Raymond Queneau – Děti Bahna
22.02.2003 – JOVANKA ŠOTOLOVÁ (LN)
Francouzský prozaik a literární experimentátor Raymond Queneau dokázal ve svých dílech propojit svou vášeň pro metodičnost s vtipem, bezbřehou fantazií a smyslem pro kouzlo každodenního života.Ve svém románu Děti bahna svérázným způsobem zužitkoval výsledky svého studia literárních bláznů 19. století
Raymond Queneau je i u nás známý především jako autor slavné knihy Zazi v metru (česky poprvé 1969), která byla úspěšně zfilmována. Knížka o rozpustilé holce, která se vydá se strýčkem do Paříže, znamenala nejen na přelomu 60. a 70. let, ale vlastně dodnes pro českou recepci současné francouzské literatury asi tolik, co Prezydent krokadýlů v anglofonní oblasti. Zazi je totiž text vábný nejen pro svérázný situační humor libující si ve značně kruté nadsázce, ale zejména velmi vydařený pokus o převedení mluvené řeči do jazyka literatury. Zazina odpověď na otázku, pročpak chceš být učitelkou: abych mohla nasírat malý smrady, ale také slavná věta: Gdototutaxmrdí? už dnes patří k základním znalostem čtenářů fajnšmekrů. Queneauovy texty jsou rukavicí hozenou překladatelům. Také se na nich mnozí potrápili. Po výboru z poezie uveřejněném ve Světové literatuře roku 1965 (Bohumila Grögerová a Josef Hiršal) následovalo dodnes jedenáct knižních publikací z dílny významných překladatelů, jako jsou Jarmila Fialová, Jiří Pelán či Patrik Ouředník.
Autor sta tisíc miliard básní
Raymond Queneau (1903 – 1976) začal publikovat na počátku 30. let. Slávu mu však přinesla až patnáct let poté jeho Stylistická cvičení (česky poprvé 1985), 99 způsobů, jak ztvárnit banální historku. Queneau je autor mnoha tváří, jeho bibliografie zahrnuje velice rozmanitá díla. Pestrost a šíře spisovatelových zájmů byly natolik nebývalé, že se dokonce objevily námitky proti jeho zařazení do panteonu literárních osobností. Kromě prózy psal Queneau také básně a dramata, působil jako literární kritik, scénárista či překladatel. Prošel surrealistickým obdobím, je jedním ze zakladatelů Kolegia patafyziky nebo Dílny potenciální literatury (Oulipo), zabýval se matematikou – byl členem Francouzské matematické společnosti, pracoval také jako nakladatelský redaktor. Absolvoval psychoanalýzu, miloval box a fotbal, měl rád lidové prostředí… Queneauova románová tvorba se rozbíhá dvěma směry: jednak jde o díla zapadající do klasické linie výstavby románu, jednak o texty novátorské, knihy experimenty. K těm druhým se vedle již zmiňované Zazi řadí třeba román Svatý Bimbas (česky 1967, titul, jejž Jiří Pechar v jednom doslovu navrhuje překládat výstižněji jako Svatý Dyndy) nebo Modré květy (česky 1992). Do první skupiny, tedy k dílům spíše tradičním, lze zařadit například romány Odile (česky 1993), Tuhá zima (česky 1980) nebo Le dimanche de la vie (česky jako Koření života, 1972).
Literární blázni
Román Děti bahna z roku 1938 zahrnuje postupy obou zmíněných linií Queneauovy tvorby. Podobně jako třeba Odile jistým způsobem zachycuje jednu etapu autorova života, i Děti bahna v sobě nesou pozůstatek určitého úseku Queneauových aktivit. Ve výčtu autorových zálib jsme opomněli uvést jeho vášeň pro encyklopedismus. Queneau se ve 30. letech velice systematicky věnoval bádání o ˝literárních bláznech˝. Queneau téma původně zpracoval do sedmisetstránkové Encyklopedie neexaktních věd. Když však pečlivě sestavenou studii nabídl nakladatelům, dočkal se odmítnutí. Potom mu, jak píše Ouředník v doslovu k českému vydání Dětí bahna, nezbylo než se uchýlit k románové recyklaci. Autor doslovu také podotýká, že český název, tak jak ho zvolil překladatel a jak se již dlouho traduje a ve všech českých pojednáních o Queneauovi užívá podle Dějin francouzské literatury, Děti bahna, je poněkud nepřesný, protože francouzský výraz Les enfants du limon odkazuje na ˝hlínu˝ v biblickém slova smyslu. Prvoplánově titul napovídá, že se v románu bude vyprávět o rodině Bahnových. Zámožný starý pán Bahno, narozen roku 1854, založil Společnost pro rozvoj elektřiny a záhy se začal zajímat o bezdrátovou telegrafii. Má syna Astolfa a dceru Sofii. Sofie se provdá za pana Edmonda de Chambernac, ředitele provinčního lycea, a má s ním tři děti: Daniela, Agnes a Noemi. Se všemi těmito postavami se setkáváme na letním bytě v La Ciotat. Ovšem bezstarostná doba, již Astolf, Agnes, Noemi a další tráví vyjížďkami automobilem do okolí a nejvíce ze všeho se děsí, že by je mohla