Elfriede Jelineková – Lačnost

11.02.2006 – ALENA DVOŘÁKOVÁ (LN)

Tělesnost, sexualita, možnosti dorozumění, vztah muže a ženy, člověka a boha – to jsou základní témata románu Lačnost z pera kontroverzní rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové (*1946), nositelky Nobelovy ceny za literaturu.

Hrdinka Lačnosti je „osamělá žena, velice pěstěná, ale už ne mladá“. Této Gerti, bývalé učitelce klavíru, která se z Vídně odstěhovala do podhůří, se v blízkosti urostlého, plavovlasého, modrookého Kurta Janische „vnucuje dojem, že by její život ještě nemusel být u konce“.

Četník Janisch se seznamuje se ženami na silnicích. Jeho budoucí oběti jsou řidičky přistižené při přestupku. Zamilují se do něj, už když se vymlouvají z pokuty. Jsou to ženy jako Gerti, neprovdané, bezdětné, ale majetné. Mají svá auta, své domy a byty. A právě byty a domy jsou tím, co na nich Kurta přitahuje.

Ovšem tento antihrdina, plavá bestie typu Jelinekové, je mnohonásobný vrah. Na svědomí má mimo jiné mladou Gabi, kterou zabil jedním mocným stiskem ruky, když ho její touha po lásce začala zatěžovat. Předmětem románového pátrání je ale něco jiného než psychologie vraha a jeho odhalení: co to je, co ženy na vrahovi přitahuje? Po čem to lační, když lační po lásce?

Mordadrenalin

V Lačnosti (Gier, 2000), tak jako v Milovnicích, Pianistce a Chtíči (Die Liebhaberinnen, 1975, česky 1996; Die Klavierspielerin, 1983, č. 2004; Lust, 1989), zobrazuje Jelineková ženské tělo jako tělo lačnící po lásce, neboli po životě naplněném nevykoupenou smrtí. Jak tomu rozumět?

Ženská touha po lásce je nenaplnitelná, protože bezedná. Ženské tělo umrtvuje způsobem připomínajícím nietzscheovský věčný návrat pochopený ryze záporně. „Pořád a pořád znovu, až to jednou konečně vydrží natrvalo“; jenže ono to natrvalo nikdy nevydrží. Ženské tělo je mrtvé již zaživa, protože neukojená žádost vyvolává v ženě k tělu nenávist.

Navíc žena po lásce touží ve společnosti uspořádané tak, aby v ní ukojení – to jest chvilkové vybití nahromaděné energie – nacházeli muži. Touha tak žene ženu do záhuby, neboť každý pokus o laskání končí násilím. Nemučí-li milovnici muž, který si svůj „mordadrenalin“ na něčem vybít musí, mučí se sama. Nenajde-li si žena náhražku (kultivaci předzahrádky -hle odkud se za okny domů v předalpských vesnicích berou truhlíčky s muškáty!), stane se obětí (sebe)vraždy. Láska jakoby na dosah ruky není než smrtící přelud. A mrtvá milovnice se nemůže těšit ani na spravedlivou odplatu, natož na zmrtvýchvstání.

Tělo jako chrám a chléb

Lačnost stojí na dvou přirovnáních: tělo jako příbytek a tělo jako strava. Jelineková se jimi rouhá proti novozákonní představě těla jako chrámu ducha i víře v obcování člověka s bohem při přijímání. „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? …“ Proti Pavlovu Prvnímu listu Korintským román namítá, že z touhy po lásce ženu nikdo nevykoupil a že za ni sama musí draze platit.

Vztah mezi Gerti a Janischem je líčen v řeči vyzývající tu k obrazné, tu k doslovné četbě: tělo se má za dům, domem se platí za tělo. Gerti by ráda Janischovo tělo povýšila na dům, „v němž by mohla bydlet, vařit, jíst, spát a pak se odtamtud zase dostat se zdravou kůží“, ve styku s ním se však sama stává světskou stavbou.

Milovnice si svou křehkou tělesnou schránku pletou „s něčím, co je rozhodně trvalejší: buď zcela vyzděné, nebo ze vzdušnějších tvárnic.“ A pak se diví, že je milování se sadistou bolí! Jejich tváře jsou „sály, kam nikdy nikdo nevstoupil“; jejich srdce jsou prostorná, aby se v nich muž mohl s autem otočit, až bude odjíždět; jejich vaginy jsou budečky pro ptáky, kteří frnknou a po sobě nechají hromádku či plivanec.

Jelineková své pojetí sexu jako znesvěcení chrámu těla dovádí k vrcholu, když milence nechává souložit před domácím oltářem a Kristovi připisuje roli zklamaného šmíráka: „Bůh nechtěl, abychom mu u nohou šukali jako červi (…) a teď na to ani pořádně nevidí, protože je pevně přitlučený až tam nahoře.“ Obdobně se to má s druhou z metafor. V Lačnosti je člověk nenasytný masožravec a kus masa zároveň. Gerti, která prsy nikdy nenasytí žádné dítě, by Janische láskou snědla. K hostině lásky strojí stůl i sebe sama. Nabízí se četníkovi na nepomoučeném kuchyňském stole jako těsto, nechává se sezobnout jako zrno, z příborníku zhltnout ve stoje. A pak lituje, že na ni z toho nářezu nic nezbylo!

Člověk se v lásce ukazuje jako bytost nezpůsobilá hostit boha. Jaký div, že „bůh, zděšený tím vším, co musí vidět, určil, v jakém krmítku se zamýšlí udělovat jako jídlo, ve formě oplatek. To nejde, abychom si ho brali domů a ještě ho třeba ohřívali v troubě.“

Na typické podobě lásky v době pozdního kapitalismu v jedné „kat. zemi“ román ukazuje, jak křesťanství v pokusu učinit z člověka příbytek hodný boha selhalo. „Ten totiž zemřel pro úplné nic, a zase nic, ten bůh.“

Technika, hudba, sport

Sado-masochismus se v Lačnosti neomezuje na sex. Techno-sado-masochismem trpí celá západní civilizace. Její úpadek je zpodoben na rakouských specialitách, přírodě, hudbě a sportu. V příběhu lidské lačnosti přišla příroda na řadu ještě před ženami.

Jezero, kam Janisch hodí Gabinu mrtvolu, je mrtvá voda již před vraždou. Auto je zplod našeho sadismu: „Kde na to jenom to auto vzalo ten vztek a tu sílu? Dostalo ji od nás, ta ke kopancům, ranám, úderům, k vychloubání a vraždění vychovaná, snad všemi obdivovaná kreatura.“ Lidské stavby jsou bitevní pole, na nichž civilizace ubíjí divočinu za cenu totální ztráty životnosti.

Podobný osud má hudba. Jako Gerti má sloužit páníčkovi coby vycvičená fena, která se tlačítkem na cédépřehrávači dá vždy znovu přivolat k noze. A konečně sport. I ve sportu vládnou muži. Sport je výrazem bezduché stádnosti, když ne náhražkou sadistického ukájení: dnešní televizní potěšení z běhu na lyžích je obdobou včerejších nacistických zločinů. „Máte talent být šťastní? Tak jím v žádném případě neplýtvejte tady!“ píše Jelineková.

Autorce bylo již spíláno do komunistek, feministek, pornografek. Lačnost je ale moralita. Černé vidění světa, rouhání, obscénnosti – to vše se dává do služby ctnosti, jíž je odvaha vysmát se skutečnosti do tváře, a tak ji dosvědčit.

Zajatkyně řeči

Gerti by ráda, aby jí Kurt vyčetl lásku z očí. Jenže Janisch je ne-čtenář a ani toho moc nenamluví. Láska: „on ještě neřekl ani slovo, ona už spoustu“. Vypravěčka příběhu na sebe výřečností prozrazuje, že je také žena. Její temný tón ale svědčí, že už není milovnice, ale osoba stojící „stranou“, mimo, mimo postavení, mimo silnici života.

Za „mimoběžnou“ autorku se Jelineková označila v projevu k převzetí Nobelovy ceny (2004): za spisovatelku, jež by se přivinula ke skutečnosti, jíž se ale skutečnost prožene jako vichřice. Pocuchá jí frizúru, zvedne jí sukni a nakonec ji odfoukne z cesty. Ani pak ta podivná osoba skutečnost nespustí z očí, ač jí vlasy vstávají hrůzou na hlavě. A její vlastní řeč je přitom na ni jako pes: štěká na ni, místo aby ji chránila, neustále od ní odbíhá a nechává se drbat na břiše od cizích. Ale i ty jednou kousne.

„Na počátku bylo slovo, naštěstí ne moje, to buďte rádi,“ říká vypravěčka románu, jehož silnou stránkou je řeč, v jedné z mnoha reflektujících pasáží. Opakování a variace, hříčky a narážky, citace a parafráze: řeč je pravý děj Lačnosti, v níž se jinak čas zastavil, protože lačnost zná jen „pořád a pořád znovu“. Ke štěstí vám nic nechybí? Neplýtvejte časem na četbu Jelinekové. Toužíte-li ale po lásce…

Elfriede Jelineková: Lačnost. Přeložila Jitka Jílková. Vydal Odeon, Praha 2006, 336 stran.