Michal Viewegh – Vybíjená

2004 – Aleš Haman (LN)

A je tu další Vieweghův román. Název si autor vypůjčil ze sportovní terminologie – Vybíjená. Její pravidla jsou jednoduchá a jasná: byl jsi trefen míčem, vypadáš ze hry.

Ve Vieweghově pojetí získává tento výraz ještě další význam. V jednom ze svých (celkem pěti) vstupů do románové fikce Autor označil svůj nový román za „Metráčka pro dospělé“. (Metráček je povídka známého autora próz pro teenagery Stanislava Rudolfa, ve své době velmi oblíbená.) Ve zdůvodnění názvu své prózy spisovatel uvádí, že to má být próza o „vybitých lidech“ a o „těch, co se našli“. Tady si můžeme položit otázku – jsou „vybití lidé“ těmi, komu se „vybily“ baterky životní energie, nebo jsou to lidé, kteří se ocitli mimo hru? A jsou ti, co jsou mimo hru, těmi, „co se našli“?

Přesto můžeme Autorovu pasáž chápat jako jakýsi klíč k pochopení smyslu jeho díla. Měla by to být životní bilance generace současných čtyřicátníků. Z pětice postav – absolventů jedné gymnaziální třídy – si to nejvíce uvědomuje krasavice Eva, kdysi obletovaná a obdivovaná favoritka všech spolužáků. Jen jednomu z nich – pohlednému sportovci Jeffovi – se podařilo si ji „zamluvit“; bilance jejich „vzorového“ vztahu však vykazuje ztrátu.

Končí rozvodem, když manžel zjistí letitou nevěru Evy s někdejším pedagogem. Kladně nevyznívá a pocitem osamění končí i příběh dalšího člena pětice, učitele Toma, věčného platonického obdivovatele Evy (tím připomíná vztah Dannyho Smiřického k Ireně). Ten se pokusil najít náhradu za svůj idol v mladičké Kláře, ale i jeho manželství končí rozvodem. Marně hledá životního partnera také gynekolog Skippy – třídní recesista a komentátor -, jemuž autor posléze v duchu módních trendů přisoudí úděl gaye. A tak jedinou postavou, která dojde jakéhos takéhos štěstí, je třídní „ošklivka“ Hujerová.

Její podíl v románu má nejsouvislejší podobu a je jí věnováno nejvíce místa (tak se vysvětluje Autorovo přirovnání Vybíjené k Rudolfovu románu Metráček). Viewegh ji vykresluje „zevnitř“ na základě vědomých prožitků dívky a ženy, která si od počátku uvědomuje handicap svého fyzického zjevu (pro Viewegha je důraz na fyzický zjev příznačný, zvláště u ženských postav); vyrovnává se s tím humorným, sebeironickým způsobem.

Pět hlavních postav na sebe nabaluje i chumel postav vedlejších, ty však zůstávají většinou pouhými výplněmi, personifikovanou stafáží. Do životů čtyřicátníků vstupuje i smrt (sebevražda spolužačky, tragická nehoda dalšího spolužáka na vojně, smrt otce Hujerové, smrt starého atleta, která je záminkou k zvýraznění necitlivosti mládí vůči umírání v jednom ze vstupů Autorových). Zatím však jsou tyto události vnímány jako extrémně nahodilé nebo jako příznaky nutného fyziologického procesu zestárnutí či onemocnění.

Tady se ukazuje, kde román naráží na úskalí, jakému se spisovatel při vší řemeslné bravurnosti nedokázal vyhnout. Je to problém, jenž se týká celkového smyslu díla. Viewegh jím možná chtěl překonat dosavadní zábavně hravý ráz své tvorby a napsat dílo, které by vypovědělo něco závažného o životním pocitu generace, jež právě dosahuje vrcholu své dospělosti a blíží se předělu, za nímž se rýsuje stárnutí. Zdá se však, že rutina mu brání, aby pronikl jak do hlubších pater mentality svých vrstevníků, k jejich předsudkům, pověrám a duševním zmatkům při hledání hodnotového základu vlastní existence, tak do širších souvislostí, které podmiňovaly jejich individuální osudy.

Román by bylo možné srovnat s prózami jiného autora, jenž rovněž usiloval zachytit duševní tvář své generace – Zdeňka Zapletala. V tomto smyslu zůstává však Vieweghova kniha bilancí bez účtu.

Michal Viewegh: Vybíjená. Petrov, Praha 2004, 216 stran, doporučená cena 250 korun.