Imre Kertész – Člověk bez osudu

29.03.2003 – EVŽEN GÁL (LN)

Devadesátá léta 20. století budou jednou v Maďarsku charakterizována jako léta úspěchů, kdy se maďarské literatuře dostalo (podle mnohých: konečně!) zasloužené pozornosti i v širším evropském měřítku.

Je to období, ve kterém jména současných autorů – Péter Esterházy, György Konrád, Péter Nádas aj. přestala už evropskému sluchu znít ˝cize˝ a kdy slaví svůj comeback a mimořádný úspěch i maďarský emigrant Sándor Márai, jeden z nejlepších spisovatelů už v době meziválečného Maďarska. Završením úspěchů je pak bezpochyby loňská Nobelova cena za literaturu pro román Imreho Kertésze Člověk bez osudu.

Literární ceny – Kertészův pozdní sběr

Jméno Imreho Kertésze (1929) bylo dlouho tak trochu ˝zapomenuté˝, a to i v samotném Maďarsku. Jeho prvotinu, román Člověk bez osudu (1975), za který především Nobelovu cenu dostal, maďarská literární kritika sice nepřešla mlčením, jak se někdy mylně uvádí, ale adekvátního kritického zhodnocení se Kertészovi dostalo teprve až v roce 1983 zásluhou spisovatele a dramatika Györgye Spiróa. Teprve s 80. lety tedy přichází větší domácí ohlas, vyjádřený i několika literárními cenami, a to Kertészovi umožnilo věnovat se místo dřívější novinářské, ba občas i manuální práce výhradně psaní a překládání (přeložil díla mj. Canettiho, Freuda, Nietzscheho, J. Rotha, L. Wittgensteina aj.). Ačkoli jeho další román Fiasko byl ještě poznamenán rozpaky, 90. léta, autorovo mimořádně plodné období, jsou už lemována řadou významných domácích i zahraničních ocenění. Postupně vycházejí romány, resp. eseje Kaddiš za nenarozené dítě (česky 1998), Anglická vlajka (1991), Galejníkův deník (1992), Holocaust jako kultura. Tři přednášky (1993), Protokol (1993, v jednom svazku s textem P. Esterházyho: Život a literatura), Někdo jiný: kronika proměny (1997) aj. Koncem 90. let pak prestižní německé nakladatelství Rowohlt vydává Kertészovy sebrané spisy. Připusťme – jak jinak – že totalitní společnost, v jaké Kertészův román Člověk bez osudu vznikl, poskytuje a priori menší oficiální prostor pro odpovídající percepci literatury než společnost svobodná, obzvlášť v případě, kdy dílo obnažuje přímo samu podstatu totality. Kertészovo svědectví o světě koncentračních táborů vyprávěné očima patnáctiletého chlapce totiž není namířeno jen proti nacistické totalitě, třebaže v ní se příběh odehrává, ale principiálně proti totalitě jakékoli. Politická realita však nebyla jediným kontextem, který bránil přijetí Kertészova románu, těch bylo a je mnohem více. V první řadě je třeba zmínit se o významném procesu v poválečné maďarské literatuře, jímž je postupný přesun těžiště od poezie k prozaickým žánrům. Období politického tání po Stalinově smrti pak přineslo nejen kritičtější pohled na současnost, ale i hlubší ponor do globálního dlouhodobějšího dění v celém 20. století. Navíc – také pod vlivem překladů současných evropských děl – se zvolna začíná prosazovat i nové chápání literatury samé: jako tvůrčí prvek se uplatňuje sebereflexe autora (vypravěče) a postupně se tím oslabuje i tradiční (nejen) maďarské chápání role spisovatele coby ˝barda národa˝. Prvním velkým maďarským románovým počinem tohoto typu byl román Gézy Ottlika Škola na hranici (česky 1974), jenž na pozadí meziválečných a poválečných let mapuje v uzavřeném světě vojenské školy zrod totality v lidských duších a jenž se stal odrazovým můstkem – také díky modernímu chápání problému komunikace – pro současnou maďarskou postmoderní literaturu. Tím ovšem neříkáme, že Kertésze lze jednoduše přiřadit k postmoderně. Nejen proto, že v jeho díle je až nápadná shoda mezi fakty literárními a biografickými (sám Kertész byl po 30. červnu 1944 ještě jako dítě odvlečen do Osvětimi), nýbrž i proto, že v Člověku bez osudu obvyklé formální příznaky postmoderny téměř úplně chybějí. Lze říci, že tu jde o ˝běžné svědectví˝ osvětimského vězně, které se respektem k časové posloupnosti nevymyká našemu běžnému vyprávění každodenních příběhů. Tedy až na jedinou věc: György Köves, hrdina románu, nevypráví svůj příběh jako vzpomínku, nýbrž v čase přítomném. Na začátku k nám promlouvá patnáctiletý kluk, který adekvátně svému věku naivně, s humorem, místy ironicky, ale vždy ˝s pochopením˝ interpretuje zlověstné události, odvlečení své i svého otce do lágru, na konci pak ˝tentýž˝, biologicky jen o rok starší, zato hloubkou prožitých zkušeností bezvěký hrdina popisuje okolnosti svého návratu. Tedy tak, jak příběh sám prožil, jak krůček po krůčku naplňoval svůj osud, který mu byl vyměřen někým a něčím jiným.

