Raymond Roussel – Locus solus

31. 05. 2003 – VLADIMÍR BORECKÝ (LN)

Nakladatelství Dauphin vydalo knihu Raymonda Roussela z roku 1914 Locus solus. Díky zdařilému překladu Miroslava Drozda se tak český čtenář poprvé setkává s autorem, s jehož dílem se obtížně vyrovnávala téměř každá následující generace francouzských spisovatelů a filozofů.

Vedle knihy Locus solus patří k nejvýznamnějším dílům Raymonda Roussela (1877 1933) próza Africké dojmy (1910) a divadelní hry Hvězda na čele (1925) a Prach věků (1926). Roussel pocházel ze zámožné rodiny. Studoval hudbu a hudební motivy se často objevují v jeho básních a prózách. Vášnivě rád cestoval, ačkoli ho cestování obtěžovalo. Byl přesvědčen o svém mimořádném literárním nadání. Publikoval sice, ale žil spíše samotářsky a nestýkal se příliš s lidmi od literatury a z uměleckého světa. Vydržoval si placenou přítelkyni, od níž se dával doprovázet do divadla. Jeho erotický život však zůstal do značné míry záhadou. Po sebevraždě v Palermu (pravděpodobně se předávkoval barbituráty) zanechal ve svých šestapadesáti letech svému nakladateli překvapivý text Jak jsem psal některé ze svých knih. Ten později poskytl klíč nejpronikavějšímu vykladači Rousselova díla Michelu Foucaultovi.

Příběhy hýřivé imaginace

Titul knihy Locus solus („jedinečné místo“ či „místo samo“) je zároveň názvem fiktivní vily v Montmorency. Náleží obzvláštnímu badateli a hrdinovi příběhu Martialu Canterelovi, který provází návštěvníky včetně autora po svém rozsáhlém pozemku. Postupně je seznamuje s řadou kuriózních exponátů. Napřed míjejí sochu hošíka s cicvárovým semínkem, zvanou Federál. Je opředena neuvěřitelnými legendami. Canterelovi ji odkázal přítel, jenž ji dovezl až z Timbuktu. Semínko artemisie maritima bylo v dávných dobách do dlaně Federála přiváto jako lék na menorrhoeu panující královny, která v záchvatových stavech propadala nepříčetné krutosti. Tři čtvercové reliéfní plastiky umístěné pod Federálem zas rozviřují sérii mytických příběhů o princezně Hello. Princezna nachází ve svém polštáři, který jí odkázal umírající otec, loutku šaška. Ta ji dle principu sympatetické magie dovede ke královu šaškovi Le Quilletovi, který jí zajistí vladařovu korunu. Canterel je mimo jiné vynálezcem bezbolestného trhání zubů, jež k němu přilákalo neuvěřitelné množství klientů. Přemýšleje, co učinit s nepřebernou hromadou zubů, rozhodne se z nich vytvořit rozměrnou mozaiku. Pro ten účel sestrojí důmyslný aerostaticky naváděný pěch či tlouk. Návštěvníci tento mechanismus pozorují, jak se vznáší vzduchem pomocí důmyslných balonů a skládá zub po zubu kompozici obrazu, jehož téma převzal Canterel ze skandinávské pověsti o šlechetné Christel a polepšeném rejtarovi Aagovi. Další atrakcí je skleněná nádrž ve tvaru diamantu o velikosti dva krát tři metry, naplněná kapalinou aqua-micant, kterou vyvinul Canterel. Umělí potápěči v ní sehrávají sedm vybraných parahistorických příběhů. Příběh siláka Virlase, který zachránil život Alexandrovi Makedonskému, se střídá s osudovým údělem Piláta, objevuje se příhoda z Voltairova života a z dětství Richarda Wagnera. V akváriu dominuje siamský kocour Khóng-d~ek-l[232]n, který oživuje Dantonovo obličejové svalstvo k řečnickému projevu. Produkce je ukončena slavnostním defilé imitace Héliova slunečního vozu taženého mořskými koníky. S těmi je ještě uspořádán závod, ve kterém si návštěvníci mohou vsadit svůj tip. Následuje návštěva skleněné jeskyně, v níž Canterel demonstruje své úspěšné pokusy s oživováním mrtvol. Osm nedávno zemřelých, uchovávaných v lednici, Canterel reaktivuje pomocí přípravků resurrectinu a vitalia, aby milujícím pozůstalým předvedli některé ze svých projevů a gest, uchovaných v nervových stopách. Na odlehlém místě pozemku Canterel udržuje a terapeuticky ovlivňuje pološíleného Luka Egroizarda, kterému před jeho zraky udupala milovanou jednoroční dcerušku skupina opilých skotských banditů v rituálním rytmu gigy. Jinde ohromuje návštěvníky věštkyně Félicita s exotickým ptákem irisilem. Věštkyně podává výklad z tarotů vyluzujících hudební motivy díky broukům smaragdovcům, nenápadně vpraveným s placatými hudebními strojky mezi líc a revers karet. Konkurenční představení patří astrologickému výkladu budoucnosti pasáčka No[235]la, který využívá cvičeného kohouta Mopsuse naladěného na astrální vlivy. U příběhů hýřivé imaginace, rozviřujících hlubinné archetypální vrstvy představivosti a připomínajících spontánní skladbu mýtů, překvapí přísný metodický popis s minuciózním výkladem mechaniky absurdních vynálezů. Překvapí i postup, v němž Roussel dává čtenáři napřed nahlédnout situaci spolu s návštěvníky, aby pak pokračoval podrobným výkladem spatřeného.

