Torgny Lindgren – Přerušený příběh
12.11.2005 – JANA HOLÁ (LN)
Švédský spisovatel Torgny Lindgren (*1938) není českým čtenářům neznámý. Po románech Cesty hada na skále (1982, česky Odeon 1988) a David a Batšeba (1984, česky Odeon 1992) tu vyšel tragikomický příběh Čmeláčí med (1995, česky Argo 1999), první část volné románové trilogie o obyvatelích severošvédského Norrlandu. Následující Přerušený příběh (2002) vydal právě nyní Baronet.
Jednoho dne roku 1947 zavítá do vesnice Avabäck v severošvédském Norrlandu tajemný cizinec středního věku s německy znějícím jménem, jehož původ je předmětem dohadů. Nicméně místní lidé zaslechli, jak si prozpěvuje zvučným hlasem árie pravděpodobně z Wagnerových oper. Tak začíná noticka do místních novin, kterou sepisuje vypravěč románu Torgnyho Lindgrena Přerušený příběh. Víc už však napsat nestihne. Zabrání mu v tom rozhořčený dopis šéfredaktora deníku, který se rozhodl s lokálkářem okamžitě přerušit spolupráci. Zjistil totiž, že zprávy a reportáže, kterými redaktor do deníku přispíval, se nezakládají na pravdě, že si je zkrátka vymyslel. Proto mu šéfredaktor přísně zakazuje pokračovat v psaní, neboť „výmysl, fabulace či výplod fantazie se za žádných okolností nesmí dostat do tisku“.
Tato klatba končí teprve po více než padesáti letech, po šéfredaktorově smrti, kdy je lokálkáři už sto sedm let a žije v domově důchodců Výsluní. Až nyní může ze sklepa vynést na světlo starý dřevěný psací pultík a pustit se do psaní, aby mohl přerušený příběh z kraje Västerbotten dovyprávět. Podivuhodné historky z Västerbottenu Ze severního kraje u Botnického zálivu pochází i autor románu Torgny Lindgren a zde se odehrávají jeho nejlepší romány a povídky. Lindgren přiznává, že jejich základ většinou tvoří nějaká dávná vzpomínka z dětství či historka, kterou kdysi někde zaslechl. Zážitek z dětství inspiroval i jeho předposlední román Přerušený příběh (v originále Pölsan, což znamená prejt).
Torgny Lindgren debutoval jako básník – satiricky laděnou sbírkou Nůžky na plech, nástroj srdce (1965). Opravdový úspěch mu však přinesl až třetí román Cesty hada na skále (1982), který zasadil do rodného kraje a poprvé tu využil prvky místního dialektu. Drsný příběh biblických rozměrů o lidské důstojnosti tváří v tvář bídě, utrpení a moci v 19. století byl o čtyři roky později úspěšně zfilmován. Po krátkém období postmoderních experimentů (román Chvála pravdy, 1991) se autor vrací k jednoduchému vyprávění o svérázných obyvatelích Norrlandu a k typickému sevřenému stylu. Takový je i Čmeláčí med (1995), tragikomický příběh lásky a nenávisti dvou bratrů. Spolu s Přerušeným příběhem jsou součástí volné trilogie. Lindgren ji letos završil knihou Doréova bible, v níž se objevují i postavy z předchozích románů.
Celý triptych spojuje téma životních lží, bez nichž někteří lidé nedokážou žít. Lindgren tu nevystupuje jako kritik takového postoje, ale spíše jako laskavý obhájce sebeklamu, který umožňuje lépe se vyrovnat s tragikomickou podstatou bytí. Autor tu spojuje nadčasové s triviálním. Pro vyjádření zásadnějších filozofických otázek smyslu existence a vztahu individua k danému řádu a moci používá symbolů z každodenního života, jako je například jídlo. Přerušený příběh vychází z autorovy vzpomínky z dětství, kdy jako pětiletý chlapec trpící tuberkulózou trávil celé dny doma a zaobíral se myšlenkami na smrt. Jednou jejich dům navštívila podivná dvojice pánů na starém motocyklu, kterým dal ochutnat místní prejt, a oni mu za to zazpívali. Tato epizoda s malým Torgnym se nakonec objeví i v románu.
Prejt jako svatý grál
Přerušený příběh je vlastně rámcové vyprávění, které se z krátké noticky napsané před lety rozrůstá v neuvěřitelnou historku, završenou výpravou „za nejlepším prejtem světa“. Podniknou ji dva podivínští přátelé, tajemný cizinec Robert Maser, možná dokonce uprchlý nacistický zločinec, a místní učitel Lars Högström. Ten se do vesnice nastěhoval poté, co přežil souchotiny a údajně získal imunitu. Proto se rozhodl usadit se v oblasti s nejvyšším výskytem tuberkulózy, kde obyvatelé léta žijí ve stínu smrti a v neustálém strachu před nákazou. Oba muži se na motocyklu vydávají na cestu krajem, aby zmapovali všechny podoby místní speciality – prejtu, a konečně ochutnali ten nejlepší z nich. Pohání je zvláštní žádost a nezřízená touha po té největší rozkoši, když se sousto naprosto dokonalého prejtu rozplývá na patře. „Čím víc se prejtu věnujeme,“ řekl Lars Högström, „tím hlouběji do něj pronikneme, tím víc nás uchvátí a nadchne. Ten, kdo se jednou oddá prejtu, nebude už nikdy týmž člověkem. Taky ho naplní pocit vděčnosti a chce se nějak odměnit.“
Prejt se pro oba muže stane posláním, ba přímo posedlostí. Náruživě poznávají nejrůznější druhy prejtu od toho nejhoršího, „divokého“ prejtu z Morkenu z patnácti veverek a zajíce, až po ten nejlahodnější ze všech, opředený tajemstvím – Ellenin prejt z Lillsjölidenu, jehož recept prý nikdo jiný nezná. Za tento krajní zážitek ale oba hrdinové musí dát v sázku to nejcennější. Prejt totiž obsahuje i zárodky nákazy, tuberkuly. Prejt se tak stává jakýmsi svatým grálem -symbolem života, nejvyššího poznání a mysteria, zdrojem vrcholné blaženosti, která však může přinést i smrt.
„Fantazie je moje paměť“
Přerušený příběh je také románem o psaní a o síle fantazie. Vyvolává otázky, co je skutečnost a co výplod imaginace. Jsou naše vzpomínky odrazem pravdy, nebo spíše našich představ? A má vůbec psaní smyšlených příběhů nějaký smysl? Rámec vyprávění narušuje iluzi skutečnosti a neustále čtenáři připomíná, že je svědkem tvůrčího procesu. Umožňuje také autorovi udržovat si od svých postav ironický odstup. Lindgrenova ironie je ale spíše shovívavá a laskavá než sžíravá. Autor přiznává, že se postupem času stále více uchyluje k životní ironii, která pomáhá přijmout absurditu prchavé lidské existence s úsměvem. Vypravěč románu sepisující sáhodlouhou lokálku vystupuje jako obránce fantazie, hájí posedlost psát svobodně „z hloubi duše“, na niž má podle něj každý právo. Fantazie je mnohdy lákavější, což ostatně dokládá řada skutečných případů novinářů, kteří si realitu vylepšují. Před dvěma lety například americkými médii otřásl skandál, když vyšlo najevo, že si Jayson Blair, reportér tak prestižního deníku, jako je The New York Times, vymýšlel detaily a citáty v desítkách článků. Co je proti tomu nevinná lokálka v regionálním västerbottenském deníku?
Lokálkář v Lindgrenově románu nesepisuje neuvěřitelné historky z touhy po slávě či zisku, ale z radosti z vyprávění. Musí dovyprávět svůj příběh a tato touha ho doslova udržuje při životě. Jako by nemohl zestárnout a opustit svět, dokud nedopíše poslední větu. Jeho lokálka se rozšiřuje v román, ve kterém se vrací hluboko do minulosti a v němž ožívají postavy jakoby z jiného světa. Lokálkář vytváří mapu svého kraje, do níž vpisuje poutavé lidské osudy a stírá hranice mezi skutečnými vzpomínkami a fantazií. „Fantazie je moje paměť,“ říká. Tvůrčí fantazie mu dává svobodu a pocit naplnění, což nechápe ani šéfredaktor listu, ani okresní úřad, když se mu opět snaží v nekontrolovaném a podezřelém psaní zabránit – něco takového přece nepatří k činnostem doporučeným pro obyvatele domova důchodců, za něž nesou úřady odpovědnost. V těchto pasážích autor podává satirický obrázek byrokratického aparátu, který funguje jako soubor neustálých nařízení a zákazů se snahou vše utřídit a obyvatele srovnat do přihrádek v šanonech. Nakonec ale starému lokálkáři svitne nová naděje, opouští brány domova důchodců a po letech se vydává do světa, aby příběh dokončil a své postavy „dopsal“. Nezkrotná fantazie, výmysly a fabulace možná nemá v novinách co dělat, ale k dobrému románu rozhodně patří.
Přerušený příběh můžeme číst jako úvahu o psaní a významu fantazie a iluzí v lidském životě či jako podobenství o věčném hledání nejzazšího poznání a dokonalosti či jen pro radost z vyprávění bizarního příběhu. To plyne přirozeně i díky výbornému překladu Zbyňka Černíka, kterému se podařilo věrně zprostředkovat autorův strohý, sevřený styl připomínající biblické vyprávění s prvky místního dialektu. Lindgrenova kniha je jako ten nejlepší Ellenin prejt, a „v něm je všecko“.
Torgny Lindgren: Přerušený příběh. Přeložil Zbyněk Černík. Vydalo nakladatelství Baronet, Praha 2005. 216 stran.