O štěstí v koncentračních táborech

Imre Kertész se vymyká tradičnímu maďarskému literárnímu kánonu i tematizací, lepší by ale bylo říci netematizací maďarství jako takového, které je jedním z leitmotivů maďarské literatury od dob Herderových. Žel, odpoutat se od etnického chápání národa se Maďarům ve 20. století příliš nedařilo: dopady obou světových válek prožívala maďarská společnost jako těžké trauma především v důsledku odtržení celé třetiny všech Maďarů od mateřského státu, a tak problém národa zůstává živý vlastně až dodnes. Kertész, resp. jeho hrdinové (a to nejen v díle Člověk bez osudu) jsou typičtí představitelé maďarských Židů, jejichž předci se již v průběhu 19. století plně asimilovali s většinovým národem a svou etnickou identitu tak nepovažují za zdroj konfliktu, natožpak příkoří. Ovšem jen do chvíle, než jim jejich mnohdy zapomenutý původ připomene zrůdná ideologie svými lágry. Se světem lágrů se maďarská literatura vypořádávala zprvu především v dílech básníků (Miklós Radnóti, János Pilinszky). Především Pilinszky vyvodil ˝ze skandálu˝ století (to, co se stalo je skandál, že se to stát mohlo, a je svaté, že se to stalo) závěry podobné těm Kertészovým: Neexistuje žádná absurdita, kterou bychom nemohli prožít přirozeně, a na mé cestě, vím to už teď, na mě jako jakási nevyhnutelná léčka číhá: štěstí. Vždyť dokonce i tam, v blízkosti těch komínů, bylo v přestávkách mezi trýzněmi cosi, co se podobalo štěstí. Všichni se mě ptají jen na utrpení, na ˝hrůzy˝: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět, až se mě zeptají příště. O štěstí v koncentračním táboře. Kertészův přístup k tématu lágrů se ale tímto vymyká i většině přístupů ˝nemaďarských˝, mimo jiné a především odmítáním optiky ˝pouhé oběti˝ holocaustu. Kertész nezpochybňuje roli kata a oběti v konkrétním případě, on zpochybňuje celou kulturu, celou civilizaci, v jejímž lůně role kata a oběti je, může být přítomna. V tomto slova smyslu je ˝svět lágru˝ pro Kertésze světem přirozeným, v němž se stává přímo modelově zřetelnou neudržitelností naší civilizace. Ze světové literatury je tomuto chápání, ale i způsobem zpracování Kertészovi nejblíže snad Primo Levi a také Alexandr Solženicyn. V českém prostředí na Imreho Kertésze upozornil v roce 1992 Petr Rákos (sám svědek Osvětimi) v recenzi ˝O románu, jehož začátkem je amen˝ otištěné na stránkách Literárních novin. Představil zde Kertésze jako prvního spisovatele, který jej svým románem Člověk bez osudu přesvědčil, že vůbec je možné působivě a přesvědčivě podat svědectví o Osvětimi. Český překlad klíčových dvou Kertészových románů pak nenechal na sebe dlouho čekat: oba byly přeloženy již roku 1998, a Kaddiš za nenarozené dítě byl také skutečně vydán. Člověk bez osudu měl cestu ke čtenáři poněkud klikatější, a péčí nakladatelství Academia se proto dostává na pulty knihkupectví až nyní. Další informace o autorovi se pak objevily v mnoha českých médiích právě v souvislosti s udělením Nobelovy ceny. Prostor mu věnoval také tehdy ještě čerstvý kritický klub ČT Síto. Nebyl to pořad dobře připravený: pouze jediný z diskutujících účastníků (počítaje v to moderátora) dílo Imreho Kertésze znal z vlastní četby a mohl se tak k němu kompetentně vyjádřit (Jiří Pelán). Je jisté, že Kertészův podivný nihilismus (Pelánova slova) není nutné sdílet, je však nepochybné, že naše civilizace je znovu a znovu zachraňována skutky a díly, která hranice její mizérie obnažují. Že každým svým svobodným krokem se denně vymaňujeme z osudu připraveného nám někým a něčím jiným. Řečeno s Kertészem: Chtějí snad, aby všechna moje poctivost a všechny mé předchozí kroky veskrze pozbyly svůj smysl? Proč ten náhlý obrat, proč ten odpor, proč nechtějí uznat, že existuje-li osud, pak nemůže existovat svoboda; jestli však – pokračoval jsem, sám čím dál překvapenější a čím dál vzrušenější tím, co říkám – jestli však existuje svoboda, pak neexistuje osud, a pak tedy… zarazil jsem se, ale jen abych nabral dech – … pak tedy je svým osudem každý sám! – došlo mi znenadání v tomto jediném okamžiku tak jasně jako dosud ještě nikdy…

Imre Kertész: Člověk bez osudu. Přeložila Kateřina Pošová. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2003, 210 stran.