Dai Sijie – Balzac a čínská švadlenka

14.01.2006 – EVA BERÁNKOVÁ (LN)

„Čínská literatura dobyla Paříž!“ halasně oznamují přední francouzské deníky. A stále početnější skupiny čtenářů obléhají knihkupectví a fascinovaně listují nejnovějšími romány autorů, jejichž jména, ověnčená prestižními cenami, voní tajemstvím a exotikou.

Přinejmenším za posledních deset let si nejen intelektuálové, ale i běžní Francouzi uvykli toulat se po jihu bývalé Říše středu a naslouchat starým folklorním baladám, šamanským rituálům či moudrosti taoistickým mistrů (Kao Sing-t‘ ien: Hora duše, 1995), navracet se do první poloviny minulého století a rozplétat tajemství rozporuplných vztahů mezi mandžuskými dívkami a nepřátelskými japonskými důstojníky (Snah Sa: Hráčka Go, 2001), či naopak bloudit těmi nejtemnějšími zákoutími současné, korupcí prožrané Číny v kůži mazaného zlodějíčka a tuláka (Sün Si: Pro tebe je to, co zbývá, 2003). Toto náhlé zaujetí vším, co pochází zpoza čínské zdi, je historicky srovnatelné snad jen s někdejším obdivem pařížského publika k ruské literatuře devatenáctého století.

Dai Sijie (čínsky Taj S‘-t’ie), jedenapadesátiletý historik umění, režisér a spisovatel, jehož bestseller Balzac a čínská švadlenka byl právě přeložen do češtiny, dnes patří k nejvýznamnějším představitelům této asijské „nové vlny“. Od roku 1984 žije v Paříži, kam se dostal díky studijnímu stipendiu a kde již natočil tři celovečerní filmy (Čína, má bolest, 1989; Pojídač měsíce, 1994 a Tang, ten jedenáctý, 1998).

Skutečně světovou proslulost však získal až zmíněným románem. Poté co se jen ve Francii prodal neuvěřitelný půlmilion těchto útlých knížek, byl Balzac a čínská švadlenka přeložen do pětadvaceti jazyků a v roce 2001 i úspěšně zfilmován. Dva roky nato Dai Sijie znovu okouzlil literární kritiky, kteří mu udělili prestižní cenu Prix Femina za jeho druhý román Diův komplex.

Děj autorovy první a zatím nejúspěšnější knihy by se dal charakterizovat buď jako jakýsi vtipný milostný příběh z dob čínské kulturní revoluce, anebo jako obecnější zamyšlení nad mocí slova, nad střetem podmanivého světa klasické literatury s arogancí a barbarstvím moderních totalitních režimů.

Mozart obdivovatelem Maa

Být inteligentním mladým mužem v komunistické Číně roku 1971 není žádný med. Vysoké školy jsou uzavřeny, na středních se probírají výlučně „základní vědomosti“ z průmyslu a zemědělství, prokládané hojnými citacemi Maovy Rudé knížky. A vypravíli se někdo za kulturou do knihovny, z regálů označených „západní literatura“ na něj bude shlížet jen podivínský soudruh Enver Hodža v křiklavé vázance. Oba hrdinové románu, sedmnáctiletý vypravěč a jeho o rok starší přítel Luo, mají navíc tu smůlu, že se narodili v rodinách lékařů, typických to příkladů „nepřátel lidu“. Maův režim je proto v rámci „plánu převýchovy“ posílá do zapadlé vísky nedaleko tibetských hranic, jejíž obyvatelstvo sestává z negramotných pěstitelů opia, narychlo převlečených do komunistického kabátu.

Na chlapce čeká dřevěná chatrč na kůlech nad prasečím chlívkem a každodenní lopota. Ta v lepším případě spočívá ve šplhání po horských úbočích s putnou výkalů na zádech a hnojení kamenitých políček. Existuje však i tvrdší verze převýchovy ve formě dvouměsíční dřiny v uhelném dole. Šance na návrat domů? V průměru tři ku tisíci. O „úspěšnosti“ převýchovy a jejím eventuálním ukončení navíc rozhodují místní, kteří nemají „intelektuály“ zrovna v lásce.

Právě v tomto okamžiku naprosté beznaděje začíná boj o holé přežití. Boj, v němž se jedinými zbraněmi použitelnými proti všemocnému a všudypřítomnému nepříteli stávají právě ty faktory, které se Mao snažil ze společnosti vymýtit: kulturní a civilizační návyky. Ve vesnici, kde se délka pracovního dne měří výhradně východem a západem slunce, stačí vlastnit budík a občas s ním mírně manipulovat, aby se člověk stal skutečným pánem času a dopřál si kýžený odpočinek. I housle vám nechají, pokud tupému předsedovi vesnického družstva improvizovaně namluvíte, že Mozart byl velkým obdivovatelem soudruha Maa. A umíteli vesničany zabavit poutavým vyprávěním, třeba jen těch nejstupidnějších severokorejských filmů, získáte postupem času i právo opouštět ponižující robotu a vyrážet do města za novými náměty.

