Helen DeWittová – Poslední samuraj

13.07.2002 – Daniela Iwashita (LN)

Jméno Helen DeWittové, Američanky žijící v Británii, byste marně hledali ve slovnících. Na síti všech sítí se víc než o ní dozvíte o jejích jmenovkyních. Jediné, co najdete, jsou recenze a vesměs nadšené čtenářské ohlasy na její prvotinu Poslední samuraj, která vyšla v roce 2000 v New Yorku. Letos ji DeWittová uvedla v Praze.

Několik střípků, které lze při pátrání po Helen DeWittové posbírat, skládá malou legendu: vyrůstala v rodině diplomatů na mnoha místech, v Oxfordu studovala mnoho oborů a dokončila jediný – klasickou filologii, vystřídala mnoho zaměstnání, kterým se říká příležitostná, a když jí bylo ke čtyřiceti, sepsala mnohastránkovou knihu. Tři roky s ní obcházela nakladatele, kteří ji buď odmítali, anebo autorce radili, aby spis zkrátila – řekněme tak o třetinu. V jedné recenzi se dokonce mluví o tom, že ten poslední, úspěšný pokus byl až padesátý. Během následujících dvou let kniha vyšla v několika vydáních a podle její pražské nakladatelky byla přeložena do 27 jazyků. Čím kniha vzbudila takový ohlas? A co přimělo 27 překladatelů, aby se poprali (v případě českého překladu vítězně) s téměř šestisetstránkovým textem, který obsahuje i rozsáhlé pasáže ve staré řečtině, japonštině, eskymáčtině, islandštině nebo v jazyce rovnic a fyzikální terminologie?

Příliš mnoho not, Mozarte!

V titulu je chytlavé slovo: samuraj. Hrdinou přitom není japonský válečník z předminulých století, ale kluk, který vyrůstá v Londýně 90. let. Tlustospis je navíc opatřen vysvětlujícím, až odrazujícím podtitulem: Kniha o radosti z poznání. To je název hodný receptu na životní štěstí, sepsaného nějakým podvodníkem nebo sektářem. Když knihu prolistujete, nejdřív to vypadá na retrospektivní přehlídku samých nevšedních a roztomilých lidí. Potom na povídku o tom, jak akademismus ubíjí ducha. Dál na román o psaní románu a pak na střihový dokument o růstu a výchově malého génia. Do toho se vmísí několik opravdu zábavných lekcí řečtiny a japonštiny pro začátečníky a tabulky základních abeced obou jazyků, mluvnický rozbor pasáží z Íliady a knihy Samuel a několik matematických triků, s jejichž pomocí lze hravě spočítat úlohy, na které nemá kalkulačka dost políček. Znovu a znovu se vracejí detaily a scény z filmu Akira Kurosawy Sedm samurajů. A do toho jsou vkomponovány útržky z četby, z novin, učebnic a rozhovorů v metru, doma a ve škole. Mnohost témat, postav, struktur, příběhů, grafických soustav i velikostí písma může pobavit, zaujmout, ale i navodit nepříjemný dojem vyumělkované exhibice. To naznačují i některé recenze: Příliš mnoho intelektu! Myslím, že nemíří k jádru stejně jako nadnesené výroky o experimentální próze. Přebujelý literární útvar může místy vyznít do afektu. Ale je v tom kalkul? Spíš dychtivost. A snad i plachost. Protože za vším tím mumrajem se skrývá přímočará výpověď, skoro staromódní hrdinský příběh. Snad tedy není proti duchu knihy kousek z něj převyprávět.

Sibylla – prorokyně, která neurazila

Hlavní hrdina Ludo je chlapec, který nebyl zplozen z lásky, ale z podivných pohnutek své matky Sibylly. Sib nechce žít v Americe s rodinou, v níž se všechny smělé plány a nevšední duševní dary pokaždé poztrácejí cestou za životními jistotami. Nejdřív se Sibylla dostane díky zfalšovaným doporučením na Oxford. Ale když dočte jednu z nejzbytečnějších knih na světě, kvůli které se ke všemu naučila německy (tuto znalost při vstupu na univerzitu jen předstírala), rozhodne se pro jiný život. Aby se v Londýně uživila, přepisuje do počítačové databáze stohy nezajímavých zájmových časopisů typu Rybaření na udici pro pokročilé. Přitom přemýšlí o tom, jak by měla vypadat kniha psaná pro čtenáře příštích století: sní o novodobé Rosettské desce, napsané v několika jazycích. Takový zdánlivě obtížný text nejenže uchová původní řeč a nepřeložitelné významy, ale i klíč k jazykům, které mezitím vymřou. (Co když to bude angličtina? S tím dnes nikdo nepočítá!) Pravý opak toho, co Sibyllu poutá k strastiplnému životu, jsou cestopisy jistého veleúspěšného spisovatele. Tento muž, který je plně zaujat sám sebou, svým stylem a navíc si plete speciální a obecnou teorii relativity (a ke všemu o nich mluví), se octne na stejném večírku jako hrdinka. Sibylla chce utéct před ním a on s její pomocí z večírku. Než by s ním bohapustě konverzovala nebo ho neslušně odbyla, radši ho svede.

