Chaim Potok – Kniha světel

05.11.2005 – PETR ŠTÁDLER (LN)

S dílem Chaima Potoka (1929-2002) se čeští čtenáři seznamují soustavně. Po románu Vyvolení (Odeon 1993) se ujalo jeho vydávání nakladatelství Argo: kromě knih se známým protagonistou Ašerem Levem (Jmenuji se Ašer Lev, 1996, a Dar Ašera Leva, 1999) či historické publikace Putování: dějiny Židů (2002) zde vyšel například Slib (2003), navazující na Vyvolené, vloni pak Já hlína jsem z období korejské války. V téže době se odehrává i Potokův nejnáročnější román Kniha světel, kterým se jeho románové dílo v češtině završuje.

Hrdinové románů Chaima Potoka pocházejí z ultraortodoxní židovské skupiny, která si své rodné prostředí – náboženské zvyklosti, sociální rozvrstvení, ekonomické aktivity i morální zásady – při úniku z Evropy před pogromy přenesla do Ameriky beze změny. Základním tématem jeho knih je střet dvou kultur, a to převážně menšinové židovské kultury se zastřešující kulturou západního (případně východního) světa. Jindy – například v románu Vyvolení (anglicky 1967) – je to navíc i střet dvou skupin v rámci židovské tradice, z nichž jedna je „velkou“ kulturou ovlivněna a druhá nikoliv. Tato konfrontace přináší mnoho různých tíživých otázek.

Ztráta smyslu

Kniha světel (anglicky 1981) bývá považována za nejkvalitnější, ale také čtenářsky nejnáročnější Potokův román. Obeznámenost s židovskou mystikou vskutku v mnohém osvětlí románovou strukturu i kabalistickou symboliku, jíž je tento text silně prostoupen. Snad nejdůležitější opozici představují obrazy světla. To je v románu spojováno se světem pozemským i nadpozemským, se stvořením i se smrtí („světlo smrti“ v podobě atomové bomby). Je rovněž hlavním symbolem kabalistické myšlenky, že dobro a zlo jsou neoddělitelně spojeny.

Protagonista románu Geršon Loran působí od samého počátku rezignovaným dojmem. Způsobuje to orientace jeho vzdělání, zaměřeného primárně na talmud, v němž Geršon nenalézá nové podněty. Pasivita a nerozhodnost však odrážejí také neuspokojivý stav jeho života a celého světa, v nichž chybějí racionální příčiny událostí. Veškerá rozhodnutí se pak zdají nahodilá. Jediným ukazatelem smyslu je pro Geršona hluboký zážitek z doby dospívání. Jako šestnáctiletý spatřil v noci na střeše jejich domu fenku, jak rodí mláďata. „Natáhl se, aby se jednoho právě narozeného štěněte dotkl, ale fenka zvedla hlavu a vycenila zuby. Měl pocit, že ho obloha s hvězdami nad jeho hlavou zavalí. Cítil, že beze zbytku chápe život mezi nebem a zemí, tajemnost stvoření, bolest a nezměrnou velebnost této jedinečné chvíle… Vztáhl ruku, přejel jí po obloze a na svých prstech cítil, doopravdy cítil, bolestně a nádherně chladný, suchý a hebký dotek hvězdné oblohy…“

Kabala a Korea

Neutěšený stav světa je výsledkem přemrštěně ambiciózního působení „velikánů“, generace Geršonových rodičů. V nánosech jejího nevyžádaného dědictví není „světlo smrti“ – jeho výroba, svržení i následky -zdaleka jediným, zato však nejvýraznějším mementem. Neúnosná tíha rodičovského odkazu zákonitě ústí v eskapismus: Geršon se uchyluje nejprve duševně ke kabalistickému učení. Nepronikne však k jeho podstatě, a nedostane se mu tudíž žádných odpovědí. Podruhé se pokusí uniknout fyzicky. S armádou se přesouvá do Koreje, aby tam otestoval moudrost dvou svých „velikánů“, univerzitních profesorů talmudu a mysticismu.

Ani ve východní Asii však vysvětlení všeobecné bezútěšnosti nepřichází bez mučivého úsilí. Geršon postupně proniká do tajů kabaly, a toto učení pro něj konečně nabývá významu, který se s ním v rámci judaismu pojí. Na rozdíl od tradičního vzdělání, které nemůže nabídnout racionální odpovědi na otázky po neutěšeném stavu světa, je kabala systémem, který se zrovna takový stav snaží osvětlit. Pochopení přitom hledá mimo racionální sféru. Kabala se jakožto tradiční, byť právě pro svou iracionalitu zdaleka ne všeobecně přijatelný židovský prvek stává pro Geršona klíčem k uchopení světa. Kabalistické učení především umožňuje pochopit přítomnost zla ve světě – prezentuje totiž vznik světa jako jev, při němž v jednotě vznikají hodnoty opačné polarity. Tím vykládá vznik zla jako nutnou součást tvořivé činnosti a poukazuje na jeho spojitost s dobrem. Vzhledem k ostrému kontrastu mezi vznosně idealizovanými příčinami vzniku atomové bomby a jejími ničivými účinky se ústředním symbolem této spojitosti stává právě „světlo smrti“.