Kufr plný zakázaných knih

Osudový zlom v životě obou hrdinů nastává ve chvíli, kdy nalézají a posléze i zcizují skutečný poklad: kufr plný „zakázaných knih“ od Balzaka a řady dalších francouzských, ruských a anglických klasiků devatenáctého století. V očích čínských rolníků je to „reakční svinstvo“, které svým majitelům může vynést až trest smrti, ale vzdělanější osoby si okamžitě uvědomují obrovskou cenu podobného objevu. Zejména Balzakovy romány se mezi inteligencí postupně stávají jakýmsi symbolickým kapitálem, univerzálním platidlem otevírajícím cestu k novým možnostem. Cena za odnesení těžkého nákladu rýže do okresního skladu? Jeden román. Za sex s krásnou dívkou? Pravidelná četba několika románů. I následné nežádoucí účinky „vyřeší“ literatura, neboť za provedení nelegálního potratu si lékař účtuje… dva romány.

Projevy této náhlé „kulturní revoluce naruby“ však naštěstí nejsou jen nízce materialistické. Právě díky četbě a tajemné moci psaného slova postupně dochází k opravdové „převýchově“ mladých chlapců v muže, i když v úplně jiném smyslu, než režim plánoval. Vzhledem k absenci jiných duševních podnětů či morálních autorit se oba hrdinové nechávají vést právě Balzakem a Romainem Rollandem na své dlouhé cestě za poznáním, odvahou i vnitřní svobodou.

Brzy ostatně nebudou sami, komu literatura zamotá život. Touha po vědění, kterou romány v těchto dospívajících chlapcích probouzejí, se totiž netýká jen čistého rozumu. Vypravěč i Luo si poměrně záhy všímají neobyčejných půvabů jedné místní švadlenky a hodlají využít Balzaka i k cílům erotickopedagogickým. Pygmalion sice v seznamu jimi ukradených knih chybí, nicméně právě on by byl asi nejvýstižnějším příměrem osvětlujícím jejich snahu na jedné straně vzdělat, zušlechtit, zkultivovat nevzdělanou krásku a na straně druhé ji obloudit náležitou literární romantikou a definitivně svést. Kýžený efekt se sice dostavuje, ale – jak už to tak v moderních verzích pygmalionského mýtu bývá – žačka se záhy vymyká kontrole, neboť se od Balzaka a Flauberta naučila i tomu, co její mladí naivní vychovatelé sami v textech nepostřehli…

Náplast pro Francouze

Navzdory závažnosti témat, jimž se věnuje, a navzdory temnotám kulturní revoluce, které hrdiny zahalují, je Dai Sijieův bestseller poetickým dílkem, napsaným v převážně humorném, odlehčeném tónu, přístupném širokým vrstvám čtenářů. Neuvěřitelný úspěch, který si ve Francii (potažmo v celé západní Evropě) Balzac a čínská švadlenka vysloužil, však bohužel nesouvisí jen s nespornými kvalitami díla, ale má i jeden poněkud trpčí podtext.

V době, kdy čtenářů klasických románů valem ubývá, kdy se počet maturantů volících takzvanou literární sekci snížil na alarmujících deset procent a kdy celá Francie přešlapuje v rozpacích nad tím, že se tisíce jejích občanů staví lhostejně až odmítavě k onomu kulturnímu dědictví, jímž se Balzakova kolébka vždy tak pyšnila, je čínský román jednou z mála náplastí na utržené rány.

Dai Sijie vypráví přesně to, co dnes Francouzi (ostatně nejen oni!) chtějí a naléhavě potřebují slyšet. Že literatura – a vyprávění příběhů obecně – má smysl a přesah do skutečného života, že evropské hodnoty ještě mohou fascinovat a přitahovat obyvatele jiných kontinentů, že i ve dvacátém století existovali a dodnes existují lidé ochotní riskovat život pro Balzakův román. Zkrátka že se moc slova ještě definitivně nerozplynula v pařížských formalistických experimentech či postmoderních hříčkách, které během posledních let samy sebe pasovaly na jedinou myslitelnou formu literatury. Škoda že musel někdo přijet až z Číny, aby to širšímu publiku připomněl. Na druhou stranu, ještě že přijel!

Dai Sijie: Balzac a čínská švadlenka. Přeložila Jarmila Fialová. Vydalo nakladatelství Mladá fronta, Praha 2005. 136 stran.