Bernardine Evaristo – Císařovo kotě
19. 07. 2003 – JIŘÍ FLAJŠAR (LN)
Tvorba etnických menšin se v literatuře anglicky mluvících zemí prosazuje stále výrazněji. Spisovatelka Bernardine Evaristo se pokouší přepisovat etnickou historii Británie strhujícími příběhy v nezvyklé formě. Čeští čtenáři se mohou nyní seznámit s jejím druhým, zatím posledním románem Císařovo kotě. Britská kritika ho ocenila vysoko mimo jiné proto, že spojil prvky milostné lyriky a sociálněkritického eposu.
Současná britská literatura je veskrze postkoloniální mnozí z nejvýznamnějších britských autorů se v Británii buď vůbec nenarodili, nebo jejich předkové pocházejí z etnik bývalých britských kolonií, popřípadě jsou potomky přistěhovalců. Básnířka a prozaička Bernardine Evaristo (*1959) se narodila v Londýně ve smíšeném manželství Angličanky a Nigerijce. Román ve verších je až třetím autorčiným literárním žánrem – začínala jako dramatička, později přešla k poezii: v roce 1994 debutovala sbírkou Abrahámův ostrov (Island of Abraham). Její dva dosud vydané romány, Lara (1997) i Císařovo kotě (v originálu The Emperor’s Babe, 2001), reflektují střet dvou rasově i kulturně odlišných tradic. Pro hlavní hrdinku je v obou případech důležité uvědomit si vlastní etnické kořeny, aby mohla dojít k seberealizaci v britské společnosti, jež dodnes zůstává rasově i třídně rozdělena.
Zuleika – dítě ulice
Císařovo kotě je tragikomickým příběhem Zuleiky, přitažlivé dcery chudých přistěhovalců z africké Núbie (dnešního Súdánu). Děj se odehrává v Londýně roku 211 po Kristu, v době římské kolonizace Británie, kdy za hranicemi města byla „divočina“ a výbojní Skotové na severu země představovali trvalou hrozbu. Hlavní hrdinka, které přezdívají „opravdu krásná černouška“ je zvídavé dítě ulice, jež podniká s kamarádkou Albou dobrodružné eskapády do útrob města. Když je Zuleice jedenáct let, otec ji proti její vůli provdá za bohatého římského aristokrata Felixe, což změní její život od základu: byla jsem zasnoubena. Už jsem nemohla ven, / musela jsem se chovat jako dáma. Tento svazek se brzy ukáže jako nešťastný, neboť dětsky naivní Zuleika se stává pro svého mnohem staršího manžela pouhou sexuální hračkou a ozdobou domu „vznešeného pana Felixe“. Zde pramení Zuleičin sklon k ironickému komentáři: …a ke svému muži / samozřejmě chovám nejhlubší lásku, // byť mě zavalí jak těsto / a během soulože mám chuť zavolat kuchaře, / aby ho osekal na mou velikost. O svou ženu se Felix nehodlá s nikým dělit, považuje ji jen za cenný kus interiéru, který upevňuje jeho výsadní postavení v hlavním městě „nepříliš oslnivé“ vzdálené kolonie tehdejší římské říše. Když je Felix ve svém londýnském domově, majetnicky a krutě od Zuleiky vyžaduje plnění manželských a hostitelských povinností. Většinu roku ji však nechává v přepychovém sídle osamocenou, neboť vyráží na dlouhé obchodní cesty mimo Londýn. Zuleika je nucena rychle dospět a reaguje na to směsí zoufalství a cynismu. Postupně nachází útěchu v tajných schůzkách s Albou a Venuší, dávnými kamarádkami z dětství. Jejich pragmatické vztahy s muži jsou pro idealistickou Zuleiku zpočátku nepochopitelné. Díky přítelkyním (Venuše vlastní noční podnik nevalné pověsti) však Zuleika důvěrně poznává odvrácenou stranu londýnské vyšší společnosti, jež se volně oddává hazardu a perverzitám. Zuleičin materiálně privilegovaný, avšak emocionálně neuspokojivý život je brzy osudově poznamenán, když ji při návštěvě divadla náhodně spatří sám římský císař Septimius Severus. Spřízněnost císaře a Zuleiky postupně vyústí v krátký a vášnivý románek s tragickým rozuzlením.
