Kate Atkinsonová – V zákulisí muzea

ONDŘEJ HORÁK – 5.12.2006 (LN)

Vyšel překlad románu britské prozaičky Kate Atkinsonové, za nějž získala v roce 1995 Whitbreadovu cenu.

Laurence Sterne (17131768) pobýval v Yorku a jeho román Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho začíná scénou početí vypravěče, v níž sehrají podstatnou roli hodiny. Kate Atkinsonová (1951) se narodila v Yorku a její román V zákulisí muzea začíná scénou početí vypravěčky. Hodiny právě odbíjejí půlnoc…

Takže zase další současné dílko, které se snaží získat na důležitosti přimazlováním se k nestárnoucí klasice? A ta autorka, není to další z ženských, které jsou tak nudné, že s nimi nikdo už ani na kafe nechce zajít, a tak pořád sedí doma, až je napadne, že by mohly začít psát, a na těch svých nudných románech pak hrozně lpí?

Ne, to není případ britské autorky Kate Atkinsonové, nyní žijící v Edinburghu. Její román získal v roce 1995 nejen Whitbreadovu cenu za nejlepší debut, ale rovněž se stal v rámci této ceny Knihou roku, když předčil vítěze kategorie nejlepší román – Maurův poslední vzdech Salmana Rushdieho.

Život ženy je těžký

Román z pohledu nejmladší dcery Ruby popisuje život jedné yorské rodiny. U každé kapitoly s výjimkou té poslední nechybí vždy také poznámka pod čarou, v níž se vypravěčka vrací až k životnímu osudu své prababičky. Próza je však postavena dostatečně přerývaně -tak, že ve chvíli, kdy nám Ruby začne vyprávět podrobnosti ze života některého ze svých příbuzných, už nás má připravené. Už o něm chceme vědět víc, než se nám dosud dostalo. A navíc Ruby má pusu docela slušně proříznutou.

A tak můžeme vidět, že každý důsledek má skutečně svou příčinu. Nejprve se dozvíme, jak se chovala Rubyina babička ke své dceři Bunty: „Nell ji moc často nepochválila, neměla ráda, když lidi ze sebe dělali něco víc. Její názor byl, zhruba řečeno, že všechno bude spíš horší než lepší.“

Pak se ani nelze příliš divit, že v tom Bunty plave. Vdá se za sukničkáře George, navíc spolu mají tři dcery, a tak jí už nezbývá než hrát tu tragigrotesku dál: „Sčísne si vlasy z čela typickým trpitelským gestem, které má geneticky zakódované po předcích. Život ženy je těžký a byla by odsouzená k věčnému zatracení, kdyby ji někdo připravil o její osud světice.“ Bunty se tedy jeví jako husa, která neví, co si se sebou počít, což jí ovšem nebrání, aby se vdala a třikrát porodila. Ale po přečtení poznámky pod čarou o tom, jak malá Bunty nestihla vlak na nedělní výlet, už je těžké takový příkrý soud zopakovat. Ruby se ovšem nedá ničím zaskočit: „Jestli si všímáte, teta Babs má stejné způsoby komunikace jako Bunty, nikdy neřekne nic naplno. Kdyby Němci používali Bunty a Babs místo šifrovacího stroje Enigma, pravděpodobně by válku vyhráli.“

Kapitoly se rozbíhají do obou směrů – do minulosti i do „budoucnosti“. Obě světové války se tak z pohledu Rubyiných ženských příbuzných zdají být především způsobem, jak lze ztratit snoubence. Zato Rubyina sestra Gillian umírá při banální autonehodě.

Gillian už nevyroste

Rodina právě na Štědrý den vyšla z divadla a matka napomíná: „Kdy už z toho konečně vyrosteš, Gillian?“ Všetečná Ruby si nemůže nechat ujít komentář této situace: „Je mi líto za Bunty, že její poslední slova k Gillian byla zrovna tahle. Nejenže je to úplně zbytečná výtka, protože Gillian už nikdy,nevyroste‘ – ale není to zrovna to nejhezčí, co jí mohla naposled říct.“

Ale ani Ruby svému osudu v závěru románu neunikne… Jak si ale život nezpackat, když všechno bude spíš horší než lepší?

Debutový román Kate Atkinsonové je velmi humorný, nemilosrdný a pravdivý. Chtělo by se říci, že takové střízlivé nahlédnutí na život žen čtyř generací se mohlo zdařit pouze autorce. Jenže v politicky korektní době je to vlastně trochu jinak: kdyby byl autorem muž, byl by román jistě vnímán jako tendenční, možná až machistický.

Kate Atkinsonová: V zákulisí muzea. Přeložila Dana Vlčková Argo, Praha 2006, 308 stran