Peter Carey – Oskar a Lucinda

22.11. 2003 – Jiří Hanuš (LN)

Oskar a Lucinda, román oceněný Bookerovou cenou v roce 1988, vychází v nakladatelství Fraktály v čtivém překladu Jana Slívy. Je to dílo rozsáhlé, což mu poněkud ubírá na čtivosti a poutavosti. Řekněme rovnou, že má svá hluchá místa. Začíná v současnosti a okamžitě si čtenáře získá humorným až sarkastickým tónem. Pak se vypravěč ponoří do životního příběhu svého pradědečka, důstojného pána Oskara Hopkinse, do jeho chlapeckých let, a dílo rychle ztrácí dech. Ale čtenář, který vytrvá, podlehne posléze půvabu Careyho psaní, podobně jako nám některé víno zachutná až po několika doušcích. V románu se prolínají dvě vyprávěcí linie: osudy Oskara, narozeného v anglickém Devonu, a Lucindy, jež spatřila světlo světa na australské farmě. Oskarův ovdovělý otec je kazatelem přísné evangelické sekty a blouznivý Oskar na prahu dospělosti uposlechne hlas boží, přejde k anglikánům, a pastor Stratton ho nejen přijme, ale pošle ho studovat do Oxfordu. Protože je však stejně chudý jako myši na jeho faře, Oskarovi nezbyde než si na živobytí vydělávat. I tady zasáhne bůh a ukáže mu cestu. Naslouchaje božím vnuknutím Oskar sází na koníčky. A díky důmyslně vypracovanému systému si nejen zaplatí studia, ale také našetří peníze a ještě mu zbývá, aby posílal dárky svému „chlebodárci“. Po studiích se rozhodne odplout jako misionář do Austrálie, třebaže to znamená překonat smrtelnou hrůzu z vody. A na lodi potká Lucindu. Slečna Lucinda Leplastrierová se vrací z neúspěšného pokusu najít si v Anglii ženicha. Od počátku to byla dost ztracená výprava, protože Lucinda má sice peníze, ale je bohužel inteligentní, emancipovaná, a na anglické mravy příliš odvázaná. Když jí zemřeli rodiče, poručník pro ni zpeněžil rodinnou farmu. Lucinda se odstěhovala do Sydney, a protože se jí líbilo sklo, zakoupila zde sklárnu. A také objevila neodolatelné kouzlo karetní hry a hazardu. Při návratu z Anglie požádala toho podivínského duchovního na lodi, aby ji vyzpovídal, ale nakonec spolu skončili u karet. A za několik měsíců se pak v Austrálii našli v čínské herně. A ještě později Lucinda přispěla k Oskarovu pádu na dno společnosti, když je Oskarovi farníci přistihli nad ránem při karetní hře. Lucinda pak Oskara vytáhla z ubytovny v té nejnuznější čtvrti, poskytla mu přístřeší ve svém domku a láskyplně o něj pečovala.

Místo svatby sázka

Pokud ovšem teď čekáte milostný příběh, Carey vaše naděje nenaplní. Oskar je zvláštní brouk a se ženami nemá zkušenosti ani teoretické. Lucindu sice z celé duše miluje, ale ta ho záměrně mystifikuje, protože mu zaníceně vypráví o duchovním Hassetovi, kterého přeložili kamsi do naprosté pustiny mezi domorodce (vlastně taky částečně kvůli ní). Panenská Lucinda by ve svém věku už nepohrdla ani Oskarem, ale společenské konvence ani vlastní hrdost jí nedovolují se vyjádřit. Takže ti dva spolu místo sňatku uzavřou praštěnou sázku, která je vlastně vyjádřením Oskarovy lásky. Postaví skleněný kostel a Oskar ho přepraví k Hassetovi jako dar. Pokud to stihne do Velikonoc, Lucinda prohraje veškerý svůj majetek, v opačném případě Oskar přijde o to málo, co má. Protože Oskar odmítá plout po moři, je třeba skleněný kostel přepravit na vozech téměř neprobádanou pustinou. Naskytne se k tomu pozoruhodná figurka vrchního písaře Jeffrise se skrytými sklony k vůdcovství a sadismu, který léta sní o objevitelské výpravě do vnitrozemí a léta se na ni připravuje. Po neuvěřitelných útrapách Oskar pokrytý boláky a spáleninami dopraví kostel do cíle a zde se bleskově stane obětí vdavekchtivé Miriam. Ta Oskara během ošetřování ran učiní mužem a sebe ženou a vzápětí jej dovede na úřad, kde se stane dědičkou jeho majetku, v té chvíli už i Lucindina majetku. Krátce poté se Oskarovi naplní jeho celoživotní hrůza z vody. Oskar odchází ze světa naplněn zděšením z vlastních činů. Jak se mohlo stát, že miluje Lucindu, a právě se zasnoubil s ženou, kterou vůbec nezná? Celý život, říkal si v duchu, jsem naslouchal ďáblovi. Nechal jsem se od něj přesvědčit, že sázení je bohulibé, že mám opustit otce, že mám do bahna stáhnout i ubohého Strattona, a celou tu dobu jsem byl obrněn vlastní domýšlivostí. Hrál jsem si na svatého… A má křesťanská víra je jen pavučinou, tak lehce se dá odfouknout. Jsem jako toulavý pes, který se klidně nechá rozdrtit koly povozu, jen aby mohl ukojit svůj zvířecí pud…. Za trest si tu ženu, kterou zkompromitoval, teď musí vzít. Nenapadlo ho, že ona zkompromitovala jeho.

Svět plný života

Proč takový závěr? Proč nechal autor Oskara upadnout do tenat Miriam a Lucinda skončila bez prostředků na ulici? Snad to má být temný sardonický smích Stvořitele, který nám ukazuje, že v životě nakonec vyhrává ten, kdo zahodí všechny ohledy a rozhodne se urvat, co se dá. Že nevítězí ušlechtilé cíle, ale ryzí praktičnost. Závěr románu jednoduše nenadchne milovníky šťastných konců, možná i proto, že Carey tu pravděpodobně vypráví skutečný příběh. Kouzlo díla však spočívá v něčem jiném. Kresba postav a prostředí je nezapomenutelná. Postava za postavou je zachycena barvitě a živě, se smyslem pro specifický detail, s gustem. Careyho styl čtenáře očarovává a hypnotizuje, stejně jako to kdysi dokázal Dickens nebo Melville. Je vidět, že autor všemi těmi d’Abbsy, Borrodaily, Jeffrisy a dalšími žil, že si ve své imaginaci vytvořil barvitý obraz lidí obývajících Austrálii v polovině 19. století a podařilo se mu ho předat čtenáři s naprostou přesvědčivostí. Závěrečné hodnocení přenechme význačné anglické spisovatelce Angele Carterové. „Oskar a Lucinda se vyznačuje neobyčejnou bohatostí, vrstevnatostí a silou – je to svět plný lidí, šumí a bzučí to v něm životem a vitalitou. Vnáší minulost do naší současnosti ve vší její matoucí odlišnosti. A naplňuje mě zběsilou, divokou závistí – lepší hodnocení žádný spisovatel ani dát nemůže.“

Peter Carey: Oskar a Lucinda. Přeložil Jan Slíva. Vydalo nakladatelství Fraktály Publishers, Praha 2003, 496 stran.