Toni Morrisonová – Šalomounova píseň

23.11.2002 – Petr Dudek (LN)

Jednoho listopadového pondělí na podzim roku 1996 odvysílala černošská superstar amerických televizních debat Oprah Winfreyová pokračování svého veleúspěšného pořadu. Na první pohled se nic zvláštního nestalo. Diváci si odškrtli další hodinku před obrazovkou, ale pro literární svět se onen den odehrála malá revoluce. Paní Winfreyová totiž před kamerami přivítala černošskou spisovatelku Toni Morrisonovou, aby si s ní a s dalšími hosty popovídala o jejím třetím románu Šalomounova píseň.

Do té doby se v ˝knižním klubu˝ Oprah Winfreyové mluvilo převážně o svazcích komerčního braku, které masové čtenářstvo v USA odebírá ze stojanů v supermarketech a odváží si je domů nastrkané mezi zmražené krůty a kanystry s majonézou. Tentokrát ale šlo o tzv. vážný román. Následky byly nečekané. Zatímco v předchozích letech se prodávalo pár tisíc výtisků Šalomounovy písně ročně, revoluční krok madam Winfreyové způsobil, že jen za ono listopadové pondělí si podle zprávy Washington Post chtiví zákazníci v knihkupectvích Barnes & Noble zakoupili 16 070 kusů! Člověka by to až svádělo k závěru, že Oprah Winfreyová dokázala víc než Švédská královská akademie, která v roce 1993 udělila Morrisonové Nobelovu cenu. Jistě, komerční úspěch nemusí být a ani nebývá zárukou literární kvality. V citovaném případě ale došlo ke šťastné shodě. Šalomounova píseň patří k tomu nejlepšímu, co Morrisonová dosud napsala, ale je to zároveň román čtenářsky snadno uchopitelný, což jinak v jejím díle není vždy pravidlem. Oprah Winfreyová, jakkoli není literární kritičkou, možná vystihla, co do té doby trochu opomíjela kritika i porotci literárních cen, kteří obvykle dělali co mohli, aby vyzdvihli hlavně autorčin monumentální román Milovaná.

Oko za oko

Český čtenář teď může položit znamenitý překlad Šalomounovy písně vedle překladu Milované vydaného roku 1996 (v obou případech skvělé práce Hany Žantovské) a srovnávat. Oba romány mají na první pohled leccos společného: například se oba zabývají výlučně černošskou životní zkušeností. V Šalomounově písni ale na rozdíl od Milované ještě nezní tak osudově, neodvratně a všudypřítomně motiv rasové křivdy, a snad proto tu nenajdeme ani stopu schematismu, který Milovanou trochu poznamenal. I v Šalomounově písni zaznívá protest proti bělošské dominanci: nejsilněji v postavě černošského mládence zvaného od dětství Kytara, který na pocit neúnosné nespravedlnosti reaguje vstupem do tajného teroristického komanda. Ale proti Kytarovi stojí jeho přítel a hlavní hrdina románu Macon Dead mladší, přezdívaný Mlíčňák, který je s kamarádem sice svázán všemi myslitelnými pouty, ale v názoru na nápravu nespravedlností (s)páchaných bílými Američany na barevných se od něj liší. Zatímco Kytara straní starozákonnímu ˝oko za oko,…˝, Mlíčňák krvavou odplatu, navíc na nevinných a nic netušících obětech, odmítá. Jejich společné dialogy o bělošské vině a způsobech, jak ji odčinit, jsou nejpolitičtějšími pasážemi románu. Přesto nepůsobí, jako by je Morrisonová čtenářům vnucovala: jsou jen beletristicky zhuštěnou verzí rozprav a sporů, jakých černošské společenství Ameriky zažilo a zažívá bezpočet, na všech úrovních, v domácnostech i na veřejnosti. Šalomounova píseň není románem výsostně politickým. V jeho středu stojí zmíněný Mlíčňák, poslední mužský potomek rodiny Deadů, která se z otrockých kořenů v posledních třech generacích prodrala až k nepopiratelnému, byť relativnímu blahobytu v černošské čtvrti v nejmenovaném velkoměstě amerického Středozápadu. Morrisonová postupnou cestu barevných chudáků k materiálnímu prospěchu nijak neidealizuje: za majetkem shromážděným v šedesátých letech minulého století Mlíčňákovým otcem Maconem stojí kromě usilovné práce i kus nesmlouvavosti, vypočítavosti a zištnosti. Vedle obávaného a úspěšného Mlíčňákova otce pak stojí vzpomínka na hrdinova dědečka z matčiny strany, který proslul jako první černošský lékař ve městě. Tito dva silní mužští předci se dokázali vzepřít osudové nepřízni a nachystat pro Mlíčňáka život na první pohled snadnější a lehčí, než měli oni.