Ludo – chlapec, který (si) hraje

Dítě zrozené skrze nedorozumění mezi prorokyní a žvanilem pak vyrůstá jen se svou přepisující matkou. Když nemají na topení, jezdí spolu celé dny dokola metrem, kde si čtou. Vyhýbají se přitom stánkům s občerstvením, které je pro ně příliš drahé. Matka tam absolvuje čím dál jednotvárnější rozhovory o výchově a hádky o tom, za jakých okolností je lepší umřít než žít. Kratochvílí pětiletého chlapce jsou řecké, hebrejské, arabské a další texty: postupně si v nich zvýrazňovačem podtrhává známá písmena a slova – až je zná všechna. Místo táty či jiného mužského vzoru vídá každý týden Sedm samurajů – slavný japonský film, který ještě víc proslavila jeho americká napodobenina Sedm statečných. Chce samurajům rozumět, a tak se učí japonsky. Ve škole Ludo působí krátce a neúspěšně jako exot, který toho moc ví a kazí tím výuku. A tak se učí sám. Jeho sebevzdělávací cíl je jasný: chce jednou obstát při setkání s otcem, o němž ví jen to, že psal cestopisy. Protože je seznam potenciálních otců-cestovatelů, sestavený na základě nedostatku informací, obšírný, přečte Ludo kilometry jejich knih, naučí se do zásoby různé jazyky a ovládne umění přežívat v extrémních podmínkách. Matka však vidí přípravu jinak: její syn musí nejdřív vědět, proč jsou výtvory, které se podobají knihám jeho otce, k ničemu. Jednoho dne jedenáctiletý a už docela lstivý Ludo odhalí pravdu a stane tváří v tvář otci, který o exis-tenci tohoto potomka nemá ani zdání. Nakonec při tom zůstane. Chlapec se totiž nechce vzdát setkání s tím, pro koho se připravoval. Větou ˝Jsem váš syn˝ pak v duchu samurajské zkoušky, kterou zná ze stokrát obehraného filmu, postupně zasadí ránu dalším kandidátům, které si vytipoval. Těm, kteří by – na rozdíl od biologického otce – mohli být jeho otci opravdovými a s nimiž by případně mohl překonat na mule i ty nejvyšší a nejdrsnější hory. V této sérii setkání a rozhovorů se propletené linie i odbočky předchozích dějů setkávají. Myslím, že finále obměkčí i toho, komu předchozích pár set stran připomínalo zábavu pro intelektuální snoby.

Lekce DeWittová

I kdybyste chtěli přitakat těm 49 nakladatelům, kteří knihu DeWittové odmítli nebo ji chtěli zkrátit, sotva byste jí upřeli jedno: všechny ty okliky a překážky, které s velkým nasazením vybudovala, nás vracejí ke ztracenému patosu a velikému snu. Snu o důslednosti vlastní cesty, na níž je lépe umřít než přijmout vězení rezignace nebo peklo nudy. Snu o hrdinovi, který ze své cesty neuhne ani ve chvíli, kdy všechno a všichni mluví proti němu. Snu o tom, že se cesty takových hrdinů a hrdinek občas zkříží. A co příběh spisovatelky Helen DeWittové? Asi už jí zaklepal na dveře producent snící o velkofilmu s okouzlujícím dětským hrdinou. Možná už jí někdo vyrobil k radosti recenzentů internetovou stránku. Nebo už plní sen svých čtenářů a nastavuje náhlou slávu sérií dalších a dalších posledních samurajů. V logice legendy o umanuté, nespořádané a plaché Helen by se však mělo přihodit i něco jiného, co předpovědět nelze. Nebyla bych však zklamaná, kdyby DeWittová vedle dalšího příležitostného zaměstnání zvolila stálé povolání. Protože ta nejtěžší cesta, kterou se teď může vydat, je psát dál. Navzdory svému úspěchu.

Helen DeWittová: Poslední samuraj kniha o radosti z poznání. Přeložila Petra Diestlerová. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, 560 stran