Robert Schneider – Bratr spánku

15.12.2001 – Markéta Žídková (LN)

S Bratrem spánku k nám přichází jeden z nejúspěšnějších rakouských spisovatelů. Že do života občas nezasáhnou nadpřirozené síly? Že moc přírody není silnější než civilizace? Pokud na to člověk už pozapomněl, pak se stačí na chvíli zapomenout v příběhu knihy  Bratr spánku Roberta Schneidera.

A když se čtenář sžije s dnes již možná hůře stravitelným patetickým jazykem, evokujícím romány 19. století, nic mu nebrání, aby se nechal strhnout příběhem, který je přehledně vystavěn a plyne, jak má klasické vyprávění plynout, pěkně chronologicky od narození do smrti. Naopak čtenář záhy zjistí, že archaičnost i bohatství jazyka, které se překladateli Evženu Turnovskému podařilo v překladu dodržet, se logicky kloubí s vyprávěním o nepochopitelné vášni, která je ochotná obětovat vlastní život, a o syrovosti všedního dne v horské vesničce v Alpách. Zde plyne život nevýrazně, nelze od něho očekávat nic výjimečného. Je to koloběh narození, dospívání a práce, dospělosti a práce, fyzického vyčerpání a předčasného stáří. Vypravěč nic neskrývá a bez pardonu ukazuje přízemnost lidí, jejich sobeckost a přání, která nejsou nijak zvrhlá, naopak naprosto normální, pouze většinou skrytá za fasádou kultivovanosti.

Mezi Mozartem a Sokratem

Hrdinou příběhu odehrávajícího se na počátku 19. století je Elias Adler, který je už od narození jiný. Dýchat začne teprve, když porodní bába zanotuje Tedeum, první výkřik vyrazí, až když kostelní varhany spustí křestní chorál. Výskal radostí, protože poprvé v životě slyšel zvuk varhan. Jásal nad poznáním hudby. A hudba je to, co odlišuje Eliase od všech ostatních lidí. Není to hudební nadání pěstěné a rozvíjené vzděláním, ale takřka nadpřirozená, nikterak nešlechtěná genialita. Je to způsob chápání světa, klíč k poznání, které ostatním zůstává skryté: A pak se stal ten zázrak. Toho odpoledne uslyšel pětiletý Elias, jak zvučí vesmír. Otevřely se mu šumy, hlasy, zvuky a tóny, které tak jasně dosud nikdy neslyšel. Elias nejenže slyšel, on tóny viděl. Pro vypravěče je Elias opravdovým géniem, staví ho do jedné roviny se Sokratem, Leonardem či Mozartem.

A uslyšel, jak zvučí vesmír

Eliasovo hudební nadání není jediným momentem, kdy nadpřirozeno vstupuje do tohoto světa. Elias hovoří se zvířaty, když se narodí dívka jeho srdce, uslyší tlukot jejího srdce mezi ostatními zvuky světa a okamžitě se do ní zamiluje. Jeho láska však zůstane nenaplněna, protože Elias, tak jak je to mezi jeho příbuznými obvyklé, by nikdy druhému člověku nesvěřil, že ho má rád. Jako by ti lidé ztratili řeč a až do smrti zůstávali němí. Když si Elsbeth vezme jiného muže, rozhodne se Elias zemřít. I jeho smrt je výjimečná a odpovídá zvláštnosti jeho života. Týden se udržuje v bdělém stavu, požívá omamné byliny, protože kdo spí, ten nemiluje. Pak vyčerpáním umírá. Schneider je mistrem absurdnosti, každou chvíli dostane čtenáře nečekaným úhlem pohledu, převrácením hodnot, které přisuzuje jednotlivým činům a věcem. Když se Elias posilnil chlebem, zcela už okoralou krupičnou kaší a syrovými vejci, vydali se hledat listy durmanu, rulíku a omamné houbičky. Přitom jen o vlásek unikli prozrazení, protože jeden z Lamparterů smilnil v lese se svou sestrou. Křik ženy a její volání o pomoc je však včas varovalo. Napětí příběhu nevyrůstá z nečekaných zvratů v ději, zápletek a jejich rozuzlení, ale právě z této absurdnosti, skrze jejíž optiku je životní příběh Eliase nazírán.

