Martin Šmaus – Děvčátko, rozdělej ohníček

26.09.2005 – Pavel Mandys (Týden)

Když jsem věděl, o čem a proč psát, tak už to šlo snadno a rychle, řekl o vzniku svého knižního debutu čtyřicetiletý elektrotechnik z nemocnice v Odrách na Novojičínsku Martin Šmaus. Předtím dostal cenu nakladatelství Knižní klub a k tomu padesát tisíc korun.

Bezelstné prohlášení literárního „amatéra“ (předtím prý napsal naposledy slohovou práci), který docela senzačně prorazil v konkurenci další stovky rukopisů, však charakter jeho románu Děvčátko, rozdělej ohníček vystihuje. Tahle pozoruhodná kniha se také čte záviděníhodně snadno a rychle, hned v ní rozpoznáme spontánní výtrysk zadržovaného talentu, nekultivovaného, periferního, a přitom či právě proto atraktivního pro čtenáře sváteční i zkušené.

Děj knihy nelze uspokojivě popsat, protože zredukovaný na několik vět ztrácí rozmanitost a roztěkanost, své dvě příznačné vlastnosti. Omezme se tedy na toto: vypráví příběh Cikána (Šmaus se nijak nerozpakuje používat toto politicky nekorektní označení) od narození někdy na sklonku šedesátých let na slovensko-ukrajinském pomezí přes jeho putování do Prahy, Plzně a zpátky až do roku 1993. S Andrejkem Dunkou prolezeme chatrče, sledujeme zkázu žižkovského činžáku, k níž stačila jedna rozvětvená romská rodinka, žebrání, drobné krádeže a „finty“ na sociální úřady, útěky před policií, peklo polepšovny, nevraživost na základní škole, první lásky, snahy uchytit se a tak dále: život dramatický a divoký od samého počátku, ale zároveň bezcílný a bědný, jaký nikdo nechce žít, ale mnozí si o něm rádi přečtou. Šmaus Romy nijak nešetří, bez okolků líčí jejich proradnosti a nenávist ke gádžům, siláctví, když je dobře, a zoufalství i hroucení se v krizích, prudké, hrdé i zbabělé povahy, jejich násilnosti, chtíč, zatvrzelost, chamtivost a naproti tomu rodinnou soudržnost, přímočarost a svobodymilovnost. Po přečtení knihy Romům porozumíme o něco lépe, ale návod, jak s nimi poklidně žít v jednom domě, nenajdeme. Podobně nemilosrdně, ale zároveň fascinovaně a s pochopením popsal Romy naposledy režisér Petr Václav ve filmu Marian (jemuž se ostatně kniha podobá), jen jinými, filmovými prostředky.

Děvčátko, rozdělej ohníček připomíná baladu až olbrachtovskou: nedávno podobným vyprávěcím stylem zazářila Květa Legátová. Tedy lapidární, naivní, vlastní krásou okouzlený jazyk plný slov jako bolavý, duše, černá kukadla, ale taky piča pojebaná a kurvy zlý: prostinké a dětinské se mísí s vulgaritami a romštinou (Šmaus s oblibou cituje romské písničky) -2 stejně jako se takto mísí jazyk všech těch Andrejků od šedesátých let až podnes. Nenajdeme tam mnoho dialogů a vlastně ani zápletku: román se rozkládá v epické šíři, která ovšem nemá nějaký pevný bod, uzel, od nějž nebo k němuž směřuje. V tom smyslu je stále amatérským (ale nikoli grafomanským) navršením osudů a postav: všechno to teče v jedné kalné řece života, charaktery a prostředí do ní vstupují náhle, bez přípravy, a stejně náhle také mizí. Přirozeně: těžko chtít po někom, kdo dvacet let psal revizní zprávy, aby náhle stvořil románovou konstrukci. Ale i tak kniha čtenáře strhne a do posledních stránek ho nenechá odtrhnout; snad jen v závěru nějaké vyústění postrádáme, vše končí tak trochu ve ztracenu.

Česká literatura má podobný tvůrčí typ v oblibě nejpozději od Bohumila Hrabala. Ten však, ač se to nezdálo, patřil k výsostným intelektuálům, a ke stylu se nedopracoval úplně spontánně. Šmaus připomíná spíše jinou, dnes již můžeme s trochou lítosti konstatovat „sezonní“ senzaci, totiž horníka Ivana Landsmanna a jeho knihu Pestré vrstvy. Jenže je dál: Landsmann líčil sebe a své osudy, Šmaus se dokáže vcítit do povahy zcela odlišné. Říká se, že jednu knihu dokáže napsat skoro každý: Šmaus tu svou nepochybně právě vydal, ovšem vcítění se do jiných postav a jiných příběhů je příslibem. Možná v oderské nemocnici skrytě vyklíčil spisovatel, od něhož se ještě dočkáme dalších překvapení.

Martin Šmaus: Děvčátko, rozdělej ohníček. Knižní klub, Praha 2005, 256 str.