Sandra Kalniete – V plesových střevíčkách sibiřským sněhem

16.07.2005 – VLADIMÍR BYSTROV (LN)

Kniha lotyšské spisovatelky a političky – dříve ministryně zahraničí a nyní eurokomisařky -Sandry Kalniete (*1952) V plesových střevíčkách sibiřským sněhem je ságou o zápasu tří generací jedné rodiny s nelidskostí komunismu.

Tuto knihu si musí přečíst každý, kdo alespoň trochu umí číst. Jistě, je bláhové věřit, že tato výzva bude vnímána jinak než jako obligátní klišé, ale tentokrát je míněna naprosto vážně. Dílo Sandry Kalniete nejen svrchovaně naplňuje nároky, které dnešní čtenáři kladou na prozaická líčení neobvyklých lidských příběhů, ale zároveň před nás staví strhující obraz dosud neznámých temných událostí, odehrávajících se v nedávné minulosti.

Číst knihu Sandry Kalniete můžeme různě. Jako dojemný příběh tří generací autorčiných předků, z nichž nejstarší se narodili ještě hluboko ve století předminulém, ale stejně kromě jediné výjimky neunikli krutosti, s níž do jejich životů zasáhl Sovětský svaz. Jako hrdinský epos o mravní síle, s níž se lotyšská rodina bránila osudu, který jí vnutilo komunistické impérium. Jako hold vnitřní integritě, s níž si příslušníci malého evropského pobaltského národa dokázali uchovat důstojnost tváří v tvář velkoruskému šovinismu. Jako zpodobení obdivuhodného zápasu ducha se skličující primitivností a brutalitou komunistického režimu. Ale také jako láskyplně shovívavé vyprávění o lidech, kteří mnohdy ani neuměli pochopit veškeré příčiny, proč byli vystaveni pronásledování a násilí cizí mocnosti, snažili se dál žít alespoň s občasnými malými radostmi a ani uprostřed strádání, jež museli snášet, neztratili touhu milovat, stále vstupovali do manželství a ženy dávaly život dětem.

Historický thriller

Číst dílo lotyšské autorky můžeme také jako historický thriller. Vyprávějící o staletích nesvobody a pouze několika okamžicích samostatnosti nevelké země na severovýchodě Evropy, o její dlouhé cestě k nezávislosti až ke vzniku moderního suverénního státu, který však vzápětí uchvátili mocní sousedé a učinili ho svou novodobou kolonií. Líčící dějiny Lotyšska od prvních desetiletí téměř do konce 20. století, od osamostatnění této bývalé gubernie ruské říše po první světové válce a vzniku republiky až po její trojí znásilnění koncem 30. let, kdy tuto malou zemi nejprve okupovalo znovu Rusko, tentokrát již komunistické, vzápětí bylo vystřídáno nacistickým Německem a po jeho porážce následovalo opět jen připojení k Sovětskému svazu. Rozkrývající peripetie, jimž byli Lotyši vystaveni kvůli bezohledné geopolitice uplatňované při úpravě vztahů v Evropě a prosazované s brutalitou, která neměla obdoby.

Precizní literatura faktu

Knihu Sandry Kalniete však lze číst i jako učebnici. V češtině dosud neexistuje jiné dílo, které by tak podrobně popisovalo moderní dějiny Lotyšska a umožňovalo nám pochopit jeho tragédii, které by nás bez přikrašlování seznamovalo se zklamáními, hořkostí, tápáními, hledáními a nadějemi Lotyšů uprostřed půl století trvajícího bezpráví. Informace ze záložky českého vydání knihy, že jde o vůbec první český překlad z lotyšské literatury po obnovení nezávislosti Lotyšska před patnácti lety, opravdu není nijak povznášející. Proto je mimořádně důležité, že autorka doplnila čtivé vyprávění o osudech své rodiny obsáhlým informačním aparátem, dovolujícím hlouběji poznat historii celého národa. Kniha tím dostává charakter precizní literatury faktu a základního průvodce po nedávné minulosti pobaltských zemí v Evropě 20. století vůbec.

Obžaloba komunismu

Číst dílo této lotyšské autorky však znamená především číst obžalobu komunistické totality. Je to výpověď o mocenské aroganci a hrubém násilí, které provázely nastolení sovětské vlády v Lotyšsku v roce 1939 a následnou snahu o rusifikaci. Je to klíč k pochopení naivní vstřícnosti Lotyšů k německým okupantům, střídajícím o necelé dva roky později sovětské předchůdce a zdánlivě zbavujícím zemi krutovlády. Je to obžaloba genocidy lotyšského národa. Sovětská moc ji zahájila po svém návratu na konci války a pokračovala v ní až do konce 50. let, takže Lotyšsko ztratilo téměř třetinu obyvatel, které mělo před válkou. Je to svědectví o systematické likvidaci všech elit lotyšské společnosti a násilně prosazované sovětizaci veškerého života v zemi. A především nadevše autentické svědectví o masových deportacích a násilné migraci téměř dvou set tisíců Lotyšů do hloubi Ruska na Sibiř.

