Chuck Palahniuk – Program pro přeživší

05.06.2002 – JIŘÍ OLIČ (MF)

Prvních osmdesát stran románu Američana Chucka Palahniuka Program pro přeživší nesmí čtenáře odradit, byť se bude cítit poněkud dezorientován a bude možná i deprimován počtem mrtvol. Všeho je v tomto románu o sektě Kréda, která je právě v likvidaci, příliš – také nejrůznějších návodů, jak leštit stříbro a odstranit stopy od krve, a také rad, jakou správnou vidličkou se má jíst salát z palmových srdíček. Tedy rad podobných těm z Haškovy povídky o Šimáčkově šťastné domácnosti, zde ovšem v sestřihu a s ukázkou psychiatricko-sexuologického slovníku a s popisem dalších mrtvol. Palahniuk (1962) touto kombinací receptáře pomocníka v domácnosti a popisů sebevražd dostává do svého díla poměrně spolehlivě atmosféru morbidnosti, na níž si – z důvodů, které nejsme s to pochopit – zakládá. Dodejme jen, že příběh vypráví poslední člen posádky letadla řízeného autopilotem. Zbývá pár hodin, než dojde palivo. Tento čas využije samojediný cestující k navyprávění svého příběhu do záznamníku černé skříňky. Palahniukův literární talent je ironický, to znamená kritický ke společnosti směřující k pokroku směšnému a zároveň nebezpečnému, neboť likviduje vše nepřizpůsobivé a příliš individualistické. Satirou na americký průmysl mrtvol proslul už kdysi britský spisovatel Evelyn Waugh – v roce 1948 vydal román Drazí zesnulí (česky 1973). U Palahniuka jde o příběh ze společnosti, která v pokroku a pokrytectví pokročila ještě o notný kus dál! Autor Programu pro přeživší má na mušce náboženské sektářství a na jeho adresu nešetří sarkasmy. Ani nemusel bůhvíjak napínat svoji fantazii; mohl vybírat z nepřeberné americké reality. Stačilo mu oživit obraz lidí shromážděných na stadionech při kolektivních a hlavně osobních modlitbách – za nalezení místa na parkování, za přivodění erekce, za utišení autoalarmu… Několik humorných scén přibližně v polovině knihy snad omluví slabší první polovinu dílka, stejně tak kompenzačně mohou působit vtipné úvahy a moudrosti. „Když se díváte pozorně, dějiny se pouze a jen opakují. To, čemu říkáme chaos, jsou jen vzory, které nedokážeme rozluštit. Čemu nerozumíme, tomu říkáme nesmysl,“ praví jedna z postav románu. Ale také tato kniha je z velké části ornamentem – často se opakujícím vzorem, vzorcem, čtenářsky občas až nesnesitelným. Palahniukova obraznost a způsob střídání vypravěčských rovin jsou zajisté mistrovské, ovšem místy ta virtuozita ústí do nečitelnosti. Přemíra obrazů rovná se zkáze obrazu hlavního. V druhé polovině se příběh mění v bláznivou americkou frašku komiksového typu: hlavního hrdinu pronásleduje FBI, policajti a kdovíkdo ještě, v nejvypjatější scéně, když kolem zuří inferno, je z hrdiny kverulant, chlapík posedlý jedinou touhou – tyčinkou jeleního loje na rozpraskané rty. Všude okolo hřmotí buldozery na pornoskládkách, všude atmosféra zániku a smrti, apokalypsy americké sektářské civilizace, na jejíchž troskách se začíná budovat komunistický ráj pro všechny, i s andělem nad ním a transparentem s nápisem: Zítra se bude souložit všude! Tolik, co do poselství této prózy. Ale ono vlastně není tak důležité. Toužíte-li po opravdu depresivním románu, Program pro přeživší je to nejlepší, co mohu doporučit.

Chuck Palahniuk: Program pro přeživší. Přeložil Richard Podaný, doslov napsal Ivan Adamovič. Euromedia Group, k. s. – Odeon, Praha 2002, 240 stran, náklad a cena neuvedeny.