Virgilio Piňera – Studené povídky

24.11.2005 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Virgilio Piňera (1912 -1979) se jako prozaik českému čtenáři představuje poprvé až nyní vydaným povídkovým výborem s názvem Studené povídky. Kubánský autor však také svou divadelní hrou Falešný poplach (1948) údajně předstihl Ioneskovu Plešatou zpěvačku, překládal Kafku, při pobytu v Argentině rovněž Gombrowiczův román Ferdydurke. Vedle toho se postava Piňery objevila v knize Reinalda Arenase Než se setmí, zfilmované režisérem Julianem Schnabelem (nedávno tento snímek uvedla ČT).

V textu Život tak, jak je o sobě Piňera napsal: „Zjistil jsem, že jsem chudý, homosexuál a že mám rád umění. Na to první jsem přišel, když jednoho krásného dne někdo řekl, že se ‚nepodařilo sehnat nic k obědu‘, na to druhé, když jsem jiného krásného dne celý zrudnul návalem vzrušení při pohledu na to, jak se jednomu z mých početných strýců nadouvá pod kalhotami objemné přirození. A na to třetí, když jsem dalšího krásného dne slyšel, jak jedna moje velmi tlustá sestřenice zpívá přípitek z La Traviaty, a přitom křečovitě drží v ruce sklenku.“

Po návratu z Argentiny roku 1958 Piňera uvízl na rodném ostrově, kterému následující rok začal vládnout Fidel Castro. Již zmíněný Reinaldo Arenas píše o Piňerově konci v románu Barva léta: „Ten muž, tedy vlastně ten největší hošan na celé Kubě, byl zavražděn, a teď se ho chystají pohřbít v pozdní noční hodině, aby ho ani na jeho poslední cestě nemohl nikdo doprovázet, a my si tu tančíme, zatímco nás pronásleduje ten zavilý bídák.“

Krásný řízek z levé hýždě

Ačkoliv kupříkladu případ Gombrowiczova současníka Bruna Schulze ukazuje nesmyslnost paralely: překladatel Kafky – Kafkův epigon, není od věci se při charakterizování Piňerových povídek u autorských typů Kafky a Gombrowicze přece jen pozastavit. Jistě lze totiž v Piňerových textech vystopovat gombrowiczovskou poťouchlost z nesmělosti. Tak třeba v Láskách na pohled má hrdina podivně svérázný náhled na „partnerské soužití“: „Ona se mě jen stěží dotkla prsty, ale to mi stačilo. Vybral jsem si ji. Teď je moje, chci říct, že je moje podle mých pravidel. Sám se ptám a sám si odpovídám; kdyby mě napadlo přimět ji, aby se vyjádřila, odpovědí by bylo jednoznačné ne, ale mám snad zapotřebí riskovat, když mi už předem leží u nohou.“ Nedá se ovšem rozhodně mluvit o převládající tendenci – Gombrowicz na pilu věčného zelenáčství ve svém díle tlačil daleko silněji.

Co se týče Franze Kafky, jedna z Piňerových povídek se jmenuje výmluvně Proměna, nejrozsáhlejší Konflikt pak začíná větami: „Měli ho popravit následující týden. Teodoro si říkal, že ta událost má ve své obvyklosti stejnou příchuť jako jiné obvyklé jevy…“ Hned první povídka výboru s názvem Maso představuje obvyklou stavbu Piňerových textů – pan Ansaldo vyřeší nedostatek masa tím, že si z levé hýždě odřízne krásný řízek. Tímto „vynálezem“ zasáhne i ostatní obyvatele, kteří jej následují. Po úvodním „vyšinutí“ se tedy vše následující odehrává již podle té nejchladnější logiky.

S Kafkou Piňerovy povídky pojí také modelovost a univerzálnost předkládaných situací (nemají časové ani místní ukotvení), dále také neustávající povlávání nejistoty, neklidu, které postrádá evidentní příčinu. Hrdina povídky Vzpoura nemocných tak dostane jednoho dne telegram: „Dostavte se neodkladně do Národní nemocnice. Čas: Dvanáct hodin v poledne v den doručení. Smoking a kartáček na zuby laskavě s sebou.“ Děs a komika jsou zde siamskými dvojčaty.

Pro českého čtenáře představuje třiadvacet próz Studených povídek, které byly napsány v rozpětí let 1942 – 1978, rozšíření obzoru. Pod nálepkou latinskoamerická literatura máme dosud zařazeny především širokoproudá mytická vyprávění či povídkové miniatury čerpající z běžného života. Bylo by zajímavé v seznamování s dílem Virgilia Piňery neustávat a přeložit jeho poezii, dramata či vysoce ceněný román Reného tělo (1952). Není ale třeba spěchat, objev Studených povídek je třeba nejprve dostatečně „zažít“.

Virgilio Piňera: Studené povídky. Přeložil Petr Zavadil Julius Zirkus, Brno 2005, 232 str.