Věra Nosková – Bereme co je

31.01.2006 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

V době, kdy i sebelepší dílo potřebuje být medializováno, aby se o něj lidé začali zajímat, si zdejší literární publicistika nevede zrovna nejlépe. Přestože by vlastně měla mít nejblíže k vyprávění, potažmo mytizování, daleko více se v tomto směru daří publicistice hudební či filmové.

Postupem času se však začíná situace přece jen měnit: událostí byly svého času Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, Želary Květy Legátové, U útulku 5 Edgara Dutky či Paměť mojí babičce Petry Hůlové. Samozřejmě lze diskutovat, nakolik mediální pozornost souvisí s kvalitou samotného díla, tedy o její (ne)přiměřenosti.

V loňském roce se značného mediálního ohlasu dočkal také román Věry Noskové (1947) Bereme, co je. Někteří jej přivítali jakožto velkou událost české prózy již po prvním vydání z počátku roku – knihu si totiž nejdříve autorka vydala vlastním nákladem s názvem Bereme co je. Pod opraveným titulem Bereme, co je pak román v druhé polovině roku vydalo jako svou první publikaci nakladatelství Abonent ND: „Pro nové vydání byl text redakčně upraven a zkrácen o pasáž, která tvoří součást chystaného pokračování příběhu, jež vyjde pod názvem Obsazeno.“ Dvě vydání během jediného roku – to už leckdo zbystří. Na obálce druhého vydání, jemuž podivně vévodí fotografie z filmu Rebelové, tak můžeme číst pochvalné úryvky z recenzí: „…kam se hrabe Viewegh…“ či „Čtenáři i recenzenti už léta naříkají – stále marně čekáme na román, který by nastavil zrcadlo naší nedávné minulosti. Nejen pro ně mám dobrou zprávu.“

Vypadá to tedy nadějně – další objev české prózy, kolem něhož se zvedne vlna zájmu. Po přečtení románu však nadšení vyprchá. Příběh vypráví o Pavle ze Strakonic, jež se narodila do manželství dívky z rodiny navrátivších se vídeňských Čechů a slovenského mladíka, jenž se právě v jihočeském městě vyučil a z nějž se vyklube „nenapravitelný děvkař“, který ženu i dceru brzy opustí.

Kapitoly o dospívání, ztrátě panenství, sporech s autoritativní matkou, touze studovat dějiny umění a závěrečné cestě do rodiště otce, který však již nežije, jsou však přetížené slovy a větami. Není snadné rozhodnout, zda je Pavlin příběh bohatý a nevšední či naopak obyčejný a typický. Rozhodně však nepřitahuje způsobem vyprávění rozteklého i kvůli různým odkazům k literárním dílům a všem zmínkám o tom, co hlavní hrdinka „měla zjistit až později“.

Žít si po svém

Daleko působivější je samotný tón vyprávění – klidný, skeptický, neustále se čehosi nedomáhající… Je totiž pochopitelné, že Pavla chce žít podle svého – a na rozdíl od mnoha ostatních k tomu asi potřebuje přece jen více odvahy, času a sebepoznání. Autorka by se však měla rozhodnout, zda chce psát vzpomínky, tedy vše, nač si ze svého života vzpomene či nač si vzpomenout chce, nebo román. Uvidíme, zda se v ohlášeném pokračování s názvem Obsazeno Věra Nosková posune umělecky výš.

Věra Nosková: Bereme, co je. Abonent ND, Praha 2005, 296 str.