Pál Závada – Jadvižin polštář

24. 05. 2003 – RADKA MYSLIVEČKOVÁ (LN)

Pál Závada (1954) pochází z jihovýchodní části Maďarska. Jeho rodina patřila k početné slovenské menšině na maďarsko-rumunském pomezí. Závada se léta osobně i profesně zabýval historií a sociografií svého rodného kraje. Ve studiích Lis na kulaky (Kulákprés, 1986 a 1991) a Stanné právo (Statárium, 1989) popsal vývoj a rozpad rolnické společnosti po druhé světové válce. Důkladné zkoumání historie rodinné i místní, podrobné znalosti reálií spolu s vlastními vzpomínkami na atmosféru vesnice daly pevné základy i pro román Jadvižin polštář (Jadviga párnája). Ten v roce 1997 vyvolal velký ohlas na domácí půdě a vzápětí i v zahraničí. V roce 1999 vyšla kniha ve vynikajícím překladu Renaty Deákové na Slovensku (Jadvigin vankúšik). Český překlad Pavla Novotného vydalo nakladatelství Argo.

Podtitul: Deník

Začínam túto knižočku. Já, Andrej Osztatní, začínám psát tyto zápisky 5. února roku 1915, den před svou ženitbou. Vzrušením jsem celý rozpálený, spánek se mi nechce snést na víčka. Vyndavám proto svou poznámkovou knížečku, kterou jsem koupil u Bindera za korunu čtyřicet … Právě v tomto okamžiku odbíjí půlnoc, takže už mohu zapsat, že dnes, 6. února 1915, konečně smím vést k oltáři Márii Jadvigu Palkovitsovou. Nadějně začínající příběh lásky, která však přes všechnu snahu nedochází naplnění, se odvíjí list po listu deníkových záznamů, tak jak jej vnímá a zachycuje Andrej, jediný potomek velkostatkářské rodiny Osztatních. Nejde o „pouhou“ love story zasazenou do nostalgického prostředí venkova na počátku 20. století. Ani formálně kniha neodpovídá klasickému deníkovému románu. Andrej nezůstává jediným vypravěčem. Svůj pohled na život a vztah, který jim stále proklouzává mezi prsty, přidává i Jadviga, nalézající deník po manželově smrti. Ve svých zápisech – dopisech již mrtvému „Ondrišovi“ – se vrací do minulosti, reflektuje tehdejší i současné pocity a poskytuje mnohá vysvětlení. Hned na prvních stránkách deníku upoutává čtenáře ještě jeden „rukopis“: kurzivou tištěné poznámky pod čarou, zpočátku jen krátká informativní doplnění textu, získávají později na rozsahu i obsahu, z nějž vyplývá, že třetím a posledním pisatelem se stal Mišo Osztatní, druhý syn Andreje a Jadvigy. Mišo je dlouho pouze tajným návštěvníkem nad „svíjejícími se krasopisnými červy“ svých rodičů, deník objevuje v šestnácti letech. Sám začíná psát až po smrti Jadvigy a zároveň se rozhodne celý, po letech rozpadlý deník uspořádat chronologicky dle událostí – ve výsledné podobě se střídají oddíly Andrejova psaní s částmi psanými Jadvigou a vše průběžně komentují Mišovy marginálie. Základní kompozice tří vypravěčů jedné rodinné a částečně i celospolečenské historie je doplněna mnohými čistě hospodářskými záznamy Andreje, a především správce Gregora: 20. dne měsíce března jsme začali orat pod ječmen (s odhrnovačkou z lesklé oceli), 25. jsme zaseli i oves, 30. jsme vláčeli pšenice. 31. jsme zaseli řepu a mák a zasadili i brambory. Na nízko položených polích ještě stála voda, museli jsme vynechat… Do válečného období je zas zasazena Andrejova nikdy neotištěná „novela z fronty“. Téměř na konec „editor“ Mišo vložil listy z válečného notesu svého staršího bratra Martina.

