Ben Okri – Hladová cesta

24.01.2001 – PETR FANTYS (MF)

Rozhodně nelze říci, že by k nám pronikalo bůhvíjaké množství děl současných afrických spisovatelů. Jestliže se tak stalo v případě románu Nigerijce Bena Okriho Hladová cesta, je to volba čitelná: autor za ni v roce 1991 získal britskou prestižní, mezinárodně sledovanou cenu Booker Prize. Není jednoduché zařadit Okriho román do kontextu určité národní či etnické literatury. Podobně jako řada indických i jiných spisovatelů píšících v Británii patří Okri mezi tvůrce, kteří – viděno z druhé strany – obohatili originálním stylem a vypravěčskými postupy anglicky psaný román a stali se jedním z hlavních proudů současného „britského“ písemnictví. Je lhostejné, označíme-li díla Salmana Rushdieho, Arundhati Royové či Okriho nálepkou „postmoderní“ či „postkoloniální“. Je nicméně zjevné, že některé romány etnických autorů mají až překvapivě podobné rysy – prvky magického realismu, specifickou obrazotvornost, silnou „mytizaci“, nespoutanou vypravěčskou energii. V Hladové cestě se Okri zřetelně nechal inspirovat trendy současného románu i jinými kulturními vlivy, přesto vytvořil dílo, jehož poetika je – alespoň v evropském kontextu – velmi originální. U etnických autorů žijících v Evropě či v USA se často objevuje téma migrace, nerozlišitelnost různých hranic či jejich překonávání. V Hladové cestě jde o téma ústřední. Hlavní hrdina, chlapec Azaro, je součástí jak světa živých, tak světa duchů, z něhož lidé přicházejí a kam se po smrti navracejí. Je to „abiku“ – dítě, které se neustále rodí matce, udržuje si vědomí sounáležitosti se světem duchů a odmítá zůstat člověkem. Jenže Azaro se před svým dalším narozením rozhodne, že svůj lidský život prožije i se všemi hrůzami a strastmi provázejícími lidský úděl. Kromě abiku je však Azaro rovněž vypravěčem, skrz jehož dětské vnímání světa se k nám líčená skutečnost dostává. A co se týče této skutečnosti, je Okriho vypravěč stejně „nespolehlivý“ jako například hrdina Salím Sinaí z Rushdieho Dětí půlnoci. Svět Hladové cesty se stává těžko rozlišitelnou směsí snu, dětské fantazie, nadpřirozena a drsné reality života v ghettu jednoho nigerijského města, v němž Azaro vyrůstá. Duchové, fetiše, šamani, kouzla a zaříkávání však do této reality neodmyslitelně patří a jsou součástí životů dospělých protagonistů, stejně jako jí je chudoba, těžká práce, násilí, teroristické praktiky politických stran. Mrtví koexistují se živými a čas životů se přelévá přes své hranice – v Hladové cestě se setkáváme s jiným způsobem myšlení, s těžko proniknutelným systémem mýtů a zároveň s naturalisticky líčenou každodenností. Azarův otec je nádeník a matka trhovkyně – ubohé životní podmínky a hlad jsou jejich každodenním údělem. Hlad se rovněž stává jednou z ústředních metafor díla. Přes ubohost životů se na Azarových rodičích projevuje vitalita, jež jim pomáhá v každodenním boji o holý život a proti množství lidských i nadpřirozených nepřátel. Otcovo primitivní lidství a jeho hrdost se stavějí i proti útlaku politiků, kteří se nekalými praktikami a násilím snaží získat kontrolu nad ghettem. Touha po životě i „vlastní cestě“ je vlastní všem třem hlavním postavám románu. Motiv cesty a života je v textu všudypřítomný – cesta je osudem, nebezpečím či vlastním výtvorem. Konečný cíl některých cest není znám ani světu duchů. Románový prostor (i jeho cesty) je však podivuhodně zacyklen. Ghetto jako by s děsivou monotónností nabízelo neustále se opakující osud – Azarova cesta po okolí jeho domova, dennodenní stále stejné problémy, prohry, opilost a rvačky. Za hranicí reality gheta se nachází prales, čistě mytické místo, kam Azaro neustále utíká a odkud se opakovaně vrací. Jako by se všude v románu zrcadlil osud neustálého umírání a znovuzrození a stal se i mýtem osudu národa. Ben Okri však tento mýtus národního údělu – který ostatně použil už jeho krajan, nositel Nobelovy ceny Soyinka – pozitivně transformuje. Opakování lidských neštěstí, katastrof a politických převratů jeho vypravěč vidí jako výsledek všeho, co je „nehotové, co se nechce zrodit či udát, co je historicky nepřipraveno, co je neoddělitelně spjato s nezdarem a strachem z bytí“. Vše se opakuje, dokud „nepřijde ta pravá chvíle“ a nový začátek. Hladová cesta je podivuhodnou směsí jednoduchého, možná až primitivního stylu a nebývale bohatého básnického jazyka; přímočaré životní krutosti a jedinečně barvitých fantastických obrazů. Nad tímhle románem čtenář nevychladne.

Ben Okri: Hladová cesta. Přeložila Věra Šťovíčková-Heroldová. Volvox Globator, Praha 2000, náklad a cena neuvedeny.