Edgar Dutka – Slečno, ras přichází

06.11.2004 – Markéta Kořená (LN)

Knihy lze dělit na mnoho způsobů, z nichž ten nejošemetnější, ale nejpřirozenější je na dobré a špatné. Ale ani když nějakou knihu vyhlásíme za dobrou či za špatnou, nemáme vyhráno. Všichni čekají, že to nějak vysvětlíme, že poskytneme dobře strukturovanou argumentaci svého soudu. A kdo by chtěl být za troubu, co to neumí. Nikdo. Takže si teď v klidu rozebereme, proč se nám zdá nová kniha Edgara Dutky dobrá… Anebo ne. Radši tu jen vychrlíme, proč se nám líbí.

Román Slečno, ras přichází má spoustu odpudivých vlastností: vypravěčem je pes, respektive fena, která nota bene medituje o smrti a smyslu života. Hlavní hrdinové jsou členové české komunity emigrantů v Austrálii. V příběhu je skryto ekologické varování. Hodně prostoru je věnováno mezilidským vztahům. Text je psán jakoby jedním dechem – nejenže není členěn do kapitol, ale i odstavců je málo. Tohle všechno se vyjeví už při letmém ohledání knihy. Ve své knižní prvotině U útulku 5 (Prostor, 2003) navíc autor ukázal, že mu činí jisté obtíže dovést dílo k tvarové vytříbenosti, jakou by si autobiografická próza zpracovávající tak ojedinělou a silnou zkušenost zasloužila. Takže žádné velké těšení.
Jakou mocí se podaří Dutkovi po pár stránkách vyhnat takhle zle předpojatému čtenáři všechny čerty z hlavy, je záhada… Snad že to z ní fičí láskou a upřímností, snad že její autor na rozdíl od většiny svých literárních souputníků nemarní náš čas úvahami, proč píše a jak píše a co to s ním dělá, ani rozklady o tom, kde se s kým vyspal a jak mu funguje vyměšování… A že se zkusil vžít do feny ovčáka a jejíma očima vyprávět osudy lidí, které stojí za vyprávění? Proč ne, nakonec to působí věrohodněji, než když se třeba Milan Kundera „vtěluje“ do ženy.

Sen o matce

Dutkův román je v rámci současné české prózy výjimečný i tím, že autor měl důvod ho napsat, tedy skutečný, umělecky věrohodný důvod. Je to sen o matce, o té nejbližší bytosti, kterou v životě máme, byť ji třeba život – jako v Dutkově osobním případě – odvede od nás tak daleko, že ji nestačíme poznat. V osudu Nely, ženy, k níž se sbíhají a od níž vystřelují osudy všech ostatních hrdinů knihy, se obrážejí skutečné životní peripetie autorovy matky:
Byla jako vítr. Oni seděli, ona vála… Milovala americké herečky s vyzývavě namalovanými rty a vytrhaným obočím a milovala i pocit, že se lidé na ulici za ní otáčejí. Ale to ji přešlo, když ji oddělili od syna, který zrovna začal chodit do školy, a odsoudili ji na šest let do vězení za protistátní činnost. Všichni jí měli za zlé, že měla především myslet na své dítě a neplést se do politiky. Bránila se, že tolik zoufalých lidí chtělo ze země pryč, na svobodu, a někdo jim přece musel pomoct. Nakonec i ona sama tu pomoc potřebovala. Utekla vpodvečer svých narozenin z ženské věznice a přešla v místech, kde sama pomáhala lidem přecházet. Opět jí všichni měli za zlé, že utekla bez syna. Hájila se, že ve vězeňském mundúru, měsíc zahrabaná ve stohu slámy ve stodole, si těžko můžete objednat taxíka, aby vám přivezli dítě, že utíkáte přes hranice, tím hůř, že taxi-služba byla tenkrát zrovna zrušena coby nepotřebná buržoazní živnost. Dělníci přece chodí do práce pěšky a nevadí jim to.
Nejen Nela, ale i všechny další figury románu žijí jen ve vyprávění umírající feny Bojany: její obdiv jim dává podobu a gesta, její láska třídí, co bude řečeno a co zamlčeno o každém členovi té podivné skupiny českých emigrantů, kteří se na svém útěku před komunisty zastavili až na druhém konci zeměkoule. Heather od vedle se vždycky v pátek ptala, co jsme oslavovali tentokrát, a Krásný Serge jí řekl, že zase promarněné životy… Do jaké míry však tihle lidé své životy promarnili, je otázka, která dotírá na každé stránce knihy. A je vlastně naléhavější než ty vyřčené a všemi (včetně Bojany) marně zodpovídané: Jestli si sami stanovíme hranice své svobody, či jsou nám ukládány zvnějšku, jestli život končí smrtí, jestli si lidská duše v božím plánu stojí o tolik líp než ta psí…
Učinit vypravěčem románu psa je skutečně riskantní rozhodnutí – zavání to nekalým „uměleckým“ experimentem. Nebylo by těžké najít v Dutkově knize pár míst, kde se mu ta originální autostylizace trochu vymkla z ruky. Ale ve finále to vypadá, že tahle volba nebyla flanc, že v sobě nese obrovský potenciál úžasu, životodárné síly, která pohání autorovu imaginaci a vykřesává z jeho životní zkušenosti jedinečné obrazy krajiny obydlené lidmi, zvířaty a smrtí. Právě z tohoto úžasu se zrodilo několik životných postav, které zde, ač každá z nich nese osud na samostatný román, vlastně existují jen v pospolitosti, tedy v těch nejčistších a nejkrásnějších projevech své bytosti. Tak je aspoň vnímá stará ovčácká fena, předurčená svým původem k životu ve smečce. A i když tenhle způsob života není žádná idyla, má jednu neoddiskutovatelnou kvalitu, která se v dnešním chaotickém čase vytrácí: vědomí odpovědnosti a řádu.
Jak cenné a zároveň křehké jsou to hodnoty, se ukazuje při konfrontaci Nelina světa s obrazem jejího syna Péti, kterému se nakonec podaří utéct do svobodné Austrálie za matkou. Jeho pobyt ve vulgární, duchovně i morálně zvrhlé atmosféře totalitního Československa byl příliš dlouhý, než aby ho navždy nepoznamenal. Péťa mluví sprostě, i když mluví o kytičkách v parku (jak jsou ty zasrané kytky krásné!), ale když je rozespalý, zapomíná i na ty dva nedodělané semestry Masarykovy univerzity a mluví s každým jak dlaždič. Do jisté míry jeho postava připomíná faulknerovské poslední výhonky velkých jižanských rodin, které svými jedy postupně otráví a zničí všechno, co generace předků tak pracně budovaly.

Umřít jako pes

Postavy Dutkova románu jsou tak přesvědčivé snad i proto, že všechny stojí tváří v tvář smrti. V psí perspektivě ji přináší ras, maniak smrti, nechutná a sprostá bytost páchnoucí česnekem, které nic není svaté: Chová se jako každý maniak, který se chystá ukojit svůj chtíč, dokáže dlouhé hodiny tiše a nehnutě čekat na vyhlédnutou oběť a na ten pro něho pravý okamžik… Bojana se musí mít na pozoru, protože umírající Nele slíbila, že se postará o jejího manžela Joea. Ten je po mrtvici ochrnutý, neschopný slova a pohybu, vydán na Péťovu nemilost. Přes všechnu mizérii ale nakonec umírá důstojně, v kruhu svých přátel, jimž se podaří navzdory Nelině nepřítomnosti na chvíli oživit atmosféru starých časů, kdy bylo jim, ztroskotancům ztraceným v australské buši, spolu tak dobře. Tím ovšem román nekončí, teď je řada na Bojaně, teď musí umřít ona (Slečno, ras přichází, volají cikády) a jenom na ní záleží, jaká ta její smrt nakonec bude: zda zemře rukou rasa jako „zvíře“, nebo důstojně, jako svobodná bytost, v buši: Ale já jsem ještě se svým příběhem neskončila! Ještě mi chybí jedna kapitola, a zrovna ta nejpravdivější, ta, kterou jsem prožila já sama!
Pro Bojanu byla svobodomyslná, nezávislá a živelná Nela vzor (prostě románová hrdinka), a tak se ji snaží alespoň na konci svého života napodobit. Vždycky jsem chtěla být jako ona, ale doopravdy jsem se o to pokusila jen jedinkrát v životě a pokorně jsem se vrátila se schlíplýma ušima a s ohonem mezi nohama. Ještě dnes si to vyčítám. Možná právě proto na to celé dny myslím, prožívám to znovu po kouskách a hledám v paměti, co ještě stojí za vzpomínku. Ale Nela byla člověk a ona je pes – Nela měla spousty milenců a ona vlastně jen jednoho, Nela dokázala opustit svůj domov a vytvořit sobě i svým přátelům nový v úplně cizí zemi, zatímco Bojana se po milostné eskapádě s divokým dingem Alfem pokorně vrací domů, s pocitem, že vyměnila svou svobodu za kus žvance. Nakonec se jí však podaří odejít do buše a zemřít na místě, kde poprvé spatřila svou lásku. Ras ji nedostal. Protože ras není smrt, ale strach, který neustále číhá, aby živé bytosti připravil o to nejcennější: jaká úleva pro psa v poznání, že to není život, ale svoboda. Není se co divit, že tuhle pravdu Bojana zapomněla, vždyť skoro celý život žila s lidmi. Kdyby však na svou psí svobodu na chvíli zapomenout nedokázala, nikdy by o těch lidech neuměla tak krásně vyprávět. Protože svobodě nejde po krku jen ras, ale taky láska. A před ní – kam utéct?

Česká próza a Tichý oceán

Zdá se, že Tichý oceán má na českou prózu blahodárné účinky. Při čtení Dutkova románu totiž nelze nevzpomenout nedávno vydané „tahitské“ knihy Vladimíra Binara Emigrantský snář. Tihle dva autoři (oba narození 1941!) nemají podobný styl, jejich způsob psaní vyrůstá z odlišných tradic, ale jejich životní zkušenost z de facto vynuceného pobytu v „ráji“ je příbuzná a paradoxně jim umožňuje vydat umělecky mnohem přesvědčivější svědectví o domově, než jakých se nám dostává z „centra dění“. Dutka i Binar ve svých knihách hledají smrt, a přitom pořád potkávají život. A protože se mu nedokážou ubránit (snad že se na druhém konci světa valí jako oceán), píšou o něm. A to má smysl, a z toho jsou pak snad ty dobré knihy. Kdo ví…

Edgar Dutka: Slečno, ras přichází.Vydalo nakladatelství Prostor, Praha 2004. 240 stran.