Dave Eggers – Srdceryvné dílo ohromujícího génia

09.02.2002 – Jiří Hanuš (LN)

˝Srdceryvné dílo˝ Davea Eggerse oslovilo nejen početnou čtenářskou obec, ale i řadu kritiků, a tak se tato neodolatelně otevřená, upřímná a originálním humorem sršící výpověď, v níž se autor vyrovnává se smrtí obou rodičů a s novou rolí vychovatele mladšího bratra, stala v roce 2000 nejúspěšnější americkou knihou roku.

Autor alespoň jedná na rovinu a nepředstírá, že píše něco jiného než do sebe zahleděné vzpomínky, které se vám možná zalíbí,˝ charakterizuje v úvodu vlastní tvůrčí metodu Dave Eggers. V Srdceryvném díle ohromujícího génia jde skutečně víc o autentickou výpověď než o román. Čtenář by tu marně hledal pečlivě konstruovanou zápletku, vinoucí se rafinovaně řazenými epizodami, v nichž by klíčová slova vypovídala o autorově záměru a smyslu díla. Toto dávno není ani modernismus, ani postmodernismus, to už je něco jako televizní ˝reality show˝, život se vším všudy, chaotický, neučesaný, plný nečekaných zvratů.

Starý dobrý naturalismus

Starý dobrý naturalismus nás pozře hned na prvních stránkách. Čtveřici sourozenců umírá matka na rakovinu, navíc krátce poté, co jim na stejnou chorobu odešel otec. A Eggers nás opravdu nešetří. Dave a Beth pečují střídavě o matku bezvládně ležící v obývacím pokoji před televizí a současně o sedmiletého bratra Topha. ˝Čekáme, až to konečně přestane fungovat,˝ konstatuje v jednom okamžiku Dave, a v podstatě vyjadřuje náplň první části. Nepouští se do žádných srdceryvných nářků, do žádných hlubokomyslných úvah o smyslu života a jeho ztráty v jednapadesáti letech, naprosto věcně a střízlivě popisuje celou tu zapáchající, nechutnou záležitost provázenou hnisem a krví, bez sentimentu, jen tvrdými fakty.

Plážové úlety do říše fantazie

A pak je náhle konec a nastává naprostý obrat, euforie ze svobody. Sourozenci prodávají dům, dělí si dědictví a odjíždějí do Kalifornie. ˝V tomhle světě, našem novým světě, to bude šlapat.˝ První obraz je nejpůsobivější: Dave a Toph uhánějí pobřežní silnicí v malém červeném sporťáku, zpívají si s rádiem písničky, slovně se pošťuchují a jedou si na pláž házet frisbee, protože to umějí tak skvěle, že se kolem shromažďují davy a žasnou. ˝Věřící padají na kolena. Něco takovýho v životě neviděli.˝ I styl vyprávění se výrazně mění. Nejenže scény prostupuje jakýsi permanentní pocit štěstí, ale Dave dává průchod úletům do říše fantazie. Nejpůsobivější jsou právě scény s Tophem na pláži. Na druhé straně se Dave ocitá v neobvyklé roli: zatímco jeho vrstevníci žijí nevázaným životem, začínají budovat kariéru a hledají si partnerku, Dave se musí starat o Topha. Vlastně mu nahrazuje otce. To na jedné straně představuje velkou zodpovědnost, protože jej téměř neustále pronásledují vidiny, jak Tophovi někdo ubližuje nebo jak se jeho malý bratr spřáhl s nějakou partou. Postavení rodiče ale zároveň Daveovi poskytuje příležitost formovat Tophovy názory, otevírat mu svět. ˝Jeho mozek je moje laboratoř, moje pokladnice, můžu do něj nacpat knížky …, filmy, názory.˝ A přistupuje k tomu vskutku neortodoxně. Před spaním mu například čte Hirošimu od Herseye.