Utrpení mistra absurdnosti

Robert Schneider se narodil v roce 1961 v Bregenzi ve Vorarlbersku v Rakousku a vyrůstal v pěstounské rodině v malé vesnici Mesbach v Alpách. Svět, který ve svém románu popisuje, je mu tedy důvěrně známý. V jednom z rozhovorů Schneider líčí své dětství na vesnici, bez knih, bez hudby, s lidmi, jejichž životní náplní byla tvrdá práce: Trpěl jsem tím, že jsem vyrůstal v domě, ve kterém nebyly knihy ani hudba. Jediná hudba, kterou jsem ve svém dětství slýchal, byly varhany v kostele. Na milá slova, na lásku nebyl čas. Ve vorarlberském nářečí, kterým je Bratr spánku napsán, ani nelze říct: miluju tě. To zkrátka v tomhle jazyce neexistuje. Po maturitě se Robert Schneider rozhodl studovat hudební kompozici a dějiny umění, ale záhy studia zanechal, aby měl čas věnovat se psaní. Vedle románu Parfém (česky 1990) německého autora Patricka Süskinda či knihy Předčítač od Bernarda Schlinka (česky 1998) patří Bratr spánku ke knihám, které dobyly svět a získaly si srdce čtenářů i literárních kritiků.

Když vyprávění vázne

Německy psaná literatura od druhé světové války bojovala s problémem vyprávění. Až příliš hluboko se jí vryla pod kůži slova filozofa T. W. Adorna o nemožnosti vyprávění po Osvětimi. O to zřetelněji pak vyčnívá kniha, která se nebojí vyprávět, nestaví do popředí sám způsob vyprávění, nereflektuje bez ustání vlastní strukturu a formální rovinu, zkrátka a dobře ˝jenom˝ vypráví příběh. Schneiderova cesta na veřejnost však byla zdlouhavá. Teprve na podzim roku 1991, po dvou letech čekání a 23 odmítavých dopisech, přišla kladná odpověď od malého nakladatelství Reclam v Lipsku. V dopise psaném na mechanickém psacím stroji Schneiderovi lektor Thorsten Ahrend sděluje, že Reclam jeho knihu vydá, pokud ji ještě nevytiskl jinde. Byl to neuvěřitelný pocit štěstí. Byl jsem u cíle, vzpomíná Schneider.

Závan starých dob

Když kniha vyšla, kritiky nešetřily chválou: Tento román působí jako droga. Je to trpké, když ji musíte odložit, velká je potřeba nové látky ze stejného pera, napsal Martin Doerry ve Spieglu. Dnes jsou těžké počátky odsunuty do pozadí. Schneider může být pyšný, že se jeho prvního románu prodalo za krátkou dobu 250 000 výtisků, což je v německy psané literatuře naprosto výjimečné. Bratr spánku byl přeložen do 24 jazyků, nastudován jako balet, divadlo i opera a za 15 milionů marek podle něj režisér Joseph Vilsmaier natočil film. Knihu jsem přečetl jedním dechem. Bratr spánku zobrazuje skutečný život a utrpení ve světě, který sám od sebe není příliš přátelský. Jak se s tím jednotlivci vyrovnají, to je moje téma, vzpomíná na své první dojmy Vilsmaier. Na Bratra spánku volně navazují romány Poutnice vzduchem (Die Luftgängerin, 1998) a Neporušení (Unberührten, 2000), které Schneider spojil v Trilogii z Rýnského údolí. Ve druhém i třetím dílu volného triptychu zůstává Schneider věrný tématům osvědčeným v Bratrovi spánku: jedinečné nadání spojené s působením nadpozemských sil. Bratr spánku není ani biografií zneuznaného hudebníka, ani typickým vesnickým románem, ale může připomínat legendu o životě svatých, o jejich mimořádném životě a činech i mučednické smrti. Je to závan starých dob, do nichž tu a tam probleskne náš současný svět.

Robert Schneider: Bratr spánku. Přeložil Evžen Turnovský. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha 2001, 180 stran.