Zadie Smithová – O kráse

ONDŘEJ HORÁK – 16.11.2006 (LN)

Třetí román britské autorky Zadie Smithové vyšel v českém překladu

Zadie Smithová? To je ta spisovatelka, co dostala vysokou zálohu na svůj první román, který pochválil sám Rushdie? Ta, co vloni vydala svůj třetí román O kráse, jenž je inspirován románem E. M. Forstera Rodinné sídlo (Howards End)? A taky v něm autorka čerpá ze svého pobytu na Harvardově univerzitě, neboť se odehrává povětšinou v Americe? Ano, to je ona a ten její román.

Můžeme začít třeba právě vloni publikovaným románem, neboť jeho český překlad právě vyšel. Po úspěchu Bílých zubů (2000) a rezervovaněji přijaté druhotině Sběratel autogramů (2002) se Zadie Smithová vrátila k širšímu vyprávění. O kráse předkládá příběh rodin dvou univerzitních profesorů.

Brit Howard Belsey žije se svou rodinou v americkém Wellingtonu, kde se „v lednu tu a tam vyskytnou úterky, kdy se čas vleče a vůbec se neobjeví světlo a vzduch je plný vody a nikdo doopravdy nemá nikoho rád“. Rivalem tohoto liberála je konzervativní Monty Kipps, působící v Británii. Nejde však pouze o jejich spor akademický, osudy rodin se propojují i jinak. Howardův syn Jerome nějaký čas v Británii pobývá právě u Kippsových a zamiluje se do Montyho dcery Victorie, později se zas Kipps stane hostujícím profesorem na wellingtonské univerzitě…

Jaký máš přízvuk?

Románové vyprávění plyne velmi pozvolna a v porovnání s většinou současné literární produkce tak O kráse vyznívá poněkud „zaprášeně“. Nebýt Howardova syna Leviho, který je pravověrným fanouškem rapu, a úvodu, v němž čteme e-maily nejstaršího Howardova syna Jeroma z Británie, mohl by leckdo propadnout pocitu, že se jedná o knihu sto let starou.

„Začít můžeme třeba Jeromovými e-maily otci…“ parafrázuje Zadie Smithová první větu již zmíněného románu Rodinné sídlo: „Začít můžeme třeba Heleninými dopisy sestře.“ Z Forsterova románu si autorka dále vypůjčila třeba motiv zatajeného dědictví a také důraz na soudržnost rodiny, která rovněž působí notně starosvětsky. Co to tady na nás autorka zkouší? Vždyť rozvleklou prózu, v níž se mísí archaický střet dvou rodin a univerzitní román, má dnes čas přečíst snad jen důchodce či někdo, komu se přihodila komplikovaná zlomenina, a je tak upoután na lůžko.

Koho mají bavit pseudospory univerzitních potemníků? Proč číst neustálé zmínky o tom, kdo má jaký přízvuk – co na tom, že Levi „nechal svůj přízvuk sklouznout o několik společenských příček níž, blíž k tomu LaShondinu“? A kde končí problém s odlišností barvy pleti a začíná její zištné zvýznamňování? Američané rozsévají demokracii za hranicemi, ale kovářovic kobyla tedy chodí bosa?

Co to máš v kapse, Howarde?

Autorka si pomůže ještě dalšími zápletkami. Howardova manželka objeví v kapse jeho saka prezervativ. Paradoxem je nejen to, že prezervativ se ukázal při nevěře nadbytečný, ale i to, že při další nevěře úzkostlivost vystřídá lhostejnost. Když mu dotyčná po „činu“ oznámí, že se nemusí bát, neboť bere prášky, uvědomí si, že ho „vůbec nenapadlo, aby se zeptal“.

Zadie Smithová vypráví většinou bez vzruchů, ale přesto poutavě. Někdy umí ovšem nečekaně „udeřit“: když Howard po letech opět navštíví v Londýně otce, otupěle „přirostlého“ k televizní obrazovce, bývalý řezník na svého syna jakoby mezi řečí vybafne: „Není ti nic, Howarde? Od chvíle, co jsi přišel, máš ksicht jako zpráskanou prdel. Doma všechno v pořádku?“

S nárůstem přečtených stránek se pak taktéž čím dál jasněji ukazuje, že způsob vyprávění není z nouze ctností ani náhodnou volbou, nýbrž že společně s podávaným příběhem představuje pro britskou prozaičku cosi skutečně podstatného. A tato neokázalá intenzita se začne pozvolna přenášet i na čtenáře.

Zadie Smithová: O kráse. Přeložila Petra Diestlerová BB art, Praha 2006, 446 stran