Patologický? Naivní? Marginální?

Raymond Roussel byl už za svého života obdivován i bagatelizován. Nevyhnul se ani psychopatologizaci svého díla. Český čtenář zná charakteristiku Roussela z Repertoáru Michela Butora (Odeon 1969) a jeho americkou odezvu ze stati Douglase Shieldse Dixe Podivný, velkolepý (Literární noviny 31. 3. 2003). Ve Francii se s Rousselem vyrovnávala téměř každá literární generace. K patologizaci autora přispěl kromě Rousselovy sebevraždy i psychiatr Pierre Janet. V dvoudílné práci Od úzkosti k extázi z roku 1926 popsal Rousselův problém na základě toho, že ho spisovatel v devatenácti letech vyhledal ve stavu těžké úzkosti. Rousselův rodinný přítel, spisovatel Philippe Leiris, mu zas dal nálepku naivity, kterou podpořil i sám autor tvrzením, že dvěma největšími literárními autoritami pro něj byli Jules Verne a Pierre Loti. K marginalizaci Roussela přispěl i André Breton, který ho zařadil ve své Antologii černého humoru mezi Alfreda Jarryho a Jean-Pierra Brisseta. Breton propůjčil Rousselovi coby znalci hermetismu i jakousi magickou dimenzi. A je pravda, že k častým Rousselovým rekvizitám patří právě astrologie, alchymie či kartomancie. Také Patafyzickému kolegiu, které přijalo Roussela za svého patrona vedle Alfreda Jarryho, se podařilo marginalizaci tohoto autora spíše prohloubit. Z okruhu kolegia vyšli také Rousselovi monografisté Fran[231]ois Caradec a Jean Ferry. Tezi o příbuznosti Jarryho s Rousselem podporuje nejen jejich generační blízkost – Jarry byl jen o čtyři roky starší – ale i řada společných témat. Martial Canterel má mnohé rysy doktora Faustrolla. Připomíná se i skandál divadelní premiéry Locus solus v roce 1922, srovnatelný se skandálem při premiéře Krále Ubu v roce 1896. Navíc již samo vymezení patafyziky jako vědy o imaginárních řešeních Rousselovo dílo předurčuje k tomu, aby si ho příznivci tohoto směru přivlastnili. Roussela se dovolával i Raymond Queneau a řada členů OULIPO (Dílny potenciální literatury), zejména Georges Perec. Psal o něm i JeanPaul Sartre, Georges Bataille, Maurice Blanchot, Roland Barthes a jiní.

Předchůdce postmoderny

V roce 1963 vyšla pozoruhodná studie o Rousselovi z pera Michela Foucaulta. V díle tohoto filozofa má významné místo mezi Dějinami šílenství (1961) a Slovy a věcmi (1966). Foucault se snaží zbavit Roussela psychopatologické nálepky od Janeta, nálepky naivismu od Leirise, hermetického ezoterismu přisuzovaného Bretonem a konečně i marginalizující charakteristiky literárního šílence, kterou mu vnutila neopatafyzika. Foucault zkoumá Rousselovo dílo v prostoru jazyka samého a opírá se přitom právě o spisovatelovu stať Jak jsem psal některé ze svých knih. Roussel v ní ukazuje, jak pracuje s homonymitou, se zdvojováním slov a s obrazností. Foucault pokládá Roussela za předchůdce postmoderny, protože tento spisovatel preferuje označující před označovaným. Pierre Macherey dodává, že ve Foucaultově pojetí je Roussel spíše než literárním šílencem (v duchu Queneauových Dětí bahna) šílencem literatury, která ho dovedla k samé mezi svých možností. Rousselovou sebevraždou dokládá podivuhodnou shodu řešení životní situace s řešením literárního vyjádření. Jak v životě, tak v literatuře, kde již nemohl překonat hranici mezi slovy a věcmi, se dostal na jejich mez. Ačkoliv je nesmírně obtížné nalézt k francouzským homonymům adekvátní české ekvivalenty, překladateli se podařilo atmosféru Rousselových postupů zachovat. Vydání Locus solus v nakladatelství Dauphin lze pokládat za významnou literární událost, která do každodenního, všedního překladatelského světa vnáší moment svátečnosti.

Raymond Roussel: Locus solus. Přeložil Miroslav Drozd. Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2003, 208 stran.