Jonathan Coe – Dům spánku

02. 10. 2004 – Ondřej Horák (LN)

Z díla anglického prozaika Jonathana Coea (1961) byl jako první přeložen do češtiny román Dotek lásky (1989, česky Aurora 1999). Nyní vyšel překlad jeho pátého románu Dům spánku (1997), který získal francouzskou cenu Médicis.

Pokud si při čtení Coeova románu Dům spánku nesundáte přebal, na krajích rozevřené dvojstrany budete mít úzký fialový „rám“. Podobný vizuální dojem mi v paměti utkvěl při čtení jiné knihy: románu Bratr spánku Rakušana Roberta Schneidera (Paseka, Praha 2001). Knihy však nemají společnou jen barvu přebalu, ale i to, že je čtete jedním dechem. A, jak z názvů patrno, téma – spánek, ale vlastně i jednu ze základních „tezí“. V úvodu Bratra spánku Schneider píše: Toto je příběh hudebníka Johanesa Eliase Aldera, který ukončil svůj život, když mu bylo dvaadvacet let, poté, co se rozhodl, že už nebude spát. Neboť vzplanul nevyslovitelnou, a proto nešťastnou láskou ke své sestřenici Elsbet, a od té chvíle nehodlal spočinout ani na okamžik, dokud beze zbytku nerozluští tajemství, proč není možné, aby jeho milostný cit došel naplnění. Až ke svému neuvěřitelnému konci setrval statečně na tom, že čas strávený spánkem je promarněný, a že tedy spát je hřích, který mu jednou bude v očistci započítán, protože, o tom byl přesvědčen, ve spánku je člověk mrtvý, rozhodně nežije doopravdy. V Domě spánku (1997) zase doktor Gregory Dudden poznamenává: Napoleon měl také lehké spaní. A Edison. Zjistíte, že to platí pro mnoho velikánů. Edison pohrdal spánkem, jak víme, a podle mého názoru měl pravdu. I já jím pohrdám. Pohrdám sám sebou, že ho potřebuju. Řeknu vám proč: protože spáč je bezmocný, bezbranný. Spánek dokonce i ty nejsilnější lidi vystavuje na milost těm nejslabším a nejméně otrlým. Dokážete si představit, co to musí být pro ženu, jako je paní Thatcherová, pro její morální charakter, když se musí každý den složit na lopatky v té poloze naprosté podřízenosti? Kdy mozek nefunguje, svaly jsou netečné a ochablé? To musí být nesnesitelné.

V Ashdownu se Sárou

Román splétá v jeden zahalený příběh a jeho následné „objasňování“ jednak kapitoly odehrávající se v současnosti (v roce1996), jednak v době studií před dvanácti lety. Lokálním svorníkem je Ashdown, obrovitý, šedý a panovačný, stál na ostrohu asi dvacet yardů od samého útesu a stál tam víc než sto let. V tomto domě skupina mladých lidí bydlívala za studií na univerzitě a nyní zde má Gregory, první Sářin milenec, kliniku, kde léčí poruchy spánku. Vedle Ashdownu je dalším středobodem právě Sára, narkoleptička, která se potýká s tím, že někdy nedokáže odlišit, co se jí jen zdálo a co se skutečně stalo, a která do spánku upadá při silném smíchu nebo rovněž už jako učitelka – prudce za katedrou před třídou plnou dětí. Sára chodí jak s Gregorym, tak později s Veronikou, nešťastně ji miluje Robert, s Terrym zase na začátku „kariéry“ bydlí v Londýně – tedy dokud Terryho nevyhodí z místa redaktora filmového časopisu, neboť z Itálie poprosí Sáru o korekturu svého článku, kterou však ona provede napůl skutečně a napůl jen ve snu, a vyznění je tak nešťastné, že následuje sedm žalob a zánik časopisu. Terry při pobývání na univerzitě spával čtrnáct hodin denně a nikdy nedokázal úplně pochopit, proč se s ním najednou dívky rozcházejí. Sám Terry si zpravidla nevšiml, když to s některým z těch vztahů začalo jít z kopce, a vždycky tvrdil, že je překvapený a zmatený, když jej nakonec postavili před nezvratné důkazy, že ten vztah skončil: například když mu ze šatníku zmizely všechny šaty jeho přítelkyně nebo když vycházel z temnoty jakési promítárny na katedře filmových věd na univerzitě do odpoledního slunce a znenadání si uvědomil, že už přes týden neviděl dívku, která s ním podle všeho bydlí. Nyní trpí nespavostí, píše filmové recenze a je pozván Gregorym (toužícím po publicitě), s nímž se podle všeho za studií nikdy nestačil seznámit, do Ashdownu, neboť majitel kliniky si o něm přečetl, že absolvoval beze spánku maraton 134 filmů. Stejně prokreslenými a osamělými postavami jako dojemně dezorientovaná Sára, necitlivě vědecký Gregory či sympaticky bystrý Terry je rovněž Robert, který si v návaznosti na to, že Sára chodí s Veronikou, nechá později změnit pohlaví. Stává se tak svou proklamovanou sestrou, odloženým dvojčetem Cleo. Ovšem když po pěti letech zaranžuje v opuštěném Ashdownu setkání se Sárou, ještě než se jí ukáže, se dozví, že se Sára brzy bude vdávat, takže zvracející a plačící utíká do auta a odjíždí, aniž ji spatří.

Hrad z písku a francouzské uvozovky

Alison, osamělá žačka, pak dovádí Sáru ke své matce – která není ovšem její matkou biologickou. Tou, jak se Sára nakonec dozvídá, byla Veronika, která se však nedávno zabila, když rozjela své auto stopadesátikilometrovou rychlostí proti zdi ve slepé uličce. Koneckonců dalším pojítkem mezi Robertem-Cleo a Sárou se ukáže být Ruby. Před dvanácti lety děvčátko, které občas v Ashdownu hlídali a jemuž silně utkvělo v mysli odpoledne strávené na pláži: to, jak jí Robert postavil hrad z písku a pak jí, v domnění, že spí, pověděl o své lásce k Sáře. Nakonec Ruby doktorce Madisonové z kliniky dr. Duddena, tedy Cleo, kterou pozná podle jizvy jako francouzské uvozovky na noze, poví o Sáře, s níž se krátce předtím setkala po letech v Londýně, a její lásce „k Robertovi“ tak, že se nechá přijmout na ashdownskou kliniku a za předstíraného spánku jí vše dostatečně jasně naznačí.

Fotografie se vzrušivým oparem

Dům spánku je velmi hustým příběhem, navíc nevšedně přesně a průzračně napsaným. Nevystavuje čtenáře námaze, nýbrž rozkoši ze čtení. Nenutí nás, abychom nejdřív spolkli „bochník na šíř“, a pak snad někdy bude tato naše námaha odměněna. Coe ale není ani nějaký snaživý povrchní šašek. To mu přitom nebrání, aby nebyl v určitých momentech velmi vtipný: ať už je to Terryho vtip o žábě či kousky Russella Wattse (mimochodem Sářin analytik) na kursu Motivace ke změně, plném psychiatrů: Potom, aby odblokovali své latentní kreativní kanály (slovy Marka McGuira), měli za úkol vytvořit postavičky z drátků na čištění dýmek. To vzbudilo určité rozbroje, protože sošku Russella Wattse považovali za obscénní a dvojsmyslnou; takové byly koneckonců i pohyby, které s ní začal dělat vůči dr. Herriotové. Přestože se román odehrává ve studentském a později intelektuálním prostředí, nelze o něm mluvit jako o ryze intelektuálském čtivu, ale ani jako o satiře na účet intelektuálů. Coe zkrátka toto prostředí neoslavuje ani se mu nevysmívá. A představuje se jako velmi důvěryhodný vypravěč: ačkoliv jsou jeho témata notně „vyprášená“ – sny, psychické poruchy a sexuální orientace – a postavy na sebe narážejí více, než je asi přirozené, žádné podezření nepřichází, což lze považovat za autorovo naprosté vítězství. Podařilo se mu vytvořit nejen postavy z masa a kostí a příběh, v němž se vyvažuje atraktivnost s pravděpodobností, ale i román-fotografii se vzrušivým oparem: je to jen věrné zachycení „rozostřené“ Sáry a jejích přátel. Fotografie ze ztraceného filmu Uklízení latrín italského režiséra Salvatora Orteseho, jímž se Terry obnoveně zabývá, je ostatně dalším zauzlením jednotlivých lidských příběhů. Zdravotní sestra na snímku zachycená, jak zakrývá jakýsi ukazatel, se zjevuje i v Robertově snu. Mezi realitou a snem balancující Sára si při seznámení popletla smrt Robertovy kočky a jeho vyprávění o nápisu na katedře ženských studií SMRT SESTRÁM, a vznikl tak u ní dojem, že Robertovi zemřela sestra. Ten pak „šílenou Sáru“ před Terrym přikryje výmyslem o sestředvojčeti, kterou rodiče ve třech týdnech dali k adopci. A Cleo zase o dvanáct let později Terrymu namluví, že se Robert zabil naprosto stejným způsobem jako Veronika: sebevraždou v autě. Jenže ani v jednom případě vlastně nelže, protože Robert si je opravdu zároveň svou sestrou-dvojčetem a po „vzniku“ Cleo „umírá“. Takže to není ani klam, ani celá pravda. Nikdo nelže (jen) ve spánku? Ladislav Nagy v doslovu zmiňuje, že experimentální anglický román zní jako protimluv, a jako experimentátory uvádí Joyce a Becketta – tedy Iry. Ano, při zběžném pohledu z notně odlehlého místa se zdá, že Anglie je zemí „snožmo“ žijících infantilních studentů, směšně vážných pánů a dam a tradičního vypravěčství. Má-li tento povrchní dojem cosi společného se skutečností, je „nerealističnost“ Coeova románu šťastným vykročením z takové nesnesitelně, pyšně namáhavé existence.

Jonathan Coe: Dům spánku. Přeložil Jan Flemr. Doslov Ladislav Nagy. Vydala Euromedia Group k. s. – Odeon, Praha 2004. 304 strany.