Sága lotyšské rodiny

Číst dílo Sandry Kalniete je jako číst ságu o osobním zápasu jedné rodiny z vyspělé kulturní země na severu Evropy s hrubou násilnou podstatou sovětského života. Poprvé u nás můžeme číst o utrpení násilně přesidlovaných milionů obyvatel z anektovaných území bývalé západní Ukrajiny, východního Polska a z pobaltských zemí. Poprvé se dovídáme o životě v osadách, které si v ničem nezadaly s tábory gulagu a nejednou tvořily jeho součást. Poprvé u nás máme možnost číst o konfliktu civilizačních tradic, které měli zažité deportovaní příslušníci evropských národů, s ruským fatalismem umožňujícím domácí sovětské společnosti přežívat uprostřed nepřehledné pavučiny bezpráví a násilí jako přirozené součásti života.

Poprvé se tu dozvídáme alespoň o části obrovské komunity cizinců, kteří byli uvrženi do táborů nebo zvláštních osad spolu s miliony sovětských občanů, ale jimž dodnes v Rusku nevěnují pozornost. Ještě v roce 1950, dávno po válce, se autorčina matka, po předchozím propuštění z deportace znovu vypovězená na Sibiř, setkala v transportu s odvlečenými německými ženami mířícími na východ. Při vyprávění o vytrvalosti, s níž autorčina matka i v bezútěšné nouzi přežívání v zapadlé sibiřské osadě lpí na kulturních návycích stolování a oblékání, jak je nabyla v původním domově, zřetelně vyvstává zločin režimu, který se z nedávno svobodných lidí snažil udělat primitivní otroky sovětského střihu. Memoárová kniha je cenná tím, že představuje tragickou sovětskou skutečnost pohledem, který není ani sovětský, ani ruský.

Dnešní lotyšská diplomatka, byť se narodila svým deportovaným rodičům uprostřed Sibiře a vlast poznala až jako pětiletá, nebyla svázána ostychem spoluviníka či lítostí spoluoběti a nemusela se vypořádávat s pocitem studu za tragickou mravní nezralost a selhání Ruska. A mohla vzpomínky svých blízkých a dokumenty převyprávět s kritickým nadhledem, bez potřeby nalézat kompromisní vysvětlení pro nevysvětlitelné. V české překladové produkci patří k obdobným dílům bohužel zatím pouze Útržky životů Jacquesa Rossiho (Paseka 1999) a některé části z Gulagu Anne Applebaumové (Beta 2004) nebo ojediněle publikované úryvky z pamětí českého spisovatele kavkazského původu Konstantina Čcheidzeho.

Kniha určená všem

Místo motta knihu uvádí krátký text: „Seděli jsme u krásně, bohatě prostřeného stolu. Plály svíce. Otec je zapaloval pokaždé, když jsme byli všichni tři spolu. V křišťálových sklenicích se třpytilo francouzské víno, které jsem s sebou přivezla. Maminka připravila k jídlu dušené maso. Hovořili jsme o mém životě a práci v Paříži, o všedních i neobyčejných událostech, které rodiče zažili od doby, kdy jsem byla naposledy v Rize. Navyklým pohybem vzala maminka krajíc chleba. Přelomila jej a polovinu podala otci. Potom začali oba pečlivě vytírat svůj talíř. Tak, aby v něm nezůstala jediná kapička omáčky nebo drobeček chleba. Od návratu ze Sibiře uběhlo čtyřiačtyřicet let, avšak hlad, který tam moji rodiče zakusili, je poznamenal na celý život. Ať už jsme pozváni na nějakou oslavu či návštěvu, pokaždé, když hostitelka sklízí ze stolu nádobí, sleduje maminka znepokojeným pohledem mizející talíř se zbytečky jídla a kapkami omáčky. Společností přijatá pravidla slušného chování jsou však v tu chvíli silnější než sibiřská zkušenost – maminka se je neodvažuje překročit a vzít si kousek chleba.“

Teprve pak se začíná odvíjet vyprávění této jedinečné a pozoruhodné knihy. Nechť si každý vybere, jak k ní přistoupí a které její sdělení pro něj bude nejdůležitější, ale měl by si ji přečíst každý, kdo umí číst. Jistě, je bláhové věřit, že tato výzva bude vnímána jinak než jako obligátní klišé, ale tentokrát je opravdu míněna vážně.

Sandra Kalniete: V plesových střevíčkách sibiřským sněhem. Přeložil Michal Škrabal. Vydalo Nakladatelství Lubor Kasal, Praha 2005. 296 stran.