Cathy Dayová – Cirkus v zimě

19.01.2006 – ONDŘEJ HORÁK (LN)

Že divadlo žije, to díky televiznímu pořadu víme, ale žije také ještě cirkus? Není už cirkus spíše mizejícím světem (televizní přenosy nejlepších světových cirkusů, šapitó na městských prostranstvích či východoněmecký vrhač nožů v Televarieté)?

Byl jednou jeden cirkus

Dojem, že cirkus patří do minulosti, nepřímo potvrzuje také nyní do češtiny přeložená kniha americké autorky Cathy Dayové, jejíž originál vyšel v roce 2004. V jedenácti kapitolách-povídkách nás autorka seznamuje s osudy účinkujících v cirkusu, který měl v rozpětí let 1884 – 1939 zimoviště v městečku Lima v Indianě.

V první kapitole hraje prim postava Wallace Portera, který právě prožije krátké manželství a po smrti manželky odkupuje strádající Hollenbachův cirkus: „Na kraji tábořiště stál slon, cpal si do tlamy seno, kýval se přitom sem a tam a řetěz, který měl uvázaný kolem nohy, při každém pohybu zařinčel… O slonech Porter nic nevěděl, ale za války pod ním padli tři koně, jeden kulkou a dva hladem a vyčerpáním, takže bezpečně poznal, kdy je zvíře v posledním tažení. Když na něj George upřel smutné oko, jako by prosil o záchranu, nevydržel a odvrátil se.“

Ústřední postavou druhé kapitoly je pak Jennie Dixianna, akrobatka předvádějící „virbl mortale“ a také Porterova milenka, třetí zas popisuje osudy rodiny Bascomba Bowlese. Tento černoch byl původně „nosičem medu“, tedy vynašečem nočníků na kolesovém parníku, později se však nachomýtl u Porterova cirkusu právě v době, kdy byla poptávka po „divokých Afričanech“. Během čtyř oddílů této kapitoly Dayová dochází až k Bascombovu pravnukovi.

Manžel už to taky neví

Jednotlivé příběhy pojí nejen cirkus samotný, ale také bývalý dům Wallace Portera, v němž nechá principálova manželka pomalovat místnosti cirkusovými výjevy, neboť chce mít nablízku muže, jenž pro cirkus kreslí plakáty a do něhož je platonicky zamilovaná. Závěr tohoto milostného vzplanutí je komentován velmi lapidárně – a sžíravě: „Žádná žena ze sebe nedělá blázna úmyslně, ale někdy se tomu neubrání. Stává se to dnes a denně. Obvykle se vdá hodně mladá a časem zapomene, proč to vlastně udělala. Snaží se připomenout si to, ale její manžel už to taky neví, a tak se vzájemně odcizí. Potom přijde jiný muž a ona zase objeví lásku.“

Dayová se jako vypravěčka drží pokorně v pozadí příběhů vynořujících se z minulosti, nicméně občas dá jasně najevo nejen svou obratnost, ale i to, že v rukou pevně drží opratě románu. Tak je tomu také u ústředního příběhu knihy, v němž slon Caesar v řece Winnesaw utopí svého drezéra Hanse Hofstadtera. Tento úsek „historie jednoho cirkusu“ je totiž uvozen větou: „A teď vás varuju, následující příběh není vůbec hezký.“

Hofstadterův syn Ollie je pak hlavní postavou desáté kapitoly Ankus a závěrečný příběh s názvem Toulavá krev už vypráví Ollieho vnučka Jennifer, která nejen přechodem do ich-formy, ale také úvazkem na univerzitě odkazuje k biografii samotné autorky.

Ollieho přemítání před svatbou dcery je dalším silným momentem knihy: „Ollie si nebyl jistý, jak ji vlastně vychoval, protože si nedokázal vzpomenout na nic, co by ji kdy naučil. Popravdě řečeno pro něj zůstávala velikou záhadou. Jednou ráno se na ni díval, jak stojí u dřezu, a v duchu se ptal, kdo to vlastně je?“ Cirkus v zimě je tak pozoruhodný nejen díky přitažlivým příběhům, ale také pro svůj „nenápadně“ intenzivní tón vyprávění.

Cathy Dayová: Cirkus v zimě. Přeložili Milena a Šimon Pellarovi Ikar, Praha 2005, 264 stran