Spojitost dobra a zla je součástí širší kabalistické koncepce stvoření světa jakožto nedokonalého procesu, při němž Bůh chyboval. Je-li myšlenka Boží chyby akceptována, dodává životu smysl. Vidí totiž lidský úkol v napravování oné chyby svědomitým konáním toho, co je správné, tedy hledáním úlomků Božího dobra, rozesetých v univerzu. Toto znovunalezení smyslu nabývá symbolickou platnost při závěrečné recitaci kaddiš za všechny potomkyoběti generace „velikánů“. Mimorozumová báze kabaly stojí i za schopností protagonisty činit spontánní rozhodnutí ovlivněná intuicí. Iracionální kabala tak ideálně doplňuje Geršonovu racionální osobnost, utvořenou na základě tradičního židovského vzdělání. Svou schopností rozhodovat se na základě intuice a bez racionálních důvodů se Geršon odliší od svého okolí, což je nakonec tím nejpádnějším vysvětlením, proč ve světě, v němž racionálním jednáním nelze vrtošivé smrti jednoznačně uniknout, přežije právě on.

Svět jako jeden velký exil

Celý soudobý svět, v němž Geršon Loran žije, představuje jeden velký exil. Kabalistická koncepce světa, rozbitého následkem Božího pochybení, jakožto místa, jehož veškeré součásti se nacházejí v exilu, tedy v nesprávné pozici, se pak odráží v působivém obraze Geršonova rozpadajícího se domu. Exil v doslovném smyslu však přichází teprve v Koreji. Geršonovi přinese mnoho palčivých, nezodpověditelných otázek, které jsou do značné míry totožné s problémy, které jako vojenský kaplan v Koreji řešil sám Potok. Geršon především dlouho není schopen pochopit podstatu zla. Toto téma se v něm v Koreji nově probouzí, hlavně když sleduje nekonečné utrpení místních obyvatel. Zdrcuje ho, že neumí odpovědět na otázku, v čem jsou západní náboženství pravdivější, když jejich vnější, rituální projevy často odpovídají projevům náboženství „pohanských“. Poprvé též zakusí úplnou nepřítomnost antisemitismu, a to paradoxně ve světě, kterým ho učili pohrdat. Navíc nahlíží, že se celý východní svět bez židovstva a judaismu obejde. A neméně nepochopitelná je mu skutečnost, že teprve ve východní Asii, ne ve svém západním světě, dokáže vnímat Boží velikost díky krásám, které zde spatřuje.

Funkce exilu tedy spočívá v tom, že vyvolává množství racionálně nezodpověditelných otázek. Protagonista si tak uvědomí, že některé problémy nelze pochopit rozumově. Toto jej naučí kabalistické spisy, jež jsou v exilu spolu s talmudickým učením podrobeny zkoušce. Při ní se Geršon postupně přiklání ke kabale jakožto k vědění, které mu lépe než talmud pomáhá procházet moderním světem plným nejasností. Vedle kabaly, tedy prvku, který si Geršon vybírá ze své vlastní kultury, je východoasijský exil tím druhým zdrojem, jenž mu pomáhá zorientovat se ve světě. Svým celkovým vývojem Geršon Loran kráčí ve stopách dalších postav Potokových románů, jako byl například Ašer Lev nebo Danny Saunders z Vyvolených. Po prožitém kulturním střetu zpočátku postrádají smysl, snaží se však nalézt nový tím, že propojují minoritní kulturu, z níž vyšli, s prvky kultury velké, dominantní. Na své cestě jsou přitom formováni utrpením exilu.

Českému čtenáři Potok i tentokrát nabízí přitažlivou kombinaci nepoznaného s něčím, s čím se lze ztotožnit: Je mu dopřána další možnost proniknout do kulturně exotického prostředí Potokových románů, z nichž ale právě Kniha světel svůj menšinový rámec nejvýrazněji překračuje. Nejnaléhavěji oslovuje současného čtenáře bez ohledu na původ a vyznání a nutí jej zamýšlet se nad osudem dnešního člověka, pro nějž je mísení a vzájemné ovlivňování kultur téma navýsost aktuální. Knihou světel tak vydávání románů Chaima Potoka v češtině vrcholí.

Chaim Potok: Kniha světel. Přeložila Kateřina Novotná. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2005. 352 stran.