Nicoló Ammaniti – Já se nebojím

29.10.2005 – LENKA PENKALOVÁ (LN)

Současný italský spisovatel Nicoló Ammaniti se představuje tuzemskému publiku poprvé. Přináší dramatický příběh o temných hlubinách dětské duše, jehož filmová adaptace se dočkala nominace na Oscara.

Nicoló Ammaniti je pro české čtenáře velkou neznámou. Právě naopak je tomu v Itálii, kde patří tento ani ne čtyřicetiletý spisovatel mezi literární celebrity a už několik let si užívá pověsti mladého talentovaného autora s velkou budoucností. Úspěch u kritiků, kteří jeho poslední romány přijali snad až nápadně jednohlasou chválou, se v Ammanitiho případě pojí i s obrovským úspěchem u čtenářů, což je v současné době dosti řídký jev.

Román Já se nebojím se od svého vydání v roce 2001 drží na špičce žebříčku prodejnosti, získal prestižní italskou literární cenu Viareggio, byl přeložen do více než dvou desítek jazyků a v roce 2003 byl podle něj natočen film Gabriela Salvatorese nominovaný později na Oscara. Filmový potenciál je ostatně pro Ammanitiho texty charakteristický: na plátně se už objevily přepisy dalších třech jeho textů, čtvrtý se chystá. Kanibalské mládí

Téměř dostudovaný biolog Ammaniti debutoval v roce 1994 románem Branchie (Žábry), který psal zároveň se svou diplomovou prací, o tři roky později vydal povídkový soubor Fango (Bahno) a přispěl též do antologie mladých autorů Gioventú Cannibale (Kanibalská mládež). Poslední dva romány se od textů, které Ammaniti napsal během svého „kanibalského mládí“, značně liší: dříve určující inspirace komiksem, videohrami a populárními žánry od detektivek přes horor až po sci-fise v nich ozývá už jen velice jemně, horečné tempo vyprávění se zmírnilo, psychedeličnost a excentričnost námětů je ta tam, postmoderní hra se čtenářem probíhá vskrytu a velmi nenápadně.

Ammaniti se uchýlil k tradičnímu vyprávění bez jazykových a formálních experimentů a prvním plodem tohoto nového přístupu byl bildungsroman Ti prendo e ti porto via (Vezmu tě a odvedu tě pryč, 1999) po dvou letech následovaný útlou knihou Já se nebojím, která původně vznikla jako námět na scénář. Fakt, že autor příběh původně promýšlel filmovým způsobem, je na textu znát: klade důraz na vizualitu, promyšleně buduje jednotlivé obrazy, děj posouvá kinematografickými prostředky, používá ostření, rychlé přeskoky z celků na detail, střihy nebo zcizující vypravěčský hlas. A filmový je i způsob, jakým kniha čtenáře „vezme a odvede pryč“. Síla příběhu, který se odehrává v parném létě roku 1978 na jihu Itálie, tkví v jednoduchosti, čistotě a především v přirozenosti, s níž Ammaniti vypráví.

Dítě z jámy

Devítiletý chlapec Michele Amitrano prožívá normální prázdniny v malé vesnici zastrčené uprostřed obilných polí. S partou kamarádů hraje fotbal a brázdí na kolech okolí, zatímco dospělí se schovávají před horkem ve svých domech „jako ropuchy“.
Když se dětská parta vedená klukem přezdívaným Smrťák dostane při jedné z výprav trochu dál od domova, objeví v zastrčeném údolí polorozbořený dům. Michele, který prohrál závod vypsaný Smrťákem, musí za trest dům prozkoumat a přitom objeví jámu zakrytou matrací a v ní dětské tělo. O svém objevu nikomu neřekne a pak se k jámě opakovaně sám vrací – nejdřív aby zjistil, jestli je dítě, které našel, živé, pak proto, aby zjistil, jak se v jámě ocitlo, a nakonec proto, aby ho chránil.
Z nostalgického vyprávění o dětských dobrodružstvích se rázem stává drama s hororovým nádechem, které může chvílemi připomenout třeba detektivní pátrání Kalleho Blomquista. Michelův příběh je ale mnohem temnější a čtenář brzy pochopí, že ho žádné chlácholivé rozuzlení nečeká. Tragédie se sice odvíjí přesně podle pravidel, ale neuzurpuje si celý prostor románu. Veškeré dění totiž vidíme Michelovýma očima a podstatou příběhu je spíš to, co se odehrává v jeho hlavě, než vnější okolnosti, jakkoli dramatické.

Ammanitiho román je výletem do hlubin dětské duše, návratem do dětského světa. Je návratem i pro vypravěče, protože příběh nám zprostředkovávají dva Michelové – Michel dítě a Michel dospělý, který vzpomíná na to, jak mu události onoho léta převrátily život naruby. Právě způsob, jakým autor dokáže vidět události očima svého devítiletého hrdiny a jak dokáže čtenáře přimět, aby je viděli také tak, svědčí o jeho mistrovství. Vypravěč hned od prvních vět přetahuje čtenáře na svou stranu, vtáhne ho do textu a pak už nepustí. Dělá to ale nenápadně a stejně nenápadně, nicméně velmi obratně a cílevědomě, ho pak příběhem provádí. Zrychluje a zpomaluje tempo, buduje napětí, znejišťuje, rafinovaně pracuje s rytmem.

Všechny dětské postavy – kromě Michela i jeho nejlepší kamarád Salvatore, pětiletá sestra María, vůdce party Smrťák nebo „tlusťoška“ Barbara – jsou napsané přesně, jsou životné a mají silný charakter, určený především osobitým jednáním, jazykem, dialogy. Nejsou to děti, které mluví a chovají se jako dospělí, ani idealizované „děti z Bullerbynu“, ale opravdové děti, které dokážou být naivní, důvěřivé, zábavné a velkorysé, ale také nejisté, vypočítavé, zbabělé a kruté. Ammaniti dokonale zachycuje lehce absurdní způsob dětské argumentace, z dospělého pohledu úsměvné rituály, konverzace a hádky nebo magické vidění světa s oživlými předměty, nočními příšerami, zlobry a lidožravými prasaty. Tenhle aspekt jeho psaní by se snad dal shrnout zprofanovaným slovem autentičnost, v Ammanitiho případě má však „autentičnost“ poměrně pevný základ – obdobím dospívání se zabýval i odborně, v roce 1995 napsal se svým otcem psychiatrem na toto téma esej Nel nome del figlio (Ve jménu syna).

Tatínek je ten černý muž

„Příšery neexistujou. Musíš se bát lidí, ne příšer, řekl mi jednou tatínek.“ V téhle větě se skrývá shrnutí základního konfliktu knihy: střetu světa dospělých a světa dětí, střetu dvou pohledů na svět, dvou systémů hodnot. Rozbuškou je ono dítě v jámě, které nedrží přivázané na řetězu čarodějnice ani černý muž, nýbrž lidé, navíc ne cizí – naopak ti nejbližší. Právě Michelovo zjištění, že „tatínek je ten černý muž“, je momentem, kdy pro něj končí dětství, momentem, kdy se hroutí základní jistoty a kdy se poprvé musí rozhodnout sám za sebe, dospěle. Musí se rozhodnout, jestli má poslechnout rodiče, nebo splnit slib, který dal „svému“ dítěti, protože – tak zní pravidlo party -věci jsou toho, kdo je najde.

Nakonec se Michele otcovské autoritě vzepře a snaží se zachovat tak, jak by se asi zachovali hrdinové z jeho oblíbených komiksů. „Tiger Jack by na ten kopec vylezl, i kdyby tam byl mezinárodní sněm všech čarodějnic, banditů a zlobrů z celé planety, protože to byl indián z kmene Navajů a byl nebojácný a neviditelný a tichý jako puma a uměl šplhat a uměl vyčkávat a nepřítele pak zasáhnout dýkou. Já jsem Tiger, ba ne, já jsem dokonce Tigerův italský syn, řekl jsem si. Škoda že nemám dýku, luk ani winchestrovku.“ Zvláštní napětí vytváří i rozpor mezi způsoby, jak lze osudu malého zajatce a událostem, které k jeho uvěznění vedly, rozumět: černobílé vidění devítiletého Michela, které striktně rozlišuje „hodné a zlé“, nesdílí Michele třicetiletý, jehož hlas je občas ve vyprávění slyšet, a zřejmě ho nepřijme ani čtenář. Rozdělení na „hodné a zlé“ totiž není tak jednoduché; skupina vesničanů, která se na únosu Filippa – syna z bohaté lombardské rodiny – podílela, se neskládá z násilnických zloduchů, je to spíš společenství zoufalých frustrovaných lidí, kteří touží po lepším životě a kterým se amatérsky provedený únos vymkne z rukou. A možná právě oni jsou těmi pravými tragickými hrdiny. Michelovi můžeme fandit, můžeme obdivovat jeho odvahu, nezáludné myšlení, dětsky přesnou intuici i to, s jakou jistotou umí -na rozdíl od dospělých z vesnice – rozlišit, co je správné a co je špatné, co je v rámci základních morálních pravidel přijatelné a co ne, ale zároveň chtě nechtě vidíme jeho zápas o Filippovu záchranu i z druhé strany.

Román Já se nebojím je postavený velmi jednoduše, jeho autor se drží v pozadí, ale svůj příběh s neokázalou samozřejmostí třímá pevně v rukou. Děj se sune vpřed v podstatě bez slabých míst, na čemž má velký podíl i kvalitní překlad Alice Flemrové. Zdánlivě jednolitý proud lineárního vyprávění přerušují časové odskoky, z nichž mimo jiné vyplývá, že hlavní hrdina v závěru nemůže zemřít. Když ale po strhujícím finále autor nedořečený příběh rázně ukončí, najednou si nejsme tak jistí… Tohle chvilkové zmatení, kterému může podlehnout i poučený čtenář, a dokonce i recenzent, vypovídá o Ammanitiho schopnostech asi nejlépe.

Nicoló Ammaniti: Já se nebojím. Přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství Havran. Praha 2005, 208 stran.