Philip Pullman – Světla severu

11.01.2003 – Ondřej Neff (LN)

K hvězdám vánočního trhu patřila krásně vypravená fantasy britského spisovatele Philipa Pullmana Světla Severu. Cenami obdařené,  k filmovému zpracování určené dílo jsme čekali s netrpělivostí – a nebyli jsme zklamáni.

Autor se narodil v roce 1946 v Norwichi v rodině vojenského pilota. Dětství prožil v tehdejší Jižní Rhodesii. Bylo mu sedm, když jeho otec zahynul v bojích proti partyzánům z organizace Mau Mau. Matka se znovu vdala a v roce 1950 se přestěhovala s novou rodinou do Austrálie. Tam budoucí spisovatel narazil na jinou (než anglickou) literární tradici – objevil comicsové sešity s Batmanem a Supermanem. Tradiční formovací lis britského literáta ho však neminul – Oxford, britská škola internátního typu, jak ji znovu poznáváme v knihách a filmových adaptacích Harryho Pottera J. K. Rowlingové. V Oxfordu zůstal i po studiích. Pracoval zde jako knihovník a později pomýšlel na dráhu učitele. Od roku 1972 učil na dvou oxfordských školách děti ve věku kolem deseti let. Pamětníci vzpomínají, jak rád Pullman děti fascinoval vyprávěním čerpajícím z mytologie, literatury a biblických příběhů.

První prohrání…

První dva romány Philipa Pullmana Galatea (1978) a Karlstein (1982) neměly úspěch. V roce 1983 dokončil příběh, který vyšel v roce 1985 pod názvem Rubín v kouři. A tato kniha mu zjednala pověst vynikajícího autora dětských příběhů. Ovšem zásadní úspěch získala až Světla Severu. Tento první svazek trilogie vyšel poprvé v roce 1995 – následovaly svazky The subtle Knife (1997) a The Amber Spyglass (2000). Právě třetí díl získal prestižní Whitebreadovu cenu – jako první literární dílo určené především dětskému čtenáři – literárních cen za dětskou literaturu dílo ovšem sklidilo víc. Dějištěm Pullmanových knih je jakýsi paralelní svět, který však nestojí ˝absolutně mimo˝ naši realitu. Čtenář – zejména anglický – se může opřít o důvěrně známé body. Je to svět, z něhož byly chirurgicky vyňaty všechny protivné, banální rysy a na jejich místo se dostala snivá, snad romantická materie. Dalo by se tedy říci – pohádka, inspirovaná Miltonovým Ztraceným rájem. Ovšem ani to není úplná charakteristika. V Pullmanově světě funguje – pod dohledem bojovných víl a ještě bojovnějších pancéřovaných medvědů – i vysoká technologie. Hlavní atrakcí – a nejdůležitějším Pullmanovým vynálezem – jsou ovšem daemoni. Jsou to jacísi věční průvodci duše, zobrazení toho, co v nás je. Jakého máš daemona, takový jsi. Dítě nemá ještě pevně ustavené koordináty duše, a proto se jeho daemon proměňuje. Teprve v pubertě nabývá pevné tvary a dospělý člověk má už jen jednoho, přesně definovaného daemona. Daemon není pevně spojen s tělem svého … – těžko se hledá slovo, protože nejde ani o pána, ani o protějšek, řekněme svého člověka. Může se od něho fyzicky vzdálit, ovšem na omezenou vzdálenost, a pokud je limit překročen, člověk i daemon trpí. Utrpení dostupuje maxima, pokud je daemon od člověka uměle oddělen. A jakmile daemon hyne, hyne i člověk – a opačně. V tomto světě žije Lyra, dívenka drsného vzezření i chování. Ona a její daemon Pantalaimon čili krátce Pan prometou kde co a právě kvůli své zvědavosti se zapletou do dobrodružství, jež je zavede až k Světlům Severu, tedy do arktických pustin. Tam se totiž dějí divné věci, podezřelé pokusy. Sem směřují výpravy, jako je expedice Lorda Asriela. A zde se vyskytuje materie zvaná Prach, cosi prapodivného, co má co do činění právě s dětmi ve věku, kdy se jejich daemoni ještě mění. Děti a jejich daemoni na jedné straně, svět dospělých na druhé straně. Prach. A tajemství. V tomto světě neplatí živočišný zákon ˝chraň svá mláďata˝. Z dětí jsou zde pokusní králíci, vystavení nejhoršímu možnému utrpení. Záhadní Hltouni podnikají na děti hony jako na lovnou zvěř. Bohužel se v Pullmanově světě nemůžeme spoléhat na princip šťastného konce. Do tohoto světa se vrhá Lyra, aby našla svého kamaráda Rogera uneseného Hltouny a aby rozlouskla tajemství Lorda Asriela a krásné paní Coulterové. Skutečně se dostane až do arktických končin a za pomoci četných přátel se dostane až do Bolvangaru, ohavné to výzkumné stanice připomínající laboratoře doktora Mengeleho, a na Svalbard, ostrov ovládaný obrněnými medvědy, kde je vězněn Lord Asriel.

