Louis de Bernières – Seňor Vivo a drogový baron

12.06.2002 – JAN JANDOUREK (MF)

Anglický spisovatel Louis de Bernieres (1954) využil i ve druhém románu své latinskoamerické trilogie osobní zkušenosti z ročního pobytu v Kolumbii. Český čtenář už může z této trilogie znát Válku o zadnici dona Emmanuela; kromě toho zde vyšel i překlad autorova velmi populárního románu Mandolína kapitána Corelliho. Děj knihy Seňor Vivo a drogový baron autor umístil i tentokrát do smyšlené latinskoamerické země, která je jakýmsi amalgámem států tohoto kontinentu. Je to obraz zemí ovládaných podivnými zkorumpovanými režimy a otřásaných chudobou i vášnivou touhou získat ze života všechno – jako v době karnevalu. Jsou to země, kde vedle sebe najdeme intelektuály západního typu na univerzitách stejně jako drogové barony. Bernieres se i v této knize drží svého magického naturalismu, který dává jeho dílu jedinečnou příchuť. Nabízí čtenáři směs ironie a tragiky, ve které najdeme něco z Grahama Greena, něco z Márqueze, ale především tu nalezneme originálního Bernierese. Na rozdíl od širokého panoptika figurek, které zalidnilo Válku o zadnici dona Emmanuela, se ovšem román Seňor Vivo a drogový baron soustřeďuje na několik postav. Tou titulní je profesor filozofie Dionisio Vivo, jehož doprovází přítelkyně Anica a podporuje jej jeden z mála ještě nezkorumpovaných policistů, Ramón. Na okraji tentokrát zůstává jedna z důležitých figur předchozího románu: prezident Veracruz, oddaný všemu možnému obskurantismu. Na tomto muži, jenž i ekonomické problémy země řeší pomocí magie, si Bernieresova ironie přišla na své. Profesor Vivo se stane slavným, poněvadž do novin La Prensa píše velmi čtené dopisy o drogové scéně v zemi. To velmi rozmrzí šéfa byznysu s kokou El Jerarcu – nejdříve se zaměří na zastrašování profesora a potom se dá do jeho nejbližších. Čtenář znalý předchozích autorových knih už může vysledovat pro Bernierese charakteristický postup: od anekdotických historek a lehkého vyprávění příběh přechází k tragédii. V autorově vidění je však tragédie záležitostí výlučně tohoto světa. Seňor Vivo i drogový baron mají totiž i mytologickou vrstvu, která čerpá obrazy především z duchovní tradice jihoamerického šamanismu. Takže kromě „reálného světa“ je tu ještě „onen svět“, v němž lidé mohou existovat i po své fyzické smrti, udržovat kontakt s živými a chránit je před pozemským zlem. Ani zemřelí však nejsou všemohoucí. Bernieres píše ve svých románech o vztazích, které se odehrávají na pozadí krutých historických událostí (nacistická okupace, autoritativní režimy) a vymykají se jedincově moci ovlivnit je. Kdybychom jeho knihy posuzovali z pohledu moralisty, získali bychom dojem, že zlo bývá potrestáno, ale není úplně jasné, zda je odměněno dobro. Bernieres však nepíše pohádky, ale romány. Vzdor krajně naturalistickému líčení katanů, mučíren a všeho, co se v nich děje, a to až s obsedantní anatomickou přesností, máme před sebou texty, které si zaslouží označení humanistické. Někteří z jeho čtenářů si stěžovali na to, že Bernieres se vyžívá v líčení krutostí. Jako by problém nebyl spíše v tom, že tak tento svět vypadá a kdo ho chce líčit, mnoho jiných možností nemá. Pozoruhodné je i to, že spisovatel nepatří k věčným revolucionářům. Další romány z tohoto prostředí, jak uvedl v jednom rozhovoru, už napsat nehodlá, protože situace v zemích Latinské Ameriky se změnila k lepšímu. Ať už jde o vztahy mezi aktéry společenského života nebo mezi jednotlivými lidmi, všechny jsou čímsi narušeny. Zatímco společenské síly (armáda, policie, vláda, drogový kartel) se nemohou domluvit, protože jsou ze své podstaty ve vztahu nepřátelství či soupeření, lidé mají poruchu komunikace, protože nevyslovují to, co by měli. V Mandolíně se kapitán Corelli po přečkání války dlouho nevrací ke své Pelagii, protože žije v přesvědčení, že ta má někoho jiného. V Seňoru Vivovi chce Anica odejít od Dionisia, protože jí vyhrožuje drogový boss smrtí blízkých. Čtenář cítí, kolika tragickým nedorozuměním by se dalo vyhnout, kdyby lidé řekli o jednu větu víc. Ale autor jim nedovolí vyslovit ji. Zdá se, že v literatuře mnohokrát avizovaný konec románu stále nenastává. To by nebylo takové překvapení, protože konzumního čtení bude dost až do skonání světa. Pozoruhodné je, že zřejmě nenastává ani tolikrát oznámený konec „velkých vyprávění“.

Louis de Bernieres: Seňor Vivo a drogový baron. Přeložil Viktor Janiš. BB art, Praha 2002. 235 stran, náklad neuveden, cena 189 korun.