Hana Andronikova – Zvuk slunečních hodin

27.04.2002 – Kateřina Ondřejová (LN)

Literární obec má novou, na místní poměry výrazně medializovanou cenu, Magnesia Litera. Od minulé soboty jsou známi i její první laureáti. Za objev roku byla označena románová prvotina mladé rodačky ze Zlína, absolventky pražské anglistiky a bohemistiky Hany Andronikové.

˝Objevena˝ tak byla tato próza situovaná částečně do předválečného Zlína, částečně do Indie či amerického Colorada, která se nebojí pracovat s velkými city a patosem a neomezuje se na osobní zkušenost, ale zapojuje celý kaleidoskop historických a nejen českých reálií, vlastně podruhé. Předloni Zvuk slunečních hodin uspěl v literární soutěži Knižního klubu, který vítězný rukopis záhy vydal knižně. V doslovu knihy se anglista Miroslav Jindra o své někdejší studentce vyjadřuje v superlativech: ˝V naší literatuře se objevil nesporný, jednoznačně perspektivní talent.˝ Dodejme, že právem.

Generátor vzpomínek

Rámec románového děje tvoří setkání dvou českých krajanů v horském penzionu v americkém Coloradu. Dan Keppler tam přijíždí se svou rodinou oslavit Nový rok. Shodou náhod přichází na to, že majitelka penzionu, Anne Venierová, znala jeho matku. Toto zjištění spouští proud vzpomínek, které se na přeskáčku vynořují a postupně se skládají v obraz prvorepublikového Československa, válečných let a v osud celé Danovy rodiny. Příběhy, které vzpomínkami Anne a Daniela ožívají, nakonec žijí vlastním životem. Podle pravidel moderního vyprávění se zprvu jasný vypravěč (Anne nebo Dan) postupně zanořuje do textu, aby vládu nad vyprávěním převzal někdo jiný, kdo o událostech a postavách ví daleko víc, než by vůbec mohly vědět tyto vzpomínající osoby. Díky tomuto postupu se odkrývá minulost jednotlivých postav, které ji vlastně zpřítomňují samy – svými zápisky, vzpomínkami, dopisy. Tak se například součástí románu stávají i válečné zážitky Annina manžela, který je v době setkání Anne s Danem již mrtev. A díky vyprávění Anne, která s Danielovou matkou Ráchel zažila pobyt v Terezíně a později i deportaci do Osvětimi, se Daniel dozvídá o okolnostech matčiny smrti, které pro něj byly dosud zahaleny tajemstvím.

Láska mezi euforií a zkázou

Ústředním dramatickým momentem celé knihy je vztah Danových rodičů Ráchel a Tomáše – silná a vášnivá láska, která je provázena převážně závratí a euforií v období společného života v Indii, kde Tomáš Keppler, pracuje pro firmu Baťa. A která pak v čase války naopak znamená zkázu a ztrátu smyslu života pro Tomáše poté, co Ráchel zmizí z jeho života. Ráchelin otec, Ráchel, Dan i jeho vnuk milují mýty. Jejich vyprávění tvoří ostrůvky klidu, spočinutí, pospolitosti, přináší úlevu v utrpení. Jedním z hlavních protagonistů všech jejich příběhů je slunce – které se ostatně dostalo i do titulu knihy: v jedné epizodě Tomáš Keppler vyrobí sluneční hodiny, jejichž dominantu tvoří sluneční znamení jeho, Ráchelino a Danovo. Sluneční hodiny jsou symbolem lásky, rodiny, štěstí. Anne v závěru knihy o Ráchel a Tomášovi říká: Byl její sluneční orloj. A Ráchel byla slunce.