Nekritizuj, nebo budeš kritizován(a)

Dave, Beth i Toph zaujímají k okolí zvláštní vztah. Oni jsou silní osudem, který je postihl, a zkušenostmi, zatímco ostatní jsou slabí a roztřesení jako sulc. Zejména Dave má setrvalý pocit, že je mimořádný už tím, co si prožil. ˝A protože nám svět tolik dluží, dopřáváme si co nejvíc zadarmo.˝ Dave vodí Topha do školy a na schůzky s rodiči a spolužáky, a téměř neustále je nucen nějaké zvědavé mamince vysvětlovat, že vlastně není Tophův otec, a co se stalo s rodiči a co následovalo pak, načež dotyčná obvykle nadšeně zvolá: ˝Jste opravdu skvělý bratr!˝ Dave však stále víc zažívá i stresy. Cítí se pronásledován úřady. Když hledají nový byt, všichni domácí jsou k nim nedůvěřiví. A každý jejich byt po čase vyhlíží jako zvířecí doupě, protože se navzájem nedonutí uklízet. Dave se také často potýká se syndromem ˝koule u nohy˝, protože jen s těžkými obavami svěřuje Topha někomu na hlídání, aby mohl někam na mejdan s kamarády. Ovšem líčení jejich bratrské souhry s Tophem patří k nejlepším stránkám knihy, například posuzování adeptek na Daveovu přítelkyni (˝Pakliže ji vezmu k nám domů a ona začne jakkoli komentovat stav našeho bytu … nebo, což je vrchol, zpochybní mou rodičovskou autoritu, vyslouží si ještě před Tophem zlý pohled a pak mimo jeho doslech přednášku a následně se stane minimálně na měsíc terčem naší nelítostné kritiky…˝). Eggers autor si poměrně úspěšně udržuje odstup sám od sebe; navíc dokáže překvapit postmodernistickým úletem, když se z Topha náhle stane psycholog, rozhovor před spaním se promění v analytické sezení a osmiletý kluk vysvětluje Daveovi, že ta zloba se v něm hromadí už od doby, kdy vyrůstal v chaotické domácnosti s otcem alkoholikem, a teď má vlastně tu úžasnou možnost napravit všechny omyly svých rodičů na Tophovi, který je jejich vlastním potomkem.

Z Kalifornie do New Yorku

Čtenář se nepochybně bude dobře bavit i skvostně ˝ujetými˝ scénkami z redakce recesistického antičasopisu Síla, který Dave se svými kamarády založil, i nad Daveovým neúspěšným pokusem proniknout do televizní reality show Opravdový svět (kde několik mladých lidí žije v uzavřeném domě neustále sledováno televizními kamerami), rozplakat miliony diváků svým srdceryvným příběhem a současně se od něho osvobodit. Po roce se existence v Kalifornii už nejeví tak jednoduchá, a Dave s Tophem se chystají odstěhovat do New Yorku (˝protože jsme unavení a pořád nás tu něco straší˝). Knihu uzavírá skvostně napsaná scéna, kde si bratři naposledy házejí frisbee na pláži, a popisy úžasných fint, úskoků a výskoků se prolínají se vzpomínkami na poslední hodiny matčina života.

Nejlepší obrana je útok

Eggers knihu vybavil rozsáhlým, velmi nekonvenčním a rafinovaně odzbrojujícím úvodem, v němž rovnou vyslovuje všemožné výtky, které by literární kritika proti jeho knize mohla vznést, seznámí čtenáře i s různými variantami názvů, z nichž zúčastněné postavy vybíraly, a dokonce v něm zveřejňuje i scény a pasáže, které byly z textu vyškrtnuty. Eggersovo Dílo se vzpírá pokusům zařadit je do nějaké úhledné škatulky s nálepkou. Je to především text napsaný pětadvacetiletým autorem pro své současníky a možná jen oni ho dokážou patřičně vychutnat. Pokud bychom chtěli srovnávat, nabízí se určitá podobnost s Irvingovým Světem podle Garpa a Hotelem New Hampshire (pokud jde o vztahy otce a dětí a sourozenců navzájem, vládne tu podobná pohodová soudržnost a současně i trýznivé obavy o osudy blízkých). Svérázný pohled na svět podtržený hovorovým jazykem (Zuzana Mayerová odvedla skvělou práci) jde někam zpátky až k Salingerovu Kdo chytá v žitě. Ovšem autentičnost každodenního vlastního prožitku nejvíc ze všeho připomíná některá díla Jaye McInnernyho (například To už je život). Rozhodně je to příslib, že dobrý text ze živé současnosti se jako literární forma ještě pár let udrží, než ji převálcuje žánr fantasy s čarodějnickými učni a různými příšerkami. Kdo přišel na chuť Eggersovu odvázanému podání světa okořeněnému kapkou hořkosti, bude se zajisté těšit na další dobrodružství dvojice Dave a Toph, tentokrát v New Yorku.

Dave Eggers: Srdceryvné dílo ohromujícího génia. Přeložila Zuzana Mayerová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2001, 382 strany.