Ian McEwan – Nevinný

30.04.1997 – PETR MATOUŠEK (MF)

„Politika je nepřítelem imaginace,“ posteskl si britský spisovatel Ian McEwan před pěti lety v nedělní příloze listu Independent na adresu sterilního domácího dění. Skromně tím přešel fabulativní bohatství svého románu Nevinný z roku 1990, zasazeného do hysterické studenoválečné éry Berlína před Ulbrichtovou zdí. Nevinný, jenž se nyní v češtině objevuje jako čtvrtá próza tohoto výrazného představitele střední generace anglických spisovatelů, navazuje na psychologicky propracovaná vyzvědačská „entertainments“ agenta londýnské MI6 Grahama Greena a je vším jiným, jen ne kopií nudných vyprávěnek o rozdvojené Evropě. Vzhledem k tomu, že tu McEwan až přízračně medituje nad obecnějšími důsledky „lidského faktoru“, který je svírán klaustrofobií městského organismu rozčtvrceného do spojeneckých zón, a že zároveň nenásilně rozvíjí řadu paralel k tradici kontinentální i ostrovní literatury, přitáhne hodnotnou zábavou také čtenáře odlišných vyznání. Otázkou zůstává, zda je přitáhne i překlad Jana Sládka, plný redundancí a archaismů. Špionážní kolorit románu, v němž jde o výstavbu a provoz odposlouchávacího tunelu mezi znepřátelenými sektory německé metropole, má reálný základ v operaci Gold z let 1955-56: ta však byla už v počátku prozrazena „dvojitým agentem“, kterého autor pod skutečným příjmením obsadil do role upjatého souseda hlavního hrdiny. Překvapivá rozuzlení zpravodajských her však v próze ustoupila do druhotných plánů, třebaže se zprvu zdá, že právě jimi McEwan s nonšalancí kolegy Johna Le Carrého vygraduje iniciační příběh elektrotechnika Leonarda Markhama. Očekávání brilantního odhalení skutečných vodičů špionážních marionet je zcela přehlušeno tragédií nezkušeného mladíka. Milostná arabeska s Němkou Marií Leonarda postupně vmanipuluje do pozice takřka raskolnikovovského zločince, jenž si se dvěma kufry napěchovanými mrtvolou bývalého milenčina manžela odpykává trest na ulicích velkoměsta „plného rozvalin“. Hořce groteskním problémem „kam s ní“ autor přímo komunikuje jak s obvyklými atributy triviální literatuy, tak s texty krajanek Beryl Bainbridgeové a Angely Carterové. Přízračné rozpětí prózy je znovu založeno na děsuplné scéně připomínající pohanský rituál se zápalnou obětí: v sebeobraně zabitý opilec je rozřezáván, balen a cpán do zavazadel, 

neboť existuje řada rozumných pohnutek k tomu, aby milenci policii smlčeli pravý průběh zásnubního večera. Tento motiv však McEwan zbavil romantické nedořečenosti povídkových debutů či tiše archetypálního podtextu novely Betonová zahrada. Postupným vciťováním se do traumatu jedince, které osvědčil už v předchozím románu Dítě v čase, povoluje šrouby odosobněné morbidity gotických hororů a prozrazuje postupné tříbení stanovisek, jež brzy prokáže v románu Černí psi (česky vyšel loni) a v průnicích do sféry literatury pro děti a mládež. Román Nevinný vykazuje i další rysy soudobé ostrovní prózy: tíhne k silnému metaforickému klíči, metatextovým praktikám Fowlesova, Rushdieho či Swiftova typu; parodií na ušlápnuté britství a anglo-americkou rivalitu oživuje linii amisovsko-boydovskou. Ze škály „menších“ symbolů vynikají ironizující „mluvící jména“, vražedná ševcovská kopyta evokující kopance gestapáckých holínek nebo ranní pád uříznuté hlavy na stránky včerejších novin. Ve větším měřítku pak McEwan pracuje s refrény symbolu nevinnosti a neposkvrněnosti, jež z původního intimního kódu převádí do nových kontextů. Metaforické roviny dovádí do dokonalosti rozčtvrceným Berlínem a rozčtvrcenou mrtvolou, která se nevinnému Leonardovi nevtěsná do kufrů: je tedy nucen od trupu oddělit hlavu, což vypadá stejně absurdně jako čtyřnásobně nedůvěřivý vojenský protektorát, jehož ulicemi posléze své řeznické dílo vláčí. Ty ulice ovšem neobrůstají „sykomorami“, ale „platany“, atd. atd. – porota překladatelského Skřipce bude mít možnost bohatě se vyřádit, pokud někdo Sládkův překlad do tohoto pseudoklání nominuje.

Ian McEwan: Nevinný. Přeložil Jan Sládek. Brno, Jota 1997, 328 stran, náklad a cena neuvedeny.