Zanechat důstojnou stopu
Zuleičin smyšlený příběh je situován do historického prostředí, jež autorka popisuje s ohromující barvitostí a přesvědčivostí – od interiérů přes latríny až po detailní popis hostiny, při níž si oba milenci pochutnávají na největších delikatesách té doby. Kniha se čte velmi lehce, zčásti díky autorčinu vypravěčskému talentu, ovšem také díky vhodné volbě struktury románu. Pasáže, které posouvají děj kupředu, jsou psány v nerýmovaných dvojverších proměnlivé délky, což je pro dané vyprávění forma adekvátní a bohatá. Románem prostupují vnitřní zpovědi hlavní hrdinky, které mají podobu kratších hutných básní, jež plynulý tok příběhu v pravidelných intervalech přerušují. Zuleičinu někdy až příliš naivnímu vidění světa dodávají přesvědčivost ironizující autorské poznámky. Pasáže erotických hrátek milenců by mohly znít jako z červené knihovny, avšak naivita Zuleičiných plánů, když se rozhoduje získat trvalou náklonnost císaře a mít s ním dítě, vyzní až smutně realisticky: Cítím tvé doteky, / můj chlapec se opět stahuje / do sebe, do svého hájemství. / Když bitva konečně skončila, / zůstaly ve mně plavat jeho legie, / galéra na prázdném horizontu. Císařovo kotě je oslavou silné a energické hrdinky, jež nejprve vyšplhá na samý vrchol společenského žebříčku, potom však svůj boj o důstojné sebeuplatnění prohrává. Důležitým tématem je tudíž zpochybnění společenské hegemonie římské aristokracie. I v osobě císaře Septimia Severa dostáváme příklad chudého, nadaného Libyjce, který se ve vojenské kariéře vypracoval na nejmocnějšího vládce tehdejšího světa, ačkoli mu římská aristokracie nedávala velkou šanci. Přestože Zuleika získá náklonnost císaře, s nímž ji pojí africké kořeny, vědomí vlastní odlišnosti a touha po nesmrtelnosti, jejich vztah je společensky neúnosný a pro oba nakonec osudný. Je dojemné, jak se milenci, každý po svém, pokoušejí zanechat po sobě důstojné stopy pro budoucí generace. Zuleika hledá řešení ve vlastní básnické tvorbě. S oběma přítelkyněmi uspořádá v manželově domě večer poezie, který se zvrhne ve verbální orgie druhořadých básníků. Pozvané publikum na to reaguje nevázaným obcováním. Když v závěru večera Zuleika konečně vystoupí se srdceryvnou básní o etnické a třídní rozpolcenosti, jediným posluchačem je její znuděný vrchní sluha Tranio, který na ni povzbudivě kývl, / když právě nezíval.
Buď milenka, nebo otrokyně
Když si Zuleika uvědomí, že má její skrovný talent určité meze a že tak jako tak svého cíle v šovinistickém světě tehdejšího umění nedosáhne, naivně se chce stát hlavní milenkou a později i ženou císaře. Septimius Severus naopak hledá spřízněnou duši a utěšitelku v problémech, jež zažívá během vojenském tažení po Británii: Kdybych zemřel, Zuleiko, pamatuj si, // někde hluboko ve Skotsku je kout, / který bude navždy Libyí. Zuleika je vhodnou důvěrnicí, neboť stojí mimo soukolí xenofobní římské aristokracie. V sondě do života aristokratických kruhů Londýna ve třetím století autorka ukazuje, že emancipovaná žena měla dvě možnosti – buď se stát něčí milenkou, nebo otrokyní. Autorka se však čistě feministickému vidění patriarchálního světa antiky brání: raději tragický osud žen té doby ironizuje a zesměšňuje. Zajímavé je autorčino eklektické spojení ikon populární kultury Londýna třetího i jednadvacátého století – římský císař chodí v tóze od Armaniho a v nočních podnicích hraje „nejnovější latinský jazz“. K úspěchu knihy přispívá i pečlivý místopis: čtenář může sledovat cesty hlavních postav po dodnes existujících místech. Vynikající je i naturalistická pasáž o gladiátorských hrách ve fiktivním amfiteátru u Greenwiche, kde Zuleika podléhá davovému šílenství.
Naše doma bylo v šutr domě
Kritici chválí autorku pro formální i jazykové novátorství. Vždyť Císařovo kotě je příběhem, v němž hlavní postavy mluví unikátní směsí londýnského pouličního slangu a pseudolatinské dikce vyšších vrstev. Navíc Zuleičiny služky Valérie a Emílie jako otrokyně původem ze Skotska s „latinou“ tehdejšího Londýna teprve bojují způsobem hodným Rostenova pana Kaplana: Naše doma bylo v šutr domě. // Půlka naší vši tam mohla slavit. Podobné jazykové hříčky tragický příběh značně odlehčují. U této knihy si můžeme oprávněně položit otázku, zda v britském literatuře nastal konec tradičního románového vyprávění. Překladatelka Pavlína Hácová v doslovu k českému vydání vysvětluje, že si „britská čtenářská obec v současnosti žádá neotřelé příběhy vyprávěné netradičními postupy, ve kterých vystupují postavy z různých etnik a které se pokud možno odehrávají v exotickém prostředí, například v bývalých britských koloniích v Asii či v Africe“. Bernardine Evaristo podle Hácové reprezentuje spolu se Zadie Smithovou (její úspěšný románový debut Bílé zuby nedávno vyšel česky) a Courttiou Newlandem multikulturní linii současné britské prózy. Linii, která už dávno není okrajová.
Bernardine Evaristo: Císařovo kotě. Přeložila Pavlína Hácová. Vydalo nakladatelství OFTIS, Ústí nad Orlicí 2003, 272 strany.