Nebát se velkých citů

Andronikova suverénně používá všechny formální vymoženosti moderního vyprávění, jako je střídání vypravěčů, časové skoky, deníkové pasáže, novinové výstřižky či dopisy. V hutném příběhu ale tyto postupy nepůsobí samoúčelně ani nejsou tematizovány, jako tomu bývá v současných postmoderních prózách. Jde jednoduše o prostředek, který slouží k výstavbě textu, tvoří pestré a proměnlivé, přitom však pevné podloží celého románového děje. Kniha je naplněná dějem, Adronikova přitom používá velmi poetický jazyk. Libuje si jednak v rozvitých neslovesných konstrukcích řazených za sebou, jednak v téměř holých větách opět asyndeticky řazených jedna za druhou. Takovéto vyjadřování působí na jedné straně velmi úsporně, je možné jím popsat události v rychlém časovém sledu, na druhé straně jsou pasáže psané touto formou často velmi obrazné, lyrické, blížící se až k básnické próze. Sávitrí. Osud. Bosé nohy, hrubá, zčernalá kůže na patách; zabodává je do slabin sotva lezoucího kostlivce. Sávitrí, opakoval jsem si v duchu. Sávitrí. Tupé drncání dřevěných kol na dlažbě. Ach, Sávitrí, moje ubohá Sávitrí. Zvuk jejího jména a dopadání klacku na vypelichanou srst, ty rány se zařezávaly do mojí dětské duše jako uzda do tlamy zchváceného zvířete. Tvář stažená vypětím a zlobou, dětská, nevinná a nádherná, znetvořená do šklebu skřeta, nelidská a šílená. Díval jsem se do ní. Sávitrí. Kouzlo jazyka této knihy nespočívá jen v syntaktických zvláštnostech textu. Je zde patrná autorčina velká slovní zásoba a jazykový cit. Text je plný vtipných a nápaditých slovních spojení, básnických přirovnání a metafor (Její hlas byl dýka, zahrada strachu.; Když šla, kypré tělo se ladně vlnilo, jako by se přelévalo z jedné nádoby do druhé, měnilo tvar a zase se vracelo zpátky do původní podoby.; Rozchechtal se. Smích jako španělská bota.) Autorka v knize zachází s velkými city, patosem. To je pole, na kterém hrozí neustálé nebezpečí, že text bude vyznívat frázovitě. Andronikova několikrát balancuje na hranici klišé, ale naštěstí tuto hranici nikdy zcela nepřekročí. To, že takto obstojí, nakonec ještě více vtahuje čtenáře do děje, upoutává pozornost, uchvacuje. V dnešní době, přející spíše banálním příběhům, v nichž se hluboké city, tragédie či lidské hrdinství raději nevystavují na odiv, je autorčina odvaha pustit se do takto vypjatého vyprávění potěšující.

Z Indie do terezínského gheta

Porušení chronologie umožňuje autorce bezprostředně konfrontovat štastné období, které Tomáš a Ráchel prožívají v Indii, s realitou koncentračního tábora, v níž se Ráchel ocitá už sama, bez svého milujícího manžela. Pro Evropana těžko akceptovatelný zmar a zánik provázející každodenní život v Indii, znovu a znovu se objevující obraz pálení mrtvých a zápalné oběti – indického pohřebního rituálu – se zrůdně a pokřiveně vrací v daleko absurdnější, zběsilejší a marnější podobě konečného řešení židovské otázky. Pestrost dojmů, barev, chutí, vůní, pocit tepla a jasu se střídá s jednotnou šedí, hrůzou, hladem a zimou.

Toto je fikce

Další vlastností románu je velmi propracovaný obraz dobového kontextu a místních reálií. Kniha obsahuje seznam literatury, kterou Andronikova použila jako zdroj informací, která je rovněž důležitým stavebním prvkem celého románu. Na začátku knihy i v jejím doslovu je upozornění, že román je fikcí a obsahuje minimum autobiografických ohlasů. Velmi detailně a citlivě propracovaný obraz dobového kontextu a místních reálií autorka ˝vysvětluje˝ připojeným seznamem literatury (o válečné historii a holocaustu, o Indii, mytologii), který není zas tak běžnou součástí beletrie. Potřeba tak jasně deklarovat distanci od ˝historické skutečnosti˝ je celkem pochopitelná vzhledem k silně autentickému vyznění celé knihy i k tomu, že se v románu občas mihnou skutečné historické figury. Čtenáře však toto vnější zdůraznění fiktivnosti příběhu znovu nutí, aby se pozastavil nad autorčinou schopností rozvíjet osudy lidí, od nichž ji dělí několik generací, a především nad její živelnou chutí vyprávět. Zvlášť po zkušenostech s většinou současných českých prozaiků, jimž imaginativní a fabulační schopnosti zoufale chybějí: mnozí z nich se ocitají v úzkých ve chvíli, kdy vyčerpají svůj autobiografický materiál. Fakt, že Hana Andronikova nepodlehla vábení do sebe zahleděných popisů a úvah, že nespoléhá jen na své vyprávěcí schopnosti a kultivovaný styl, a snaží se zachytit byť vzdálenou skutečnost s odpovědností k pravdě, dává naději, že Zvuk slunečních hodin nebude její poslední dobrou knihou.

Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin. Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub, Praha 2001, 288 stran.