přečtení přepadne, je smutek nad tím, jak se do dnešních dnů rozšklebila propast mezi žurnalistikou a literaturou, které kdysi mimo jiné spojovala snaha vytvářet pospolitost lidí sdílejících příběhy. Hodnota Zpovědi totiž skutečně nespočívá jen v Márquezově mimořádném básnickém nadání, jak sám důrazně – a nikoli z falešné skromnosti – připomíná, ale vyrůstá z příběhu samého, respektive z živelné touhy hrdiny jej vyprávět a ochoty ostatních mu naslouchat. Uvědomil jsem si, že víc než žízeň, hlad a beznaděj mě mučí touha vypovědět, co se mi přihodilo. Málem jsem se zalkl slovy… Když se po deseti dnech fyzických i duševních útrap Velasco dostane mezi lidi, netouží po ničem jiném než vypovědět svůj příběh. Ocitne se však v zapadlé kolumbijské vesnici, kde o „národní tragédii“ nikdo nic neví. Vesničané se o něj vzorně starají, ale jeho dychtivost naráží stále na tutéž větu: Teď buďte zticha, povíte nám to potom. Zoufalství vyplývající z nemožnosti vyprávět je v knize líčeno s dramatickou sugestivností, která jako by záměrně snižovala velikost utrpení a z něho plynoucího hrdinského kultu: Nikdy jsem si nemyslel, že by se z člověka stal hrdina, protože strávil deset dní na prámu a snášel žízeň a hlad. Nic jiného jsem dělat nemohl. Teprve možnost volby dělá z lidí zbabělce nebo hrdiny. Námořník Luis Alejandro Velasco se tedy

Touha žít a touha nežít

Jak naléhavá je vlastně naše potřeba krásy? Lze bez ní žít? A kolik místa v našem životě zaujímá? Svědectví lidí, kteří se ocitli v „mezní situaci“, většinou vyvrací názor, že duchovní potřeby přicházejí ke slovu, teprve když jsou alespoň minimálně zajištěny požadavky těla. I Zpověď trosečníka je originální a přesvědčivou polemikou s touto teorií. Pouhý výčet ústředních motivů knihy by ukázal, že žízeň a hlad mnohdy nepůsobí takovou bolest jako beznaděj, zoufalství či samota a že hejno duhových ryb, pohled starého osamělého racka, úplněk rozlitý po hladině nebo Malý vůz mohou probudit neskonale větší radost než ulovená ryba. Schopnost radovat se a vnímat sebenepatrnější odstíny skutečnosti je pro Velaska nakonec tím nejsilnějším impulsem pro přežití. Neméně důležitou oporu mu ovšem skýtá jeho rozum, neúnavně kontrolující a pořádající informace o čase a prostoru a korigující nevyzpytatelné proměny emocí. Návaly naděje a zoufalství totiž nemají žádný reálný základ, přicházejí a odcházejí, vláčejí trosečníka mezi touhou žít a touhou nežít: Ale pokaždé, když se mi chtělo umřít, přiházelo se mi něco zcela zvláštního: okamžitě jsem začínal myslet na nějaké nebezpečí. To pomyšlení mi dodávalo sílu vydržet. Čas hraje v příběhu trosečníka jednu z klíčových rolí – hodinky spolu s medailonkem Panny Marie Karmelské a kartičkami z obchodního domu jsou ostatně to jediné, co trosečníkovi zbylo a co mu pomohlo (každé podle svých možností) přežít: Jak jsem se ponořil do tmy, uvědomil jsem si, že za dne jsem nebyl tak sám. Ve tmě, na prámu, který jsem neviděl, ale cítil ho pod sebou tiše klouzat po hustém moři, obydleném podivnými živočichy, jsem svou samotu vnímal mnohem víc. Abych se necítil tak sám, začal jsem se dívat na ciferník hodinek. Bylo za deset minut sedm. O hodně později, za takové dvě tři hodiny, bylo za pět minut sedm… Jak poctivě Velasco sledoval čas, je ostatně patrné i ze způsobu jeho vyprávění: každá událost, každý výjev, a dokonce i každý přelud má přesné časové souřadnice, takže se někdy zdá, že si trosečník na prámu vedl podrobný deník. Vždyť jak by si to všechno jinak mohl tak dobře pamatovat? Otázka stejně hloupá jako tato: Jak někdo mohl přežít deset dní bez jídla a pití sám uprostřed oceánu? Těžko říct, zda je v takových otázkách skrytá touha zpochybnit sám příběh, nebo usvědčit jeho vypravěče z fantazírování. Snad se tak vtírají, protože se nechce uvěřit, že by někdo dokázal zázračně přežít, a ještě o tom zázračně vyprávět. Výjimeční lidé ale asi opravdu prožívají výjimečné příběhy, a ty se dějí a vyprávějí. A člověk, který o jednom z nekonečně dlouhých dnů na pokraji smrti hladem a žízní řekl Cítil jsem se na tom prámu, jako bych byl součástí velikého společenství. Poprvé za celých dvacet let života jsem se cítil naprosto šťastný… byl výjimečný. Zbývá tedy už jen otázka, jakáže náhoda ho přivedla do cesty výjimečnému „reportéru“ Márquezovi.

Gabriel García Márquez: Zpověď trosečníka. Přeložila Blanka Stárková. Vydala Euromedia Group, k. s. – Odeon, Praha 2004. 112 stran.