Philip K.Dick – To je Wub, kapitáne!

19. 04. 2003 – MIROSLAV PETŘÍČEK (LN)

„Nejdůležitější pro spisovatele je smysl pro rozhořčení. Stoupněte mu na nohu a okamžitě začne psát,“ řekl v jednom v rozhovoru americký spisovatel P. K. Dick, který se narodil v Chicagu 16. prosince 1928, avšak většinu života strávil v Kalifornii, kde také 2. března 1982 zemřel.

Philip Kendred Dick je ovšem známý spíše dík filmům, které vznikly na základě jeho povídek a proslavily více režiséry než autora literárních předloh. Blade Runner (1982) je spjat s Ridleym Scottem, Total Recall (1990) je významná položka ve filmografii Paula Verhoevena a Minority Report (2002) je další Steven Spielberg. Je to sice přirozené, ale také hodně nespravedlivé, protože Philip K. Dick patří k nejpozoruhodnějším představitelům science-fiction, a to především proto, že hranice tohoto žánru rozrušuje a překračuje. I tím se vysvětluje, že se jeho povídky a romány těší značnému zájmu literárních teoretiků. Zní to skoro neuvěřitelně, ale tento autor zhruba čtyřicítky románů a pěti svazků sebraných povídek, nadto v žánru, jenž je považován za marginální, bývá přirovnáván k takovým veličinám, jako je Kurt Vonnegut, Italo Calvino či Jorge Luis Borges. Jistý umírněnější kritik jej nazval „Pynchonem chudých“, méně zdrženlivý dokonce „Dostojevským vědeckofantastické literatury“. Příčina tohoto nepoměru mezi šestákovým původem žánru a hodnocením znalců vysoké literatury tkví v tom, že Dick proměnil sciencefiction v laboratoř, v níž lze bezpečně provádět nebezpečné myšlenkové experimenty právě proto, že je tak dobře skryta v literárním podzemí.

Filozofující prase z Marsu

Značná část Dickova díla je již dostupná v českých překladech; o systematickém zájmu o autora pak svědčí i první svazek jeho povídek nazvaný To je Wub, kapitáne, který vyšel v nakladatelství Laser a navazuje ve stejné řadě na románovou prvotinu Sluneční loterie a slavného Ubika. První díl povídek, shrnující vše, co Dick napsal pro nejrůznější časopisy na samém začátku 50. let, je ovšem důležitý nejen jako dokument, nýbrž zejména jako obnažení metody. Právě té metody, jež zpochybňuje všechny zjednodušené představy o žánru sci-fi. Jasně to dokládá třeba právě ta povídka, podle které je celý soubor pojmenován. Wub je v pozemských měřítkách v podstatě prase, dokonce velké, snad přes dva metráky. Avšak je to marťanský živočich, jehož si za padesátník pořídil jeden z členů kosmické lodi. Velící kapitán však ve Wubovi vidí bagouna, tedy potenciální jídlo. Komplikace je v tom, že marťanský Wub mluví, neboť si díky svým telepatickým schopnostem osvojil nejen angličtinu, ale i pozemskou kulturu. Touží po tom vést s lidmi vážné rozhovory, zejména o umění, mytologii a smyslu života. Například o Odysseovi jako symbolu pozemského individualismu. Když pochopí, že má být sněden, upozorňuje na podobenství o spasiteli. Jeho kulturní nadřazenost mu nepomůže, je zastřelen a upečen. Jediný, kdo si na tomto zvláštním vepřovém dokáže pochutnat, je barbarský kapitán. A sotva dojedl, pociťuje nutkání debatovat o kultuře, mýtech a smyslu života. V této zdánlivé hříčce je již rozehráno téměř vše, co je pro Dicka tak charakteristické: cestování vesmírem a xenobiologie, které zaručují příslušnost k science-fiction, odsouvá do pozice pouhých kulis krutý, téměř swiftovský sarkasmus příběhu, který není ani primitivní moralitou, ani antiutopií. Dominuje mu nečekaná zápletka, jež nahlodává samu definici člověka, o kterou se ale opírá náš vztah ke světu: vše, co není jako my, je nám „k ruce“ a může být použito jako nástroj k dosahování našich cílů. V ještě krutější podobě použije Dick obdobnou provokaci našich jistot o dvacet let později v povídce Před-lidé, která líčí společnost, v níž je legální potrat až do dvanácti let věku dítěte. Ale smyslem Dickových povídek nikdy není paradox sám, nýbrž z něho vycházející stísňující nejistota.