Strůjci ženského neštěstí

Etická lekce, kterou Morrisonová nenásilně a důvtipně do románu zahalila, se však dá shrnout do výstrahy, že úspěch nebývá zadarmo a od minulosti není snadné se odstřihnout. Mezi těmi, kteří splácejí dluhy za sebe, ale hlavně za jiné, jsou v Šalomounově písni v první řadě barevné ženy. Zatímco muži dostávají šanci se povznést, ať už to znamená sociální vzestup, únik z dusivé reality či doslovné odpoutání se od zemského povrchu, jejich dcery, milenky, matky a sestry jako by zůstávaly přikovány ke svému pozemskému údělu, který je dříve či později uvláčí, udolá či udusí. Strůjci ženského neštěstí už nejsou bezcitní bílí otrokáři, ale vesměs jejich mužští příbuzní, jejich soukmenovci. Mlíčňákova matka Ruth se po smrti zbožňovaného otce, doktora Fostera, promění v loutku trýzněnou obavami z tyranského manžela. Její dvě dcery, Epištola a Magdalena, navzdory respektovanému středostavovskému původu nezadržitelně spějí ke staropanenskému usychání. Jedinou ženou, která v románu prochází životem důstojně a nezávisle, je Mlíčňákova svérázná tetička Pilát. (Její zvláštní jméno pochází z pozoruhodného zvyku vybírat jména pro novorozence namátkovým rozevřením bible a označením libovolného slova.) Hrdá a silná Pilát se od malička stará sama o sebe, nikdy nespojí svůj život s mužem a jako jediná se dovede postavit svému despotickému bratru Maconovi. Jako by ale i ona musela za svou nezávislost platit její jediná dcera Reba není svobodnou bytostí, ale zneužívanou hračkou svých nespočetných milenců, a milovaná a hýčkaná vnučka Hagar umírá na nešťastnou lásku k bratranci Mlíčňákovi. Tryzna za Hagar je jednou z nejhlubších scén románu: Pilát naruší konvenční obřad, když vpadne do kaple a nad Hagařinou rakví zazpívá v dialogu s Rebou improvizovanou elegii. Zpěv, vytrysklý ze samého nitra, konejšivý a očistný, je jediným prostředkem útěchy, na který mohou černošské ženy opravdu spoléhat.

Jediný spolehlivý únik je smrt

Šalomounova píseň ale vůbec není tezovitým románem o nespravedlivém údělu barevných žen, zneužívaných partnery. Morrisonová pojímá černošský svět jako prostředí, v němž neštěstí, ponížení a porážka jsou nejběžnějším životním údělem všech: mužů stejně jako žen. Před tragédií života je jen jediný spolehlivý únik, a tím je smrt. I když Mlíčňák Dead dospívá v osvobozené společnosti šedesátých let dvacátého století a byl ušetřen existenčních bojů, nekonečný řetězec násilí je příliš silný, aby jej mladý muž dokázal přerušit. Mlíčňákovým nejnebezpečnějším nepřítelem se paradoxně stává Kytara, jeho druh z mládí a důvěrný přítel. Ukazuje snad Morrisonová, že černá rasa tolik nasákla touhou po krvi, že barevní neváhají v rámci ˝msty˝ vztáhnout ruku i sami proti sobě? V jejich společné historii jako by bylo cosi otráveného, něco, co z hloubi minulosti ovlivňuje přítomnost a čemu se nelze ubránit. Když se Mlíčňák v druhé části románu vydává na Jih, aby tam vypátral podrobnosti fascinující rodinné historie, sleduje jej Kytara jako nebezpečný stín. Důvody, proč usiluje svému příteli o život, se dají vykládat různě, ale jedním z nich může být i snaha zabránit Mlíčňákovi, aby pochopil příliš mnoho. Aby došel smíření s utrpením svých předků. Aby, chcete-li, vzlétl.

Toni Morrisonová: Šalomounova píseň. Přeložila Hana Žantovská. Vadalo nakladatelství Odeon, Praha 2002, 352 strany.