Gabriel García Márquez – Na paměť mým smutným courám

13.8.2005 – ROMAN STREICHSBIER (MF)

Jako by kontroverzní novelou Na paměť mým smutným courám stárnoucí kolumbijský čaroděj slova Gabriel García Márquez (1927) předhodil světu sebeironickou a zároveň trochu riskantní závěť. Jenže v ní skoro nic neodkazuje; jejím prostřednictvím se „jen“ osvobozuje od zavazující vlastní „dobré pověsti“. Dosud nikdy nezklamal očekávání svých lačných příznivců, teď poněkud selhal.

V Courách Márquez ich-formou rozvíjí příběh bizarního „vztahu“ intelektuála nad hrobem a nevzdělané lolity. Je očividné, že do novely promyšleně vsunul autobiografické skici, avšak pečlivě je přemaloval nevěrohodnou fikcí – aby své nitro neobnažil příliš. Každopádně Márquez mezi řádky sděluje: Nejsem a nikdy jsem nebyl svatý, ale žil jsem – a pořád ještě žiju, byť již spatřuji obrysy smrti…

Poté, co populární autor vydal pod názvem Žít, abych mohl vyprávět (2002) první díl svých memoárů, čekalo se, že bude následovat jejich druhý díl. Nestalo se tak: odreagoval se loni na podzim vydanou love story, již však v bdělém stavu prožívá pouze jeden z „partnerů“. Co je obsahem téhle atypické romance nebo (možná lépe vyjádřeno) tvůrčího testamentu? Devadesátiletý bývalý „nafukovač kabelogramů“ v novinách, dosud aktivní fejetonista a hudební kritik, jenž se nikdy neoženil a za „lásku“ vždy ženám platil, se při návštěvách vykřičeného domu zamiluje do čtrnáctileté přišívačky knoflíků. A přitom z paměti loví fragmenty vzpomínek na to, čím v životě prošel. Zklamán bude ten, kdo očekává, že dojde na barvité popisy chvil strávených s konkrétními „courami“ – ty starci splývají v jeden zástup. Hrdina dochází k závěru, že podobnou vášeň, jaká aktuálně spaluje jeho srdce a mysl, poznává úplně poprvé, což se také odráží v pravidelných nedělních sloupcích, jež píše pro místní deník.

Márquezův stařík si bez valných problémů zvykne na to, že dívka po celou dobu jeho vzpomínání spí. Nehledě na to, že se stejně pobláznil pouze do své představy o ní. Když dívka v polospánku jedinkrát kratičce promluví, muž, jenž ji během jejích snů „vyučuje“, přizná: „V hlase měla jakousi plebejskou stopu… Z duše mi zmizel jakýkoli stín pochyby: raději jsem ji měl spící.“

S něčím podobným Márquez již jednou přišel: v Letadle se spící krasavicí (kniha Dvanáct povídek o poutnících, 1992) upozorňuje na román Jasunariho Kawabaty, ve kterém požitkářští staří měšťané z Kjóta platí obrovské částky za to, aby mohli strávit noc pouhým pozorováním nahých dívek. Ostatně výsek z Kawabatova Domu spících krasavic je mottem k nynější novele.

„V roce svých devadesátin jsem se rozhodl věnovat si noc ztřeštěné lásky s nedospělou pannou.“ Tímto konstatováním román začíná. Ale proč vypravěč volí obrat „v roce svých devadesátin“, když čistší, jednodušší a pravdivější by bylo sdělení „v den svých devadesátin“? – ta touha totiž starce přepadne právě o jeho narozeninách. (Pochopitelně nejde o lajdáckost překladatelky: větu nelze přetlumočit přesněji!) Odpovědí je, že Márquez si hraje s časem – a dobře ví, co činí. Příběh je „pohádkově“ ohraničen přesně na den jedním rokem; v tom je zabudovaná nevyřčená symbolika.

V technice vyprávění je to starý dobrý Márquez, který vemlouvavě zve do horkem rozpálených i deštěm zmáčených dní. Navíc námět podává s cudností na hony vzdálenou výrazové obscénnosti a necenzurované „zkaženosti představ“ knih Henryho Millera a jemu podobných autorů.

Není to poprvé, co Márquez vypráví o „zakázaném“ poměru dospělého s dítětem. Ve skvělém románu O lásce a jiných běsech jsou tragickými protagonisty příběhu dvanáctiletá dívenka a ještě ne čtyřicetiletý kněz, jenž z ní má vymést ďábla. Tehdy autor nechal „posedlé“ děvčátko zemřít – a na posledních stránkách vháněl slzy do očí. V Courách naopak starci, jenž se konečně smířil s tím, že musí ze světa odejít, milosrdně dovoluje žít – v jakési (dočasně) „nesmrtelné“ otevřenosti. Nenastavuje si tím romanopisec zrcadlo, které drží v rámu ze sentimentu? Při pohledu do něj je vidět, že konec se sice pomalu, pomaloučku blíží – ale ještě tady není! O tohle tu nejspíš jde. Možná i proto tvůrce na konci Cour sahá po útěšném motivu „znovuvzkříšené“ kočky, jež má přece devět životů.

I při veškeré vstřícnosti nelze pominout, že Márquez svým vypravěčským uměním tentokrát plýtvá na pochybném dějovém poli. Svazek Na paměť mým smutným courám postrádá ničím nepodplatitelnou moc strhnout, maximálně upoutat pozornost či srdceryvně dojmout, jak to Kolumbijec dokázal ve Sto rocích samoty, v Podzimu patriarchy či v Lásce za časů cholery.

Gabriel García Márquez: Na paměť mým smutným courám. Přeložila Blanka Stárková, redigovala Anežka Charvátová. Euromedia Group – Odeon, Praha 2005, 112 stran, doporučená cena 199 korun.