Teologická detektivka

Dick rozšiřuje hranice žánru zvaného „sci-fi“ především svou schopností proměnit jednoduchou zápletku v noční můru, často velmi účinnými prostředky grotesky anebo nějakým bizarním vynálezem. Dětské hračky ožívají a proměňují se v zabijáky (Malá vzpoura), lidé na cizí planetě náhle pociťují touhu žít jako rostliny (Lesní šalmaj), stroj přeměňuje hudební partitury v životaschopné tvory, kteří se však v boji o přežití začnou navzájem zabíjet a vyvíjí se v monstra (Stroj zachování), počítač jako nové vtělení Sfingy vyžaduje lidské oběti (Velký P) a oživlý mikroskop škrtí vědce (Kolonie). Dickova klaustrofobie je ovšem o to děsivější, že je strachem z prostoru uzavřeného iluzemi, kterým věříme jako realitě. Proto má zejména později (například v částečně autobiografickém románu Temný obraz) i paranoidní rysy. Pocit nejistoty a rozpadu, který formálně ospravedlňuje častá scenérie světa po atomové válce, ještě prohlubuje nevysvětlitelná částečná ztráta kulturní paměti, v podobě různých fragmentů či útržků (Dick často cituje T. S. Eliota a jeho Pustou zemi, ale také anglické metafyzické básníky či Jamese Joyce) anebo skurilní deformace: starý paradox o želvě, která nedohoní Achilla, přežívá jako paradox žabáka, který se nikdy nedostane ven ze studně (Žabák nezmar), v příběhu o Lédě a labuti nahradí mytologického ptáka kačer jménem sir Francis. Dick však nikdy neusiluje o nějaké horory. Zvláště jeho povídky z padesátých let mají velmi blízko ke camusovské absurditě: smysl je křehký a ohrožený, protože smysl má jen to, co směřuje k zániku. Jak přesně řekl jeden z vykladačů jeho díla: Dick píše teologické detektivky, v nichž je bůh jak pohřešovanou osobou, tak i pachatelem úplně posledního zločinu. Řečeno jinak a jakoby z druhé strany: Dickova fantastika domýšlí to, co by se stalo, kdyby člověk mohl být bohem. Výsledek je strašný, neboť na konci je vždy nějaká forma společnosti totální kontroly, která ustrne v nekonečném regresu. Odtud pak vychází i Dickova obliba pro nejrůznější paradoxy spojené s možností vracet se v čase do minulosti a zabraňovat zločinům, které se teprve stát mohou (Minority Report, předznamenává v prvním svazku povídek hned ta první, nazvaná Stabilita). Regres i paradox jsou důsledkem toho, že totální kontrole je třeba podrobit i všechny kontrolní instance. Světu pak vládne podivná nutnost, nelze rozlišit mezi losováním a volbou a z člověka, jenž zcela přirozeně (tak jako Babbitt Sinclaira Lewise) den co den pochybuje o tom, zda se mu ráno podaří nastartovat automobil, se v okamžiku, kdy se mu jeho auto nerozjede, stává obětí všeobecného spiknutí.

Vysoce triviální literatura

Snad nejpozoruhodnějším výkonem Philipa K. Dicka je využití žánru, který se obecně nepokládá za vážný, nýbrž okrajový. Dick se uchýlil do literárního podzemí zcela vědomě, a to nejen proto, aby zde mohl experimentovat s tím, co je reálné, protože za určitých okolností možné, ale především proto, aby se vymkl vládě estetických norem. Jistou analogii k tomuto přesouvání těžiště od centra k okraji by bylo možné najít snad jen ve filmech bratří Marxů, jejichž nekompromisní nihilismus je přesným obrazem toho, jak společnost vnímají ti, kdo jsou z ní vyloučeni. Jsou-li hrdiny Dickových příběhů velmi často lidé „neklasifikovatelní“ či postradatelní, není možné, aby se dovolával toho publika, které takové kategorie nejen bez odporu akceptuje, ale samo do značné míry i zavádí a prosazuje. Naopak žánr science-fiction jako jedna z větví takzvané „masové kultury“ je místem, které poskytuje nekonečný prostor pro rebelii již ze své definice. Ne proto, že domýšlí vědu a technologii, ale proto, že experimentuje s jinými pravidly života, dokonce s jinými definicemi života. I proto velmi přesně odpovídá autorovu (hendrixovsky laděnému) životnímu krédu: „Než umřu, nechte mne žít, jak chci.“

Philip K. Dick: TO JE WUB, KAPITÁNE! Přeložili P. Holan, E. Jindra, D. Krejčová, J. Kohoutová, P. Musiol, T. Párlt, J. Rečková, I. Tomek, R. Tschorn, H. Volejníková, M. Žáček. Vydalo nakladatelství Laser, Plzeň 2002, 432 strany.