Paul Auster – Newyorská trilogie

29.05.2000 – PETR MATOUŠEK (MF)

Kronikář postmoderního New Yorku Paul Auster (1947) nikdy nevychází ze „zóny příšeří“, poněvadž samota v industriálním velkoměstě je věcí zlou a tisíce osamělců namačkaných vedle sebe skutečností ještě horší. Zatímco zámořské obecenstvo vynáší Austerovo existenciální psaní do nebes, Středoevropan se oprávněně ptá, zda jeho kafkárny vůbec počítají s nějakým pevnějším podložím, když Američan v podstatě nemá žádnou opravdovou historii a leckdy ani „procesní“ jámu, v níž by se mohl utkat s neviditelným soupeřem kvůli dědičnému prokletí našeho biologického druhu. Účetnický tón zatím prozaikovi nesedí. Ve scénáři k Wangovu kultovnímu filmu Smoke o křehké citové rovnováze někde mezi Šestou a Devátou avenue jsme mu uvěřili rozhodně snáz než při jeho předloňské české knižní premiéře Za pokus nic nedáte, studii o všeničícím fenoménu náhody. Lichá sázka na „melodii šance“, která určovala směr této pokerové historky, popohání i Austerův dosud nejslavnější kus: Newyorskou trilogii, jejíž českou edici hyzdí ostudné hrubky jako ze sešitu šesťáka, nehodné nakladatelství dobré pověsti. Je dobře, že trio novel z poloviny osmdesátých let (Skleněné město – Duchové – Zamknutý pokoj) přichází vcelku. Nespojuje je však pouze výskyt unavené a polorozpadlé identity intelektuála, jenž se vrhl vstříc neočekávané události v touze po spáse, avšak v mlýnici událostí poznává – anebo spíš nepoznává – sama sebe. Auster také uvažuje o tom, že v následujícím textu provede stylistický chvat podle Cervantese či Hawthorna, což by však zcela ztratilo smysl. Jedině posloupnost próz může totiž plně vysvětlit řetěz nedorozumění, klamných představ a stihomamů, v němž si nikdo není nikým jist a v němž se s autorovým jménem, rodinou i společenským renomé šermuje takovou měrou, že je nakonec nabíledni, že všechny postavy vlastně symbolizují Austerovy osobnostní vrstvy. Zatímco on nás celou dobu krmil myšlenkou, že se mluví o někom jiném (to je ten Cervantes), a zpovzdálí číhal, co to s námi udělá (to je ten Hawthorne)… Takový tvůrčí mechanismus, takové autobiografické dopočítávání do jedné nepředstavuje v literatuře žádnou revoluci, jenže spisovatel, který od útlého dětství pečoval o schizofrenní sestru a druhou polovinou mozku registroval každodenní rodičovské hádky, ho dovede zabalit přinejmenším neotřele: do reálií „soukromých oček“ šourajících se zšeřelou ulicí za svou chimérou. Zejména uprostřed trilogie, kde velkoměstská paranoia graduje i formálně, se nemůže nevybavit Samuel Beckett a jeho vyhlížení Godota, nahrávání zpovědí na magnetofonové pásky či triptych o trestanci postele Malonem. Lidsky je výsledek pochopitelně týž, jelikož rozhodnuto bylo někde nahoře a předem – rozdíl spočívá jedině v tom, že Austerovy lidičky se ostošest snažili zachránit. Solidních metafor velkoměstského inferna není na konci století mnoho, a přesto má Newyorská trilogie k výbojům pesimistického Ira ještě daleko. Obvinit ji z prázdnoty by bylo příliš kruté, nicméně její existencialita vyznívá mnohdy falešně, zklamává očekávání ve prospěch dobových mód a utápí se v odbočkách. Auster jako kdyby neuměl škrtat. Ne že bychom mu navzdory vší komplikovanosti fabule neporozuměli, avšak najdou se místa, kde by „obyčejná“ chandlerovka splnila zadání upřímněji a přesvědčivěji. Nabídl nám sice důmyslnou verbální podívanou s konstrukcí hodnou nejranějších stylistických výbojů třeba takového Johna Fowlese, na rozdíl od tohoto Brita si však nevštípil, že každá efektní próza musí stát na obou nohou, nikoli jednou z nich občas trčet bez opory ve vakuu.

Paul Auster: Newyorská trilogie. Přeložila Barbora Puchalská. Prostor, Praha 2000. 352 stran, náklad neuveden, 349 korun.