přepadnout nuda, končí s úmrtím bohatého dědečka Bahna, po němž vlastně nikdo, kromě jeho nemanželské dcery Klementýny, nic moc nezdědí. Hlavní postavou románu je ale zmíněný Chambernac, jenž se úporně snaží sestavit encyklopedii literárních bláznů. Setkáváme se s ním v choulostivé situaci, kdy jej v koupelně překvapí podlý Purpulan a začne ho vydírat. Není zcela jasné, oč Purpulanovi jde, snad jen o zajištěnou teplou postel a stravu shodou různých okolností však skončí jako Chambernakův asistent. Tím na sebe bere těžkou řeholi, neboť Chambernakovi musí pomáhat bádat, to znamená zejména do úmoru opisovat, třídit, zařazovat kartotéční lístky k chystanému veledílu. Queneau je mistr navození atmosféry: v románu nádherně líčí ospalost francouzského venkova, malicherné události, jež líně posunují čas. Idylka bohaté rodinky na letním bytě, toužebné pokukování vesničanů po krásných zahálčivých slečinkách, rozmary zlaté mládeže… Teprve v závěru románu se dozvíme vše o nečekaném příbuzenském propojení dalších postav. A povrch až příliš klidné vody v hloubce čeří různé další nemilé situace. Ať už mají nádech politický nebo sociální (Agnes se usilovně snaží založit stranu NBT, brojící za národ bez tříd) anebo čistě osobní (starý pán Bahno spáchá sebevraždu skokem z letadla, další postavy pak umírají, aniž by se autor zdržoval vysvětlováním příčin, prostě zmizí…). A mezitím vším se Chambernac s Purpulanem urputně a tvrdohlavě snaží sestavit souborné dílo o literárních bláznech. Struktura i obsah se postupně rýsují. Chambernac může posléze svým příbuzným předčítat z hotové Encyklopedie neexaktních věd, do níž zařadil autory spisů tematicky rozčleněných do základních okruhů kruh (kvadrátoři kruhu), svět (kosmologie, kosmografie, scestné fyzikální teorie), slovo (lingvistika a gramatika), čas (dějiny Francie 19. století). Propojením útržkovitě prozrazovaného příběhu s citacemi z původní obsáhlé encyklopedie literárních bláznů tak Queneau dal vzniknout textu, který nabízí nové pohledy a významy a dílo získává jiskru. Čtenář si tak chtě nechtě přiznává, jak absurdní, bláznivé je každé konání, byť nemusí být zrovna literární. Ostatně poměrně vyčerpávající úryvky ze spisů literárních bláznů, často spíše pseudovědátorů, překvapují propracovaností a originalitou myšlenek, což je jistě i účelem celého Queneauova snažení.
Ďábelská výzva
Námětem mnoha výkladů Dětí bahna zůstává i vztah hlavních postav: Chambernaka a Purpulana, obraz ďábla, symbolika podrobení, pederastie. Purpulan je ˝spirituálním synem˝ Mimi Ťuťu (v originále Bébé Toutout; parodie Andrého Bretona), postavy, jež se objevila už v Queneauově díle Chiendent (v těchto dnech vychází v nakladatelství Garamond v překladu Jiřího Pelána pod názvem Svízel). Oba, Mimi Ťuťu a Purpulan, jsou ˝ďáblové˝ (v českém překladu čertovští chlapíci). Jak ale víme, to Chambernac s Purpulanem podepsal smlouvu, uzavřel pakt – kdo z těch dvou je tedy ˝ďábel˝? Vtipnou kličku Queneau použil i v závěru románu, kdy Chambernac dlouho nemůže najít nakladatele pro již hotovou Encyklopedii. Ve chvíli, kdy rezignuje, setkává se v kavárně s obrýleným chlapíkem, asi třicátníkem, jenž prozradí, že je od fochu a že by rád dílo vydal. Chambernac je sice již vlastně považuje za zbytečné a nedůležité, myšlenka na vydání ho však pobaví. Odmítne být v publikaci uveden jako autor, když ale tajemný mecenáš projeví touhu encyklopedii zapracovat do svého románu, v němž má vystupovat postava ředitele provinčního lycea. Je ženatý, bezdětný. Jednou mu do koupelny vnikne ďábel… Chambernac namítne: Počkejte. Nejlepší bude, když vám vylíčím svůj život… Pak ještě poprosí, aby se mu nakladatel představil, a on odpoví ˝Queneau˝. Na závěr nutno uvést, že ačkoli si kniha možná nebude lehko hledat čtenáře, neboť se nejedná o žádné lehké čtivo, má jednu velkou přednost, a to velice pečlivé provedení české verze. Výborný překlad Ladislava Šerého zredigovala Anežka Charvátová tak, že kniha nemá žádné mouchy, na něž si už pomalu začínáme zvykat. Grafická podoba i knižní zpracování plně odrážejí hodnotu díla. Na dnes tak hektickém knižním trhu, mezi knihami často zbytečnými a odfláknutými, tak Děti bahna zazáří jednak neobvyklostí formy i obsahu, jednak profesionálně odvedenou prací. Pěkný příspěvek ke stému výročí autorova narození.
Raymond Queneau: Děti Bahna. Přeložil Ladislav Šerý. Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2002, 336 stran.