Thomas Brussig – Život až po chlapy

06.01.2003 – JOSEF CHUCHMA (MF)

Život až po chlapy, v krátké době již třetí do češtiny přeložená kniha německého spisovatele Thomase Brussiga, proslulého najmě románem Hrdinové jako my, je monologem muže, kterého autor (1965) charakterizuje takto: „Na scénu přichází ze šaten fotbalový trenér. Je mu kolem padesáti, má krátké křivé nohy a pivní mozol. Na zádech vleče obrovskou síť plnou kopacích míčů. Na prsou se mu houpe píšťalka.“ Běží vlastně o scénický pokyn – ano, text je divadelní hrou pro jednoho herce. V originále byla publikována předloni, nedlouho po zveřejnění jiného Brussigova dramatu, Heimsuchung. V něm se členové někdejší „dederónské“ punkové kapely Zhroucení systému mstí kamarádovi, který je kdysi udal a kvůli němuž byli východoněmeckým režimem kriminalizováni. Ani v monologu bezejmenného a bezvýznamného fotbalového trenéra Thomas Brussig neopouští moderní německé dějiny. Opět ironicky až sarkasticky nechá o sebe narážet anonymní, neprůhlednou historickou „nutnost“ s osudy pěšáků – ponižovaných, vláčených, zneužívaných, vesměs bázlivých a otupělých. Scénickou premiéru si Život až po chlapy odbyl na hannoverské světové výstavě Expo 2000 v den desátého výročí německého sjednocení. Překladatel hry Tomáš Kafka tehdy v Lidových novinách osvětlil spisovatelovu motivaci (bohužel v předmluvě k nynějšímu vydání už následující fakta nepřipomněl): Brussig psaním reagoval „na skutečnou událost, kdy se v průběhu procesu s pohraničníky, kteří za dob NDR zastřelili člověka na útěku, postavil na stranu obžalovaného fotbalový trenér s tím, že je ho doma zapotřebí, a proto ať ho nechají v klidu“. Mrtvému už beztak nikdo nepomůže, argumentoval trenér, který ve svém mužstvu nechtěl postrádat hráče, jenž prostě kdysi sloužil „na čáře“ a tam „sejmul“ tzv. narušitele. „I toto, či právě toto jsou naši současníci,“ citoval Kafka z interview, které Brussig poskytl listu Der Tagesspiegel. Brussigův trenér není žádný mozkový magnát. Je to produkt. Zaprvé fotbalové vášně, která ve své příšerné podobě od sebe odhání naprosto vše, co se jí staví do cesty; celý svět nahlíží jen skrze pažit a merunu. Proto se trenér rozvedl, respektive manželka od něho odešla, neboť byla pouhým přívažkem. A stejně tak vlastní syn: soud trenérovi vyměřil, ať se s ním stýká o víkendech, ale jak by mohl, když zrovna o víkendech má se svým mužstvem zápasy? Zadruhé je trenér produkt „made in DDR“ – smířený, poslušný, nijak se nerozdírající rozpory, do nichž je vháněn. I když chabá fotbalová reprezentace té země mu pěkně leze na nervy: kdyby totiž postoupila na evropský či světový šampionát, mohl by – jako člen strany, jímž se ostatně stal právě jen za tím účelem – vyjet do ciziny národnímu mužstvu fandit. A zatřetí je trenér produktem obyčejné lidské tuposti, která baží toliko po slasti a klidu; nic nesmí bolet. Co se literárních druhů týče, stojí ten monolog kdesi na pomezí mezi dramatem a prózou – proto také knižní publikace nepůsobí jako pouhá předloha. Život až po chlapy se nachází na pomezí i v tom smyslu, že osciluje mezi tragédií i komedií. Tupost trenérových vývodů má rozměr legrace někdy až absolutní („Ženy a fotbal jsou vůbec temná kapitola. Nic proti ženám ze mě nedostanete, přesto není fotbal nic pro ženy.“), ale zatraceně často je to zároveň humor, při němž běhá mráz po zádech. A konečně Život až po chlapy se pohybuje na pomezí i umělecky: mezi rozvitou anekdotou a velkou metaforou. Co vadí, je občasná „literalizace“ promluvy. Takový všeobecně zmatený, nevalně vzdělaný vyčuránek, který ani neví, jak se přesně jmenuje zestárlý chilský diktátor, se třeba „dopustí“ výroku: „Z fotbalového hlediska je člověk naprostý zmatek, chybný konstrukt.“ Dodejme už jen, že kdyby snad někdy takový výmluvný monolog vysoukala za sebe postava českého trenéra, pověděla by o nás rovněž leccos demaskujícího. To by byla legrace!

Thomas Brussig: Život až po chlapy. Předmluvu napsal a přeložil Tomáš Kafka, redakce textu Viktor Janiš a Hana Musilová. Vydal Jiří Buchal – BB art, Praha 2002, 110 stran, náklad neuveden, cena 149 korun.