Vševládná fantasy

Rowlingové Harry Potter, Pullmanova Trilogie Prachu – a nezapomínejme ani na groteskní světy Terryho Prattcheta – dovršují to, co začal J. R. R. Tolkien: jako bychom upadli do kruhu okouzlení, jemuž se říká literatura fantasy. Zdrcující úspěch filmové verze Pána prstenů vyvolává dojem, že jde o nový jev, že se právě teď, na přelomu tisíciletí, něco zvláštního přihodilo. Skutečnost je však taková, že se propadáme do vlivu fantasy už třicet čtyřicet let. Tisíce autorů fantasy píší, stovky dobře, desítky skvěle. Přesto všechno se zdá, že se to nejlépe daří Angličanům, a dokonce si troufnu říci, že bez oxfordské zkušenosti to nelze pořádně dokázat. Proč? Obrovskou energii možná poskytuje onen groteskní paradox jakéhosi pokrytectví, jež tu je všudypřítomné. Středověká architektura, neměnné ceremoniály, škrobený řád – a do toho jsou nahnáni mladí lidé, od podstaty neukáznění a neukáznitelní, vzdorovití, zvídaví a zvědaví, výsměšní buřiči, bořitelé a hledači nového. Sám o sobě tento rozpor nutně generuje energetický náboj. A pořád by to byla výbušnina nečinná a neúčinná, kdyby jí chyběla rozbuška – a tou je severská mytologická tradice. V žilách těch lidí je totiž obsažena nějaká biologická vzpomínka na vikingské válečníky. Těžko si představit něco kontrastnějšího než oxfordského scholára a severského mořeplavce. ˝Tohle je jedna z velkých radostí, kterou mi poskytuje psaní fantasy. Můžete udělat toto: jste v jednom světě v nebezpečí a – šmik! – proseknete se do druhého. V reálném světě to takhle nefunguje, ale ve fantasy ano. Tohle mi poskytuje svobodu psaní,˝ říká Pullman v rozhovoru se serverem Powells.com. Máme v rukou první díl trilogie. Je v něm naznačeno dost, abychom odhadli, co se odehraje v dalších dílech, které čekají na překlad, a udělali si obrázek, aniž bychom se pustili do originálů. Od prvních kapitol naznačuje autor, že jsou i jiné světy, než je ten, v němž se pohybuje Lyra. ˝Lyra objeví za cenu ztrát, že fantasie nestačí. Ona celý život lhala, vykládala lidem historky, vymýšlela si, a najednou se dostane do bodu, kdy už to nejde. Už může jen sdělovat pravdu. Vypráví pravdu o svém dětství, o zážitcích z Oxfordu a tohle ji zachrání. Skutečný prožitek, ne fantasy – realita, žádné lži – nás na konci spasí,˝ říká Pullman o své hrdince Na dně dobré fantasy musí být pravda, to je samozřejmé. Pullman se vlastně principem pravdy a lži zabývá od prvních stránek prvního dílu. A my bychom rádi znali pravdu o díle jako takovém. Například: Co je to za knihu, je pro děti, nebo pro dospělé? Trilogie získala cenu primárně určenou literatuře pro dospělé. A ještě dá se říci, že jde o jedno ze šťastných děl, v němž si dítě najde to svoje a dospělý také. Alenku v říši divů anebo Malého prince mohou také číst děti i dospělí. Dětský hrdina, pohádkové motivy – to vše je ve Světlech Severu a svazcích následujících obsaženo. Co je tu navíc, to je bezpříkladná krutost, která se dříve v ˝dětské literatuře čtené dospělými˝ nevyskytovala. To je zřejmě reflexe světa, který se posunul hodně daleko k temnému Severu, ke světu dvojručních seker pokrytých krví. Pullman patří k těm lidem, kteří v temnotě noci lidské krutosti rozžínají knot.

Philip Pullman: Světla severu. Přeložil Jiří Dolanský. Vydalo nakladatelství Classic, Praha 2002, 425 stran.