Louis de Bernières – Seňor Vivo a drogový baron

01.06.2002 – Jan Děkanovský (LN)

Román Seňor Vivo a drogový baron – druhý díl volné ˝jihoamerické˝ trilogie, jejíž první část, Válka o zadnici dona Emmanuela, vyšla česky loni – lze číst jako baladický milostný příběh, ironickou zprávu o stvoření myticko-mediálního hrdiny i jako sarkastickou sociopolitickou sondu do regionu Latinské Ameriky.

Přestože zmíněnou ˝jihoamerickou˝ trilogii ocenila literární kritika, světový věhlas Louisi de Berniéresovi (* 1954) zajistil teprve jeho čtvrtý román Mandolína kapitána Corelliho (1994, česky 2000). Jako jeden z paradoxních příběhů, jimiž autor s oblibou ilustruje své nahlížení reality, působí fakt, že skutečnou proslulost mu nezajistilo ani tak vydání románu, nýbrž jeho hollywoodská adaptace. Filmoví tvůrci se přitom látky zmocnili způsobem více než problematickým. Do hlavní role obsadili typově protikladného herce, poválečné osudové míjení milenců nahradili bryskním znovushledáním a happyend stvrdili i postavou otce, přeživšího katastrofální zemětřesení. Stejně tak nenaplněnost lásky ústřední dvojice se tvůrcům zdála být nepřijatelná, a proto do filmu zařadili explicitní milostnou scénu. Prohřešků vůči předloze je ve filmu celá řada a několika ještě drastičtějším zásahům zabránil autor.

Angličan s neanglickým jménem

Svou prvotinu Válka o zadnici dona Emmanuela vydal de Berniéres – rodilý Angličan s neanglickým jménem – v roce 1991 a obdržel za ni Cenu spisovatelů Britského společenství za nejlepší prvotinu v euroasijském regionu. Zúročil v ní zkušenosti z ročního pobytu v Kolumbii, kde pracoval jako učitel a kovboj. Po návratu do Manchesteru studoval filozofii a živil se jako zahradní architekt, automechanik, tesař a kurýr na motocyklu. Spíše než za britského považuje Berniéres sám sebe za autora Commonwealthu. Potvrdil to dalšími dvěma ˝jihoamerickými˝ romány i zmíněnou Mandolínou, zasazenou do Řecka v době 2. světové války. Na rozdíl od své prvotiny, kde byla autorova pozornost rozptýlena mezi velké množství postav a figurek, je ústředním příběhem románu Seňor Vivo a drogový baron příběh lásky mladého univerzitního učitele Dionisia Viva a dvacetileté dcery překupníka zbraní Aniky Morenové. Vivo je profesorem filozofie v Ipasueňu a pravidelně posílá do deníku La Prensa dopisy, v nichž kritizuje neschopnost vlády vypořádat se s mocnými drogovými kartely. Tamější velmi úzký mediální prostor zajistí, že ˝kokové˝ dopisy získají Vivovi obdiv a respekt u širokých vrstev obyvatelstva. Uznání se mu dostane i od prezidenta, který ovšem řídí prakticky zbankrotovanou zemi, a protože jeho moc není ani zdaleka taková jako moc drogových bossů, věnuje se raději sexuální alchymii. Dopisy se zato pranic nezamlouvají drogovému baronovi Pablu Ecobandodovi zvanému El Jerarca, který se rozhodne Viva odstranit. Současně se El Jerarkovi gangsteři pídí po nových útočištích a připadnou na nápad ovládnout město Cochadebajo de los Gatos. Město je osídleno postavami důvěrně známými z předchozího románu včetně oddílu obživlých conquistadorů, kteří si nechtějí nechat nic líbit. Levitující kněz García a kouzelník Aurelio zorganizují velkolepé candomblé s cílem objevit a podpořit Vykupitele, který zbaví obyvatele města mafiánského nebezpečí.

Hrdinou proti své vůli

Berniéres zasadil děj románu znovu do fiktivní současné jihoamerické země, jejíž reálie včetně geografických názvů nápadně připomínají Kolumbii. Všudypřítomnost drogové mafie pocítí na vlastní kůži i Vivo, když se mu na trávníku před domem začnou objevovat mrtvoly. Skeptický policista Ramón – varuje svého dílem naivního, dílem lehkomyslného přítele před pomstou ze strany gangsterů. Vivo shodou šťastných okolností přežije několik pokusů o atentát a díky tomu se kolem jeho osoby začne tvořit mýtus o nezranitelnosti. Rituály, magie a přirozené prolínání nadpřirozených jevů do děje jsou další nepominutelnou stránkou románu, který je značně ovlivněn magickým realismem. Když je ve Vivovi rozpoznán Vykupitel, jsou mu během candomblé předávány síly, které bude v boji proti El Jerarkovi potřebovat. Candomblé – afrokřesťanský kult prováděný zpěvem, tancem, zvířecími obětinami a zahrnující i některé katolické prvky – má sice především sakrální smysl, ale jakákoli přísná upjatost je mu cizí. Rozsáhlá románová scéna popisující provádění kultu je především nevázaná, bujará a smyslná. Vivo o svém vykupitelství neví a rozhodně o ně nestojí. Je zcela pohlcen láskou k Anice a jen nerad bere na vědomí další varování přátel i gangsterů. Díky únikům před atentáty, odvážným dopisům i zvěstem šířícím se z Cochadebajo de los Gatos jsou mu připisovány další neuvěřitelné skutky, s nimiž nemá nic společného. Mediální ohlas spojený s mýty a legendami tak neustále mohutní. Berniéres mísí magické prvky se světskými, aniž by děj románu trpěl vyumělkovaností a nevěrohodností. Zároveň ale zachovává ironický odstup a následky rostoucího Vivova věhlasu líčí s groteskní nadsázkou. Do Ipasueňa nechá putovat zástupy obdivovatelek, které chtějí s Vivem počít dítě. Když Vivo konečně na čas opustí Ipasueňo, aniž by to komukoli oznámil, objeví se v La Prense rozsáhlý nekrolog a je vyhlášena sbírka na stavbu Vivovy sochy a mauzolea. Ve chvíli, kdy vyjde najevo, že Vivo stále žije, získají legendy o něm ještě víc na síle. Zmocňuje se mě podezření, že Dionisio se vůbec nezná. Připomíná mi kněze, který neví, že věří v Boha, zaznamená si Anica do deníčku. Víra ve Vivovy nadpřirozené schopnosti ale není vlastní jen postavám knihy včetně El Jerarky, jenž pod vlivem legend raději rezignuje na Vivovo zabití. Splynutí sakrálního s profánním v mýtu o Vivovi-Vykupiteli má natolik sugestivní charakter, že i sám čtenář může iluzi hrdinovy nedotknutelnosti podlehnout. Děsivě tragické rozuzlení příběhu pak působí tím více jako rána kladivem. Kromě výrazného ovlivnění magickým realismem je pro způsob Berniéresova vyprávění typický sarkasmus, s nímž autor nahlíží politickou a hospodářskou realitu země. Jeho humor se projevuje zejména nahrazováním nejrůznějších eufemismů slovy s opravdovým významem a také schopností nalézt komické prvky i v tragických a smutných skutečnostech. Terčem autorových jízlivostí jsou podobně jako v předcházejícím románu všechny stránky života země, která na rozdíl od fungujících demokracií oplývá značným množstvím symptomů nejrůznějších společenských chorob. Popisované prostředí nemusí být ale pro českého čtenáře exotické do takové míry, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zkušenost dvanácti postkomunistických let s jejich ekonomickými experimenty, gigantickými podvody a nestandardními politickými postupy může čtenáři autorovy jihoamerické postřehy výrazně přiblížit.

Příběhy bez happyendu

Každý, kdo měl možnost seznámit se s některým z Berniéresových děl, již ví, že přes všechen humor a nadsázku nebývá Berniéres autorem příběhů se šťastným koncem, pokud takový závěr nemá své věrohodné opodstatnění. Zlo, ztělesněné El Jerarkou a jeho gangstery, záhy pozná, že když už nelze z jakýchkoli příčin zničit Viva přímo, lze ho zasáhnout skrze jeho nejbližší. Pablo Ecobandodo není žádný zločinecký génius a postrádá i charizma vlastní mafiánským kmotrům typu dona Corleona. Pokud se něčím vyznačuje, pak je to naprostá průměrnost. Je jen nenáviděnou lidskou troskou po stránce fyzické i duševní a tenhle pocit osobního neštěstí ho podněcuje k ještě větší krutosti, jako by prostřednictvím zvěrstev mohl dokázat, že má stále moc nad životem. Smrt a neštěstí, které rozsévá kolem sebe, působí o to bezútěšněji, otřesněji a zbytečněji. Autor, který v románu používá různých vyprávěcích technik včetně stručných memorand, dopisů a deníkových záznamů, podává zprávu o závěrečném zúčtování seňora Viva s drogovým baronem ústy ˝nespolehlivého vypravěče˝ – zmateného a legendami ovlivněného dopisovatele deníku La Prensa. Hranice mezi mýtem a realitou tak zůstává nejasná. Louis de Berniéres napsal strhující, vícevrstevnatý, mnoha vedlejšími dějovými linkami protkaný román, nabitý humorem i zarážejícími ohavnostmi. Zdánlivé znevažování tragických aspektů života může snad někdo vnímat jako cynismus. Právě tváří v tvář zločinům El Jerarky a jemu podobných si ale více než kdy jindy musíme uvědomit starou pravdu, že cynismus není nikdy ve slovech, je výhradně a vždycky v činech. Nakladatelství BB Art (díky objeviteli a suverénnímu překladateli všech tří vydaných románů Viktoru Janišovi) tak ke svému kmenovému autorovi Josephu Hellerovi definitivně přiřadilo Louise de Berniérese spisovatele s velmi podobným viděním světa.

Louis de Bernières: Seňor Vivo a drogový baron. Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství BB Art, Praha 2002, 230 stran.