Joyce Carol Oatesová – Americká balada

31.12.2001 – HANA ULMANOVÁ (MF)

Joyce Carol Oatesová (1938) je možná nejplodnější americká literátka všech dob. Románů už napsala přes třicet a povídek několik set, věnuje se kritice, poezii, dramatům, redaktorské a vydavatelské práci, kariéře univerzitní profesorky. Její spisovatelský kolega John Updike prohlásil: „Kdyby existoval titul ‚žena písma‘, v naší zemi by patřil právě Oatesové.“ Úžasná produktivita logicky vzbuzuje otázku: Lze se na autorku vždy spolehnout, pokud jde o kvalitu? Když v roce 1987 vyslovili na jistém večírku její tvorbě obdiv Michail Gorbačov s chotí, hned začaly spekulace, co asi sovětští manželé No. 1 od Oatesové četli. Úroveň jejích děl totiž značně kolísá – určité povídky se řadí k absolutní světové špičce, jiné texty, kupříkladu Zombie (u nás v roce 1996 vydal Mustang), spadají do oblasti pokleslé literatury a jméno tvůrce je prostě nezachrání. Nejnověji do češtiny přeložené dílo Oatesové, román Americká balada, sice tak daleko nezachází, nicméně má k tomu blízko. Uvedení knihy na český trh předcházela na domácí poměry masivní reklamní kampaň. Upoutávky v tisku sázely na tři faktory: relativně „profláknuté“ jméno autorky, lákavě znějící titul a vyobrazení automobilu jako ikony amerického životního stylu. Působivé, leč nemístné. Už ten název: Americká balada originálu (Broke Heart Blues) neodpovídá a navíc se – opět nemístně – snaží hlásit k tradici typu Americká tragédie, Americký sen či Americký hrdina. Na přebalu se pak skví bíle oděný usmívající se mladík, ač hlavní hrdina Johny Reddy zásadně nosí ošoupané džíny a černé nebo alespoň tmavé triko a důvody k smíchu nemá. Nakladatelství prostě hodlalo přivábit široké vrstvy zejména ženského čtenářstva, navíc mu sugeruje, že v ruce drží „moderní klasiku“. Děj románu se odehrává ve Willowsvillu ve státě New York, v malém městě, které téměř dokonale odpovídá americkému mýtu ideální komunity. Nikdy se tam nic drastického nestalo a ten pravý život se odvíjí v bohatých čtvrtích, zatímco chudší obyvatelé jsou jakoby neviditelní a decentně bydlí až za řekou. Poklid naruší příjezd rodiny se záhadným „cizincem“ Johnym Reddym. Uprostřed krásných a bohatých lidí se zničehonic objeví eroticky přitažlivý a hranice zákona pokoušející mladý muž… Tenhle neklid vyvrcholí v ne zcela objasněné vraždě – zdá se, že Johny zastřelil movitého milence své krásné a svůdné matky. Po návratu z vězení dokončí střední školu, odjíždí pryč a v druhé části se z něj stává pan Opravto. V třetí části na něj po třiceti letech vzpomínají spolužáci. Zápletka nijak oslnivá. Leží tedy těžiště díla někde jinde? Jenže kde? Byť tu Oatesová využila svého osvědčeného motivu násilí, ani v nejmenším tahle rozsáhlá próza nevyvolává onen plíživý strach, který čtenář zakoušel nad autorčinými „majstrštyky“. V kresbě prostředí se omezila na pár stereotypních představ, které si lidé o USA rádi tvoří. Snad to měla být variace na téma zločin a trest. Ustrnula však na rovině neústrojných narážek. Nefunguje ani na záložce zmíněný princip řeckého chóru studentských hlasů, který občas přechází až v jakýsi kolektivní proud vědomí – masová hysterie puberťáků a posléze i vážených občanů z vyšší střední třídy nevyznívá jako rafinovaná vypravěčská technika. I osudy Johnyho spolužáků jsou jen jakési navzájem zaměnitelné minipříběhy bez point. Selhal autorčin pověstný smysl pro detail; kupříkladu frázi „její plavé vlasy mu zasněně spočívaly na rameni“ bychom mohli najít v jak émkoliv románu pro ženy. Třebaže je Americká balada prošpikována nejrůznějšími americkými reáliemi, její „realita“ se nebezpečně přibližuje světu latinskoamerických telenovel. Koneckonců ani termín příliš nesedí: patrně se vztahuje k sladkobolné písni o Johnym, která se v románu stala hitem. Dimenzí klasické balady, to jest lyricko-epické skladby s napínavým dějem a tragickým koncem, nedosahuje Americká balada ani náhodou.

Joyce Carol Oatesová: Americká balada. Překlad Libuše a Luboš Trávníčkovi. Euromedia Group – Ikar, Praha 2001, 368 stran, náklad a cena neuvedeny.