Arto Salminen – Teorie sraček

8.1.2007 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Než k nám doputoval překlad první prózy Arta Salminena (1959–2005), jeho dílo již bylo uzavřeno. Finský prozaik zemřel na náhlou zástavu srdce. V rozpětí let 1995–2005 autor, který vystřídal mnoho zaměstnání a živil se mimo jiné jako taxíkář či sportovní novinář, vydal šest próz. Teorie sraček byla jako třetí v pořadí publikována v roce 2001 a nakladatelství Havran jejím překladem tedy nyní v edici Kamikaze představuje dalšího finského prozaika.

Vypravěčem novely je novinář Antti Suurnäkki. Pracuje v bulvárním deníku, žije s přítelkyní Heidi a má také milenku Jasmine. Salminen vstupuje do příběhu in medias res, ve stylu vytýčeném názvem: „Každý jak umí – Jasmine si při souloži prdla. Lůžko sice vrzalo, takže jsem ten pšoukanec neslyšel, ale pyjem mi projelo slabé zachvění, jako by se někde ve vzdálených nížinách otřásla zem.“ Suurnäkki je typickým moderním hrdinou – zmatený sympaťák, který všechno valí před sebou a nikdy příliš netuší, kde se ocitne za pět minut a co tam bude provádět. A tak ráno debatuje s Heidi o tom, zda vyměnit byt za domek, o hodinu později je na poradě terčem posměchu za nudné návrhy na články a následně se schází se zoufalým, neúspěšným automobilovým závodníkem, který se mu snaží dokázat, že je mediálně atraktivní, přestože už ztratil i posledního sponzora: „Že prej nechtěj podporovat řidiče, kterej ujede sto metrů po dráze, sto metrů po trávě a dvě stě metrů se vrací po svejch do depa.“ Hlídací psi demokracie Večer zas sumíruje článek, zatímco v šéfredaktorově kanceláři si chlapi z noční směny užívají s estonskou prostitutkou: „,Tak jaký to bylo?‘ zeptal se jí Hasse. ,Mám pocit, jako by mě ošukala smečka psů,‘ řekla. ,To se vůbec nedivím,‘ řekl Hasse. ,My jsme přece hlídací psi demokracie.‘“

Novela má však také svou sociální vrstvu, která není v dílech současných finských prozaiků a filmařů neobvyklá (kupř. Kaurismäkiho snímek Mraky odtáhly či Hotakainenův román Na domácí frontě). Suurnäkki se dostane do spárů party podivných kumpánů, kteří nevynikají galantním vystupováním, zato mají skříně plné samopalů a dalších zbraní a osnují povstání.

Sociální roztržku si uvědomuje i sám vypravěč: „Střední vrstvy už tady nejsou v bezpečí. Vlastnická třída vlastní všecko kromě dělnický třídy. Tu už vlastnit nechce, protože nemá žádnou cenu. Vlastníci ji odložili jako zrezivělou lopatu nebo prošoupaný pracovní rukavice. Střední vrstvy ale pořád vlastní, a ty nevlastní nic než svůj strach.“

Arto Salminen sepsal čtivou novelu s mnoha vtipnými dialogy, nicméně o nijak zásadní dílo se rozhodně nejedná. Autor sice pracoval jako novinář, ovšem popis redakční praxe se velmi blíží té nejnaivnější představě člověka, který nikdy v redakci deníku nepobyl ani den.

Musíme dělat horší noviny Poněkud únavně také vyznívá neustálá Suurnäkkiho nesmířenost se stylem práce bulvárního novináře, třeba když šéfredaktor oznámí, že náklad jejich večerníku nezadržitelně klesá: „,Musíme začít dělat lepší noviny,‘ řekl jsem. ,Ale hovno! My začnem dělat horší noviny. Články musej bejt lepší v tom smyslu, že budou očividně horší. Odedneška zakazuju jakoukoliv ironii a stylistický kreace. Pište jenom v holejch větách a o věcech jasnejch jak facka. Lidi čtou noviny unavený, v tramvaji cestou z práce. Nejsou schopný se soustředit na vaše chytrý řečičky.‘“

Minimálně kvůli vzdušnosti stylu a několika myšlenkám ovšem stojí za to Salminenovu prózu přečíst. V závěru novely lze navíc zvědět definici oné v titulu avizované teorie sraček.

Arto Salminen: Teorie sraček. Přeložil Vladimír Piskoř Havran, Praha 2006, 124 stran.