Nejen „srdeční záležitosti“

Sám vztah Andreje a Jadvigy je natolik komplikovaný, že by mohl vystačit na bestseller: oba dva vnímají osudovost svazku, jen každý po svém (ani milující srdce někdy nemůže pochopit, proč jeho láska není opětována tím způsobem, po němž touží). Andrej svou ženu bezmezně miluje, znovu a znovu jí odpouští, porozumět její rozhárané duši však nedokáže. A tak Jadviga, značně nevyrovnaná sama se sebou, utíká od manžela k milenci a od milence k manželovi, ani u jednoho však nenachází klid: Proč kupříkladu nedokáže muž pochopit, že nejen on může dostat chuť uchýlit se do ústraní a nebýt alespoň na chvíli spoután provazem, za který mohou věznitelé člověka (zejména nejbližší členové rodiny a děti) tahat po libosti, dle svých přání a nároků na pohodlí? Proč nedokáže pocítit, jak požehnaný může být pro ženu klid samoty, a tu a tam jí ho dopřát? Díky deníkové retrospektivě pozvolna vycházejí najevo další nuance a podrobnosti, leccos jen v narážkách umožňujících mnohý výklad (Závada nepodlehl pokušení dál rozvést naznačená pikantní témata, jako je incest či lesbická láska). Společný život je plný nedorozumění a míjení a doopravdy se manželé setkávají až na stránkách deníku – a to už je pro jejich vztah v tomto světě pozdě. Vytržen z časoprostoru by příběh se všemi peripetiemi přece jen mohl vyvolávat dojem románu pro služky, deník však svým pisatelům neslouží jen pro „srdeční záležitosti“. Zejména Andrej a posléze i Mišo uvažují o zaznamenáníhodných událostech v blízkém okolí i ve velkém světě tak, jak ovlivňují a spoluutvářejí jejich vlastní malý svět v průběhu téměř století (Ondriš začíná psát v polovině 10. let minulého století, Jadviga pokračuje ve 40. letech, poslední Mišův zápis je z 3. září 1987). Práce a starosti na statku v koloběhu ročních období, společenský život ve vesnici, neklidná až vyhrocená situace národnostních menšin na maďarském území – to vše mozaikovitě poskládáno s osobními zápisky působí sugestivně, jako autentické svědectví jedinečného lidského údělu na pozadí osudu národního. Pál Závada si zvolil důvěrně známé prostředí slovenské vesnice (v knize nepojmenované) a blízkého malého města v jihovýchodním Maďarsku. Podařilo se mu vystihnout atmosféru doby i místa bez sebemenšího patosu. S nadhledem až ironií popisuje pokusy o hledání národní identity Slováků stovky kilometrů vzdálených od slovenského území na severu i opakující se rodinnou historii občanského selhání.

Jazykové variace

Autentičnost deníkového románu umocňuje autorovo zacházení s jazykem, respektive jazyky, jimiž je psán. Deník je naplněn zvláštní směsí maďarštiny, která převládá, a slovenštiny, která vyznívá jako jazyk spíše hovorový, soukromější. Andrej i Jadviga používají slovenštinu jednak pro zachycení skutečných promluv a rozhovorů, jednak pro své nejniternější zápisky – např. Jadviga často oslovuje Andreje „môj milý Ondriško“. Ale i v rámci jednoho jazyka jsou patrné rozdíly v mluvčích: mužský rukopis Andrejův proti ženskému rukopisu Jadvigy a především zásadní proměna stylu Andreje (a Jadvigy) proti jazyku, kterým se vyjadřuje Mišo. Mišovi rodiče vyšlí z venkovské střední třídy s dobrým zázemím ve vzdělání a kultuře používají jazyk převážně spisovný, z dnešního pohledu víceméně knižní, a myšlenkově nabité zápisky odrážejí složitost jejich vnitřního světa. Proti tomu Mišova jednoduchá, ledabylá až zhrubělá maďarština jen dokládá jeho jednoduchost a ubohost. Na počátku se ještě snaží postupovat systematicky, osvětlovat různá místa v textu týkající se hospodářství, rodinných vztahů, zvyklostí. Postupem času však tyto glosy přerůstají v delší a osobnější záznamy, a čím více do nich sám vstupuje, tím je zřetelnější „nízký styl“ odpovídající jeho osobnosti, což dokládají i poslední řádky deníku: Vepřový je na mě už moc mastný. Nanejvýš tak kuřecí paprikáš, když mi ho Hlavácsová uvaří, vezmu jí pár kuřat a nají se i oni. Protože já je i chovám. I vajíčka z nich mám, o to nic. A když ji poprosím, uvaří třeba i vývar. Nebo perkelt. Jenže ani lednička už za moc nestojí. Čili zbytky musim vyhodit a to je mi líto. Takže rači sejra, ten se nekazí, ten tavenej s medvědem. Mišo, který se neoženil a nemá děti, se stává symbolem úpadku svého rodu – Jméno Osztatní u nás slovensky dodneška znamená Poslední – i poslední generace svobodných statkářů a celé rolnické společnosti. Kouzlo a přitažlivost Závadova románu tkví v mnohém: je to chuť zakázaného ovoce při nakukování do cizích tajných zápisků, nostalgická připomínka časů, kdy se svět zdál opravdovější, velké milostné drama a přitom všem velmi současné prostředky a postupy, punc exotična i dojem dobře známé vlastní zkušenosti (přinejmenším pro české a slovenské čtenáře), nezbytná nadčasovost a množství symbolů. V Jadvižině polštáři se skrývá smutný příběh věčné lidské osamělosti, protože i když je postel společná, na polštáři toho druhého můžeme být jen hosté.

Pál Závada: Jadvižin polštář. Přeložil Pavel Novotný. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2002, 350 stran.