Norman Mailer – Duch děvky I., II.

28.01.2006 – FRANTIŠEK KOUKOLÍK (LN)

V románu Duch děvky (Harlot’s Ghost, 1992) vytvořil spisovatel Norman Mailer (*1923) dokumentární prózu o CIA v době studené  války. Zároveň však čtenáře postavil před základní životní otázky.

Dlouho jsem si myslel, že po Muži bez vlastností Roberta Musila nelze napsat román, který by byl o něco blíže naší době a podobně popsal lidského ducha na hraně šílenství, tragikomedii byrokracie, nadutost pseudointelektu a psychopatologii. Ještě déle jsem si neuměl představit, že by po Dostojevského Bratrech Karamazových dokázal někdo nově vyhmátnout nejhlubší střety v lidských srdcích a podobnou hloubku hnusu. Norman Mailer ukázal, že obojí možné je. Přitom dostojevštinou netrpí. Doctor subtilis, jímž Musil byl, Mailer není.

Roli vypravěče svěřil autor Herricku Hubbardovi, důstojníkovi americké Ústřední zpravodajské služby. Dějovou osu s bezpočtem vedlejších větví tvoří život Hubbardovy rodiny, vypravěčovo dětství a dospívání, univerzita, vstup do CIA, výcvikové tábory a fronty studené války počínaje Berlínem. Pak příprava invaze na Kubu, porážka v Zátoce sviní a kubánská raketová krize.

Nahlédnete do washingtonského pařeniště mocenských vztahů. Budete sledovat propletenec událostí ústících do atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. Dočtete se o vztazích mezi CIA a FBI, o propojení obou organizací s kubánskými emigranty a špičkami mafie. Budete svědky fízlování, intrik a vražd. Lépe pochopíte existenciální úzkost. Nahlédnete fanatika ohánějícího se vírou. Dozvíte se o mučení. Zjistíte, jak zničující, manipulované a sledované mohou být sexuální interakce. Postřehnete pravidla her bez pravidel a stupiditu. Spatříte syrovou skutečnost umírání.

Počtete si – míst, kde se děj odehrává, je přes sedmdesát. Historických postav a organizací se v knize objevuje víc než sto. Přesto nejde jen o literární ztvárnění dějin vrcholící studené války. Děvka, fiktivní postava, jejíž myšlení, cítění a chování prostupují téměř každou stránku, je krycí jméno stratéga, ideologa, „filosofa“ a „teologa“ tehdejší americké Ústřední zpravodajské služby. Vypravěče Hubbarda Děvka naverboval, vycvičil a řídí. Pilířem Hubbardova vyprávění, klenoucího se od počátků studené války do roku 1984, kdy jeho pouť končí v moskevském hotelu Metropol, je Hubbardův milostný vztah k vlastní vzdálené sestřenici, pozdější Děvkově snoubence a manželce Kittredge, psycholožce rovněž pracující pro CIA. Přesto nejde jen o velkolepě napsaný špionážní thriller.

Sociálně úspěšný psychopat

Jednou ze základních rovin Mailerovy knihy je analýza iracionality zdůvodňující patologickou potřebu moci. Lze si jen přát, aby šlo víc o fikci než o realitu. Jestliže tomu je opačně, pak druhu Homo sapiens stupidus Heideggerův „nějaký ten bůh“ nepomůže. Už proto, jak ubohým propagandistickým nástrojem se stal v rukou truchlivých kazatelských šašků tvářících se, že si s pánembohem dvakrát denně telefonují. Spíše komická než šílená – ale kdo to dokáže bezpečně rozlišit – je v této rovině Děvkova teologie: „Prostě předpokládej, že ve chvíli, kdy bůh uzavřel dohodu se Satanem, měl už celý svět hotový. Před pěti tisíci a několika sty lety nám dal absolutně konkrétní podobu světa… Dalo by se říct, že svět je skvostně vypracovaný desinformační systém vypočítaný tak, aby nás přiměl věřit v evoluci a odchýlil nás od Boha. Ano, přesně tak bych to udělal já, kdybych byl Pán a nemohl důvěřovat Svému vlastnímu stvoření.“

Chcete slyšet ještě část Děvkových úvah? Ďábel je nejkrásnější bytost, jakou Bůh stvořil. Aby lidé mohli mít svobodnou vůli, musel Bůh propůjčit Satanovi větší moc, než si přál – a té moci se Bůh bojí. Bylo by zavádějící říci, že Děvka je šílenec. Není jím, stejně jako jimi skoro nikdy nejsou „šílení střelci“. Nepochopili bychom nejnebezpečnější lidskou bytost. Tou je „neúplný“, „sociálně úspěšný“ psychopat neboli deprivant činný na sociální makroúrovni. Děvka káže, jak Ústřední zpravodajská služba přestane být pro Spojené státy pouhým souborem čidel a končetin. Stane se jejich vědomím. Pak dlouze vyjmenovává, koho má CIA pod kontrolou. Neunikl nikdo.

Hry zrcadel

To je, dejme tomu, částečná fikce. Alespoň dnešní nejužší mocenská elita USA svá zahraniční čidla příliš nerespektuje. Americký prezident řekl, že mu Bůh sdělil, jak se má rozhodnout v tak klíčové situaci, jakou je vyhlášení války. Proti tomu se jeho spolupracovníci chovají, jako by Děvkovu teologii denně užívali při proměnách reality na mediální virtualitu. Když to nefunguje a rozpory mezi tvrzeními a skutečností vykouknou jako pera ze staré matrace, čidla se centru omluví. Centrum je, neboť přece musí být, zcela v pořádku. Jestliže se tohle stane lidskému jedinci – na rozdíl od sociálních systémů – dlouho nepřežívá.

Lidské dějiny jsou pro Děvku věčnou Hrou zpravodajských služeb. Zevní pozorovatel však vidí problém: nepoměr investic k zisku. Hry zpravodajských služeb jsou totiž interakce dvou nebo více velkých a mnoha menších, obávám se však, že ztrátových sociálních organismů. Přestože je tvoří často špičkové intelekty zvláštního druhu. Zpravodajské služby jsou obrovské, byrokratické organizace. Své tvůrce tím mohou mást víc než nepřítele. Například proto, že s ohledem na nutné utajení nesmějí znát v plném rozsahu samy sebe -jak ukazují už vstupní kapitoly Mailerovy knihy. Přitom Parkinsonovy zákony platí obecně. Proto většinu zdrojů, které organizace získají, spotřebují na řešení vnitřních problémů. Možná že jejich „hry zrcadel“, v nichž nelze zjistit skutečnost, jsou při vědomí všeprostupující korupce cílem, jenž se stal prostředkem pro další růst moci.

K vyšším stupňům strachu

A docela obyčejná klinická psychopatologie popisovaná v Mailerově knize? Děvkova matka patrně zavraždila Děvkova otce. Hubbardova matka je patologická lhářka. Její syn to považuje za vklad pro výcvik v kontrašpionáži. Hubbardův otec, také zpravodaj, se čas od času objevuje v synově zorném poli, přičemž z něj sálá mužnost, železná vůle, manipulace se synem a trvalé pití. Děvka tak dlouho na horolezeckých výstupech zvládá strach, který vykládá jako základní druh lidského vztahu k Bohu, až se při jednom výstupu zřítí i s vlastním synem. Syn zahyne.

Ochrnutý Děvka zůstává na vozíku, v práci však pokračuje, byť se jeho vliv ve Firmě, jak se CIA říká, snižuje. A přijde o svou divukrásnou manželku Kittredge. Tu dlouhé roky miluje, nebo si to myslí, vypravěč Hubbard. Nejhlubší cit mu však nezabraňuje ve smilnění s dalšími ženami ani v době, kdy už je Kittredge jeho manželkou. Jde o důsledky nejisté citové vazby k rodičům? Nebo sexuálního zneužití kaplanem v průběhu dospívání? O perverzní podvědomě zakořeněné náboženské pojetí ženy, která je buď světicí, nebo nástrojem ďábla? Trvale zvýšený sexuální apetit při trvale vysoké hladině alkoholu? O ryzí spisovatelovu projekci? A zajímá-li někoho, co se děje v mladém, sexuálně pravděpodobně ještě ne úplně diferencovaném muži v průběhu homosexuálního svádění, má v této knize příležitost podobnou těm, při nichž sleduje zpravodajské triky a absolutní cynismus.

Kittredge, dlouho považovaná Dullesem za génia, čas od času halucinuje. Vytvoří psychotickou typologii lidské osobnosti, která se prolíná celou knihou stejně jako Děvkův duch. Na jejím základě konstruuje nepoužitelný vyšetřovací nástroj, jenž má odhalovat zrádce ve vlastních řadách. Musí se objevit prachobyčejně, tedy kriticky myslící psycholog, aby ukázal, že Dullesův milovaný génius je poněkud schizofrenní.

„To je možná jediný smysl života na zemi… stoupat k vyšším stupňům strachu. Když uspějeme, snad nám bude dopřáno sdílet trochu strachu Božího,“ říká Děvka. „Existoval v mé kariéře rok, který neprovázel alespoň jeden dušený výkřik?“ ptá se Herrick Hubbard. Je Mailer druh Dostojevského s úsměvem, nebo s úšklebkem? Milosrdná, byť iluzorní katarze v knize Duch děvky totiž není, napadá jejího čtenáře.

Norman Mailer: Duch děvky I., II. Přeložil Rudolf Křesťan. Vydala Jota, Brno 2005. 692 a 574 stran.