Joyce Carol Oatesová – Zombie

29.06.1996 – HANA ULMANOVÁ (MF)

Zlé literárněkritické jazyky ve Spojených státech občas jedovatě utrousí cosi v tom smyslu, že i kdyby Joyce Carol Oatesová zemřela už zítra, její knihy ukryté v šuplících by vycházely dalších dvacet let. Je to plodná autorka: narodila se v roce 1938, debutovala v roce 1963 a od té doby stačila vydat asi dvacet románů, téměř dvě desítky výborů z kratších próz, několik svazků básní a rozmanité kolekce esejů. Oatesová je ve svých dílech trvale fascinována násilím. Sama k tomu poznamenala, že násilí kolem sebe prostě cítí, a to jak ve smyslu strachu, tak ve smyslu touhy, a že ono tušení na ni snad pouze přechází z jiných lidí. Ve svém loňském románu Zombie, který je zpovědí bestiálního masového vraha, však autorka překročila dosavadní hranice – ne snad v námětové vyhraněnosti (v tom vytvořil precedens Truman Capote svým dokumentárním románem Chladnokrevně), nýbrž v umělecké únosnosti. Dětství Quentina P., ústřední postavy románu Zombie, se svým nešťastným průběhem příliš neliší od osudů jiných autorčiných postav. Příští vrah měl jako kluk těžkou nehodu na kole a jako památku na rvačku si odnesl zjizvený obličej. V mládí dostal podmíněný trest za pohlavní zneužití dvanáctiletého chlapce. Nyní dochází na skupinové terapie a pravidelná sezení u doktora i kurátora. Nicméně současně realizuje mnohem zrůdnější plán, jemuž jeho mozek dodává i „filozofickou“ dimenzi chce si vytvořit zombieho, protože kromě uspokojování „pánových“ potřeb „by opravdovej zombie neměl říkat věci, který by nebyly, jenom věci, který by byly. Jeho oči by se otevřely a byly by jasný, ale nebylo by v nich žádný vidění. A za nima by nebylo žádný myšlení. Nic, co by někoho posuzovalo“. Při tvorbě zombieho provádí Quentin P. na svých lidských obětech, které nazývá „materiálem“, lobotomie; tedy násilím jim přerušuje nervové spoje v mozku (o této operační technice psal už kupříkladu v románu Vyhoďme ho z kola ven Ken Kesey). Funkčnost takových barvitých popisů trýznění je však u Oatesové více než sporná. Již Elizabeth Daltonová, jedna z prvních zasvěcených kritiček spisovatelčina díla, upozorňovala, že „dávky násilí v tvorbě Joyce Carol Oatesové jsou natolik silné a pravidelné, až se čtenář vůči nim stává imunní“. Tentokrát se však autorka dopustila něčeho mnohem nebezpečnějšího – vedle detailních pasáží, kdy se Quentin snaží sekáčkem na led dostat za nadočnicový oblouk svého budoucího „partnera“, medituje tento úchylný stavitel jakéhosi zvrhlého Golema o čase či koncepci vesmíru, jako by snad ona zrůdná činnost měla nějaký duchovní rozměr. A příběh končí v okamžiku, kdy protagonista jednoho ze svých idolů sice „jen“ „milosrdně“ zabije, nicméně samotnou představu neopouští a zombie hodlá „vyrábět“ i nadále. Ne že by dnešní člověk nutně čekal v závěru díla katarzi. Oatesová však v zoufalé honbě za tématem překročila v Zombiem hranice té literatury, jež stojí za to, aby byla brána vážně.

Joyce Carol Oatesová: Zombie. Překlad Alice Rychetníková. Mustang, Plzeň 1996, 172 stran, náklad neuveden, cena 99 korun.