Jiří Kratochvil – Herec

23.06.2006 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Nový román Jiřího Kratochvila se vyslovuje k tuzemské přítomnosti tvrdě, nikoliv však zavile nebo zmateně

Vědomým završením původně nevědomé cesty je podle Jiřího Kratochvila (1940) jeho nejnovější kniha, román Herec. Bůhvíproč bez jediné informační řádky na přebalu, z něhož navíc není ihned patrné, že ono nekvalitně, bez kresby ve stínech vyfotografované soukolí je částí hodinového strojku, vydalo tuto autorovu nejobjemnější polistopadovou prózu brněnské Druhé město. V tiráži mezi jiným stojí – stejně jako v titulech předešlých (Irena Dousková: Oněgin byl Rusák, Michal Viewegh: Báječný rok) – internetová adresa nové firmy (www.martinreiner.cz), jenže ta je stále nefunkční. Tady něco nehraje!

Složitý a jemný strojek

V čem spočívá zmíněná neuvědomělost, a v čem naopak vědomá volba? Předešlé tři prózy – Truchlivý Bůh, Lehni, bestie! a Lady Carneval (2000-2004) – vznikly dle spisovatelova tvrzení „spontánně, teprve při jejich psaní jsem si uvědomil jejich společné téma, kdežto román Herec vznikl z rozhodnutí uzavřít své téma, napsat román, jehož hlavní hrdina nebude mít vlastní identitu, nýbrž schopnost přejímat identitu kohokoliv a nakonec i čehokoliv. Tady je taky jasně vidět rozdíl mezi novelou a románem v mém pojetí. Když píšu novelu, tedy příběh, kašlu na téma, v té chvíli mě zajímá, co se děje s mým hrdinou a jak to s ním dopadne. Kdežto když píšu román, tak znám předem téma a tomu podřizuju příběhy v románě. Ono to vždycky přesně takhle nefunguje, ale rozhodně to platí pro ty mé tři novely a pro román Herec.“ (MF DNES, Umění & kritika – Brněnská scéna, 16. června 2006.)

Tedy román daleko spíše jako struktura než kvapně běžící příběh, román jako soustava zrcadel nebo -abychom se vyjádřili v intencích knihy Herec, v níž hodinářství a hodinky hrají významnou roli – jako složitý a jemný strojek, v němž každičká součástka má nezastupitelnou funkci. Kratochvilem jmenovaná novelistická trilogie – ale přiřaďme k ní i Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století (1999) – umělecky znamenala víceméně stagnaci, variování dosaženého. Hercem tudíž Kratochvil nejenže chtěl završit vytrvalé obcování s tématem „proměny či změny či ztráty identity“, nýbrž -byť to v citovaném interview pochopitelně nepřiznává – pokusit se v sobě vydobýt novou kvalitu, dopracovat se, po dlouhé době, k románové syntéze. Zda uspěl, na to nelze jednoznačně a jednoduše odpovědět, jak se budeme snažit ukázat.

Nahlodané duše

Kde se vzal, tu se vzal Mikuláš, s později získaným příjmením Mazel. Jednoho dne koncem čtyřicátých let se na balkoně bytu znamenitého brněnského hodináře Kryštofa Mazla, v té době již vyvlastněného komunisty, zjevilo bezprizorné robě. Hodinář s manželkou se onoho dítěte ujali. Nalezence vychovávali spořádaně, ovšem v citovém chladu. Mikuláš, jak s velkou lítostí zjistil nevlastní otec, nebyl obdařen hodinářským talentem: znalosti sice nabyl, manuální zručnost mu však zůstala chabá. Mikuláš měl naprosto odlišnou, zato neskutečně dokonalou dispozici: od raného dětství napodoboval druhé lidi tak, že dokázal být od nich k nerozeznání. Zatímco jako herec se nikdy neprosadil, jako „ztotožňovatel“, přejímatel a narušovatel identit byl mimořádný. Po listopadu ’89 se před ním rozevřela svůdná zahrada hojnosti – s královsky placenými možnostmi brát na sebe různé identity v osudech rychlokvašených zazobanců.

Kratochvil románovou stavbu složil z pro sebe typických, dávno již prověřených surovin: z fantazijních i fantazmagorických motivů, z převážně brněnské, velice realistické lokace, ze hry s vypravěčem, z kombinace vysokého a „nízkého“ stylu, z ironie, z mixu neslitovnosti, soucitu a pochopení. Jde o typicky kratochvilovský svět i v tom, že hlavní hrdina s autobiografickými rysy hledá otce, je vržen do morálních dilemat, jež mu předestřely dějiny, cítí se být věčným outsiderem – člověkem do společnosti nezařazeným i nezařaditelným. Jiří Kratochvil je starý pes, jenž se novým kouskům už nenaučí, a žádat po něm zásadní inovaci by byl kardinální omyl. Musí se po něm chtít pouze a jen to, aby nepublikoval pro publikování, aby nedevalvoval mety vytyčené svým vlastním dílem. V tomhle s Hercem obstál; seskočil jím z umělecky šikmé plochy, s níž riskantně koketoval zejména v novele Lady Carneval.

Jistě nikoliv náhodou Kratochvil nedávno s pochopením recenzoval v Lidových novinách překlad tří povídkových souborů Vladimira Nabokova a jistě nikoliv náhodou citace z tohoto unikavého, mnohotvářného autora tvoří jedno ze dvou mott Herce. Na mnoha místech románu je vyprávění vedeno s bravurou právě přímo nabokovovskou, která ovládá recepty k uhranutí publika, cizeluje detaily, aniž se tyto schopnosti a dovednosti stávají samy sobě cílem. Jde o řemeslo ve službě sdělení: zde jednoho velkého obrazu-úvahy o originále a kopii, o pravé a nepravé identitě, o povaze ani ne tak veškerého soudobého západního světa, i když to také, nýbrž především o charakteru současné české společnosti. „Víš, Juro, řekl mi v roce 1970 režisér Peter Scherhaufer, divadlo se nedá dělat do šuplíku. Přesto však: ti herci, kteří hajlovali za heydrichiády, i ti, kteří ,hajlovali‘ za normalizace, zle ublížili nejen své duši, ale neprospěli tak ani vědomí identity národa, s kterou jsou chtě nechtě někdy (hloupě) v myslích ztotožňováni. Ale copak jedinou správnou cestou bylo jít na popraviště anebo se vzdát svého povolání, jež pro některé z nich znamenalo možná víc než jejich život?“ uvažuje vypravěč ostře i tázavě (nikoliv však s relativizujícím ústupem) v závěrečných partiích Herce. Duše Čechů, kteří to „uhráli“ s dějinami, tvrdí o něco dále, jsou navždy nahlodány; „určitá část našich životů, ta navenek obrácená, už nebyla skutečná, ale jen hraná“. Chování Čechů vypravěči připomínalo Tourettův syndrom „pantomické psychózy“, chorobně se střídajících totožností v jednom člověku; tuto chorobu v knize Muž, který si spletl manželku s kloboukem zmiňuje americký neurolog Liver Sachs.

Již bez Herce můžeme uvažovat dál: nebyl zdejší energický příklon ke kapitalismu a k pravici na začátku devadesátých let jen dalším předstíráním? Nešlo v principu o pokračování normalizační hry pouze jinými prostředky?

Kolik nám toho dal?

Nejvyšší nároky na Jiřího Kratochvila klade on sám. V jejich světle ta zrcadlová síň románového Herce nefunguje úplně dokonale a bylo by na samostatný rozbor, proč tomu tak je. Zde tudíž předložme opravdu pouhé náznaky.
Kratochvilova hra s vypravěčem je někdy do sebe zahleděná: jednak když prodlévá v řečnění o tom, zda to, co je zrovna vyprávěno, se stalo doopravdy, a kdo co komu vlastně říká, a jednak někdy jen efektně navrší synonyma i celé věty, plody bravurní až obžérské psavosti. Především ovšem není završen zmnožující účinek herectví, respektive předstírání. Během románu se dostáváme až do povzneseného, ba hypnotibilního rozpoložení, poněvadž Kratochvilovi se podařilo stvořit stránky, v nichž popis herectví je současně i evokací spisovatelského navlékání identit a zároveň odkazuje k převlékání rolí, jehož se prakticky každý z nás dopouští dnes a denně doma, v práci, na veřejnosti. Tyto posvěcené tvůrčí okamžiky nevídaného nebo, chcete-li, nabokovovského zmnohovýznamňování však v románu Herec neústí do sklenujícího finále, nýbrž zůstanou osamoceny coby jednotlivosti a příslib.

Ale nechceme toho až příliš? Nežádáme nemožné? Neposkytl nám i takhle Jiří Kratochvil svým novým románem dost?

Jiří Kratochvil: Herec. Nakladatelství Druhé město, Brno 2006, 312 stran, doporučená